Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hnusovodka a voda uprchlička

12-2.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 12. dubna 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
S jídlem jsem nikdy problém neměla. Tedy přesněji řečeno, neměla jsem nikdy problém s tím, že bych něco nejedla, a to i ve školních jídelnách 80. let. Výsledkem ovšem byla ne zrovna rachitická postava a přezdívka, kterou mi dali spolužáci ve druhé třídě -Fibingerka. Naštěstí všechno zlé je k něčemu dobré.

Kachní žaludek už mne podržel v mnoha kulinářsky roztodivných situacích v různých částech světa. Z Čadu, kde jsem nedávno pracovala v uprchlických táborech pro Dárfurany prchající před násilím, které tenhle region sužuje už přes osm let, mám nejčerstvější zážitky s nepříliš čerstvými potravinami. Pracovaly jsme s kolegyní Olinou Šilhovou v uprchlickém táboře Iridimi s místními ženami, které jsou terčem brutálního teroru.

Příběhy, které nám vyprávěly, byly plné válečných hrůz a násilí, velmi často sexuálního. Ony byly rády, že se o ně někdo zajímá a jen za tu maličkost nám byly vděčné. V táboře se pouští voda jen na krátký omezený čas a v tamním suchém podnebí je velkou vzácností. Lidé chodí pro vodu do vzdáleného vádí a sami se o její kvalitě vyjadřují velmi nevybíravě. Když jsme po několika hodinách skončily s natáčením a focením, jedna z žen se jala nás pohostit. Olina se zrovna zabývala skládáním stativu, takže když se otočila, viděla jen laskavou stařenku s dvěma hrníčky plnými docela lákavě vypadající oranžové vody. „To bude nejspíš Mirinda nebo něco takového,“ těšila se.

Jenže já už věděla, že se chystá útok na naše útroby. Vodu totiž babka nabrala z lavoru, v němž tato stála už dobrých 14 dní. „Tak to se přinejmenším po…,“ vypadlo z Oliny, když jsem naznačila, odkud voda pochází. Ale nedalo se nic dělat, prostě to nešlo nevypít. Tak jsme do sebe otočily hrníčky, a teprve, když jsme byly dost daleko, koply jsme do sebe záložní endiaron, aspoň coby placebo.

A světe, div se, nestalo se nic. Celý pobyt jsme pily pouze místní vodu, i když filtrovanou. Říkaly jsme jí hnusovodka, protože se vážně nedala pít, jak byla odporná. Co jsme celou dobu jedly, o tom snad raději pomlčím. Dokonce i já jsem strávila několik dní téměř bez jídla. Celý tento kulinářský výlet jsme zakončily v uprchlickém táboře více než příznačně – velmi lehce orestovaným ovčím masem a vnitřnostmi (ty mi chutnaly víc). Nenajíst se s lidmi, kteří se o to málo, co mají, chtějí podělit, by mi přišlo jako plivnout jim do obličeje.

Přeji pěkné čtení a dobrou chuť!

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články