Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hnízdo papežských strážců

098-000.jpg
Petr Fero, Čtvrtek, 27. listopadu 2008
Jsou údajně vycvičeni tak dokonale, že by mohli hlídat amerického prezidenta. V pestrobarevných renesančních uniformách s třásněmi, které prý osobně navrhl legendární Michelangelo Buonarroti, však vypadají nesmírně archaicky. Švýcarská garda, vatikánští strážci papeže. Kdo vlastně jsou, jak žijí a kde se berou?

Život ve švýcarském městečku Naters připomíná románovou idylu. Kolem se rozkládají Alpy, z jedné strany dvoutisícový Simplonský průsmyk, obklopený věčně zasněženými štíty, z druhé strany jiné „bezejmenné“ dvoutisícovky stíní výhled z hlubokého údolí k majestátním čtyřtisícovým vrcholům Monchu, Eigeru a Jungfrau. A k legendárnímu Matterhornu je to jen něco přes hodinu cesty. Tady dole, na březích řeky Rhôny, však vládnou parná léta a mírné zimy. Za rok tu mají tři sta slunečných dní, a tak se nad dravou řekou, jež pramení o pár desítek kilometrů dál na východ rovnou z ledovce, pěstuje vinná réva.

Naters je švýcarským hnízdem strážců papeže. Už přes pět set let proudí právě z tohoto místa do Vatikánu nejvíc rekrutů věhlasné papežské gardy. „Před pěti sty roky neměli zdejší obyvatelé jinou volbu, než se dát najmout jako žoldáci kdekoli ve světě. Nebyla tu práce,“ vypráví bývalý příslušník gardy Urs, dnes pětatřicetiletý švýcarský manažer. Ve Vatikánu si odkroutil dva roky služby v devadesátých letech minulého století, a třebaže teď už vede úplně jiný život, na gardu nikdy nezapomene. „Kamarádství v gardě je velmi silné, vydrží opravdu na celý život,“ tvrdí Urs. On sám zůstává gardě věrný tak, že po práci občas provádí turisty muzeem, které bývalí gardisté otevřeli hluboko v alpské skále, vysoko v kopcích nad Naters.

Nedobytné bludiště

Tohle místo poodkrývá nejedno švýcarské tajemství. Už jen samotný fakt, že se dostanete dovnitř, by byl před pár lety nemyslitelný. Expozice je totiž umístěna v bývalé vojenské pevnosti, jakých jsou v Alpách snad stovky, avšak převážně v přísném utajení. Uvnitř může v případě potřeby pobývat celý regiment vojáků několik týdnů bez kontaktu s vnějším světem. Mají tam vodu, vzduch i ložnice. Spleť chodeb je úplné tajemné bludiště. Říká se, že i díky těmhle pevnostem se Hitler za druhé světové války nepustil se Švýcary do křížku.

Navíc si Švýcaři v průběhu staletí právě v žoldáckých službách vybudovali renomé vynikajících a nesmírně statečných vojáků. Už Tacitus o nich před stovkami let napsal: „Helvéti jsou udatní válečníci, proslulí chrabrostí svých vojsk.“ I o tom se uvnitř skály leccos dovíte. Jeden z nejslavnějších momentů historie spadá do roku 1527, kdy německá vojska císaře Karla V.

během osmi dnů vyplenila Řím.

Papež Klement VII. však unikl – právě díky strážcům ze švýcarské gardy: ze sto osmdesáti mužů jich tehdy padlo sto čtyřicet sedm, ale přeživším se podařilo dostat papeže živého za nedobytné zdi Andělského hradu.

I proto oslavila garda v roce 2006 pět set let od svého založení. Už v ní sice slouží „jen“ sto deset mužů, ale stále jsou to výhradně svobodní Švýcaři katolického vyznání. Stále jim nesmí být v době nástupu do dvouleté služby víc než třicet let. Stále musí měřit nejméně 174 centimetry. Stále musejí přísahat, že budou ochotni položit za papeže v krajním případě i život. A stále jich nejvíc do Vatikánu odchází z Naters. Proč právě odsud?

Pocta sloužit

„Dnes už to není o výdělku, ten je pro mladé Švýcary ve Vatikánu celkem nezajímavý,“ říká otevřeně bývalý gardista Urs. On si před patnácti lety vydělával zhruba 1100 švýcarských franků měsíčně, současná gáže činí podle internetových stránek Vatikánu 1800 švýcarských franků měsíčně (což je podle aktuálního kurzu kolem třiceti tisíc korun) plus ubytování a strava zdarma. „Jsme katolíci, a tak je to pro nás zkrátka ohromná čest sloužit papeži,“ vykládá hrdě Urs.

Připouští, že tohle angažmá může pomoci i v pozdější civilní kariéře. „Máte-li v životopise zapsánu službu v papežské gardě, leccos to zaměstnavateli naznačuje o vašich vlastnostech.“

Víno gardistů

Do Vatikánu nejezdí Švýcaři na dva roky prázdnin, ale do tvrdé služby. Nejmenší armáda světa, jak se garda také občas nazývá, je rozdělena do tří čtyřiadvaceti­hodinových turnusů, z nichž jeden je vždy ve službě, druhý v pohotovosti a třetí má mít volno. Neplatí to však vždy, při spoustě „výjimečných“ událostí musí do služby všichni. A když neslouží? Ani pak není příliš na výběr. Garda má sice vlastní fotbalový tým, ale vzhledem ke služebním povinnostem se zápasy beztak často musejí odkládat nebo i rušit. Gardisté si také mohou zacvičit ve vatikánské posilovně nebo si zaběhat ve vatikánských zahradách. Drtivou většinu času tráví společně, a tak vznikají pevná přátelství. V muzeu gardy v Naters o nich vyprávějí nejen průvodci osobně, ale také další gardisté ve videozpovědích. Jeden z mladých mužů tak na obrazovce pohnutým hlasem líčí, kterak se mu garda stala druhou rodinou.

A všichni připomínají, že svatba bez kamarádů ze služby je vyloučena. Garda má i své vlastní, naprosto originální víno. Na to, o jaký se jedná unikát, není ani nijak zvlášť drahé: pěstuje se na nejvyšší evropské vinici Visperterminen (1100 m n. m.) v kantonu Wallis a za láhev dáte jen necelých dvacet švýcarských franků. Koupíte ho výhradně v pevnosti nad městečkem Naters.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články