Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hlavou napřed!

078_Image_0001.jpg
Autor článku: Jana Ašenbrennerová, Pátek, 18. listopadu 2011
Autor fotografií: Jana Ašenbrennerová
Před několika dny si skupinka odvážlivců odhodlaně obstarala povolení k seskoku do kaňonu. Teď se jim to ale začíná zdát jako ne zrovna dobrý nápad. A když poprvé spatří 160metrovou propast z bungee mostu, počíná je odhodlání opouštět. Je to nejhlubší volný pád, jaký můžete na světě zažít.

Ranní jízda do rezervace Last Resort je prašná a plná náhlých zatáček. Otřískaný autobus se žene podél úzkých, rozpraskaných cest okolo tibetsko-nepálské hranice. Všichni cestující ještě pospávají, vždyť je budík vyhnal z postelí už kolem čtvrté ranní. Po čtyřech hodinách udrncané cesty autobus z Káthmándú dorazí k řece Bhóte Kósí a zaparkuje u úbočí hlubokého kaňonu. Asi tak desítka odvážlivců uvnitř se začíná probouzet, mnout si oči a protahovat se.

„Včera v noci jsem měla sen, že se zabiju,“ říká Carolina Fontasová z Mallorky, která se chystá na svůj již druhý bungee seskok. První měla možnost vyzkoušet v Ugandě během svých předchozích cest do Afriky. Doprovází ji přítel, který se skákat nechystá a bude její seskok fotografovat.

Teď ale skupinka pokračuje do velkého bambusového bungalovu, kde už je čeká vychlazená limonáda a člen seskokového týmu Sunil Lama, který podrobně objasní pravidla seskoku z mostu. „Jde o to, že svou mysl si s sebou na most nemůžete brát,“ vysvětluje a přiznává, že také on, i když má za sebou více než sto seskoků, má před každým dalším seskokem strach.

Všichni se postupně přesouvají na osudný most. Bungee mistr Prakáš Pradhán všem dodává odvahu a podává instrukce ohledně bezpečnosti a úspěšného seskoku. Stojí přitom na samé hraně mostu, kontroluje každou karabinu a pak už jen napočítá do tří, než pustí provazy skákajícího. „Pro náš mozek takovýhle seskok není přirozený, proto s námi bojuje a pokouší se nás zachránit strachem,“ říká Pradhán.

Tradiční bungee i swing

Last Resort nabízí dvě možnosti seskoku. Jeden je tradiční bungee – hlavou napřed, který se provádí na gumovém laně a poskytne skokanovi okolo dvě až dvě a půl vteřiny volného pádu. Druhý seskok se nazývá swing, skáče se nohama napřed a zaručuje až šest vteřin volného pádu rychlostí až 150 km/h. Skokan se pak houpe nad řekou a asistent čekající pod mostem mu podá lano, po kterém přiručkuje ke břehu.

Je tu ale další cena, kterou musí skokan „zaplatit“ kromě 65 eur za každý seskok, a tou je nedobrovolný výstup zpátky do resortu. Cesta zpět vede kaňonem vzhůru po klikatých stezkách, po nichž se nedá jinak než pěšky. Prochází vesničkami, v nichž se zastavil čas, a vede čarokrásnou horskou přírodou kolem chladivého vodopádu. Cesta je asi kilometr dlouhá a zabere od 15 do 45 minut – záleží, kolik síly má skokan nazbyt a jak dobře snáší dusno a vlhkost vzduchu na cestě vzhůru do kopce.

Skok jako droga

Nick Scott, bavič kolektivu z Anglie, se chystá na svůj seskok. Po svých předchozích bungee dobrodružstvích v Kostarice a Zimbabwe je odhodlán skočit bez zaváhání. A to i přes to, že tohle bude jeho zatím největší seskok. „Už jsem se přestal bát,“ říká Scott, „je to pro mě spíš jako droga.“ Je mu dvacet a už zcestoval kus světa jen s batohem na zádech. Pas má přeplněný razítky z několika kontinentů – Latinské Ameriky, Afriky, Asie. Nadšení, které mu čiší z obličeje, je pro ostatní nakažlivé. Dává se do řeči s kýmkoli, kdo mu přijde do cesty, snaží se jej uklidnit a podpořit před výkonem.

Teď už si ale Scott sedá na most, a zatímco mu asistent připíná provazy na nohy a upevňuje karabinu, zdvihne hlavu ke slunci a zavře oči. Provazy jsou na svých místech, Scott vstane a přesune se k okraji mostu. „Teď se ale vážně trochu bojím,“ přiznává s nervózním úsměvem. Přesto však bez zaváhání přistoupí na samý okraj mostu a zhluboka se nadýchne. Bungee mistr začne počítat, na tři Scott vzepne chodidla a nechá své tělo volně přepadnout dopředu. Řítí se k zemi s rukama bezmocně vlajícíma.

V momentě, kdy to vypadá, že jeho tělo přistane na hladině řeky, lano dosáhne svého maxima a vymrští jej zpět vzhůru. A pak ještě několikrát. Nakonec asistenti Scotta vysvobodí a pomohou mu dolů. V tu samou chvíli se na vrcholku mostu připravuje na svůj seskok další skokan.

Zpestření na závěr cesty

Coco Sandtnerová sestoupí dolů a připraví se na hranu mostu. „Doufám, že je to rychlý proces, chce se mi strašně čurat.“ Přistoupí ještě blíže na okraj, kouše si ret a nervózně nakukuje dolů do kaňonu. Přijela do resortu se svou kamarádkou Vanessou Scharshingovou. Obě jsou z Rakouska a rozhodly se vyzkoušet něco nového a dobrodružného. Chtějí si tak trochu užít na závěr svého pobytu v Nepálu, který strávily jako dobrovolnice prací pro místní komunity.

Rakušanky chtějí během svého pobytu v Nepálu vyzkoušet něco nového a dobrodružného. Coco si ale
najednou není úplně jistá, že skočí...

Coco si najednou není příliš jistá, zda má stále tu stejnou touhu seskočit. Pradhán přidržuje provazy zkřížené na jejích zádech a postrčí jí chodidla až na samý okraj mostu. Začne počítat do tří. V té nejposlednější chvíli Coco statečně seskočí. V momentě, kdy padá z výšky k hladině řeky, se celým údolím rozléhá její křik. Zpocená a rozjařená ze svého výstupu se vrátí Coco zpátky na most a oznámí všem přítomným: „Jdu skočit znova a tentokrát hlavou napřed!“

Ať máš o čem psát!

Vzhledem k tomu, že bungee jumping vždycky byl na mém „nikdy“ seznamu, nikterak jsem se netrápila možností či touhou také si skočit. Ovšem budoucnost mi ukázala, že všechno je v životě jinak, než si člověk plánuje. Mé rozhodnutí skočit vyplynulo nakonec ze situace a z nátlaku mých kolegů skokanů. Poté, co se mě Nick Scott asi podesáté zeptal, kdy že to seskočím, abych mohla čtenářům lépe popsat, o co vlastně jde, mi nějak došla trpělivost. Nabrala jsem kuráž, ani nevím odkud, a šla na to. Rozhodla jsem se skočit swing, i když mě šest vteřin volného pádu zrovna nelákalo, ale nechtělo se mi skákat po hlavě. Pomohlo mi, že mě během dne, kdy jsem dokumentovala seskoky ostatních, výška mostu přestala děsit. Věděla jsem, že dolů se před skokem prostě podívat nesmím. Když mi připnuli karabiny, zašněrovali mě do popruhu a já se ocitla na hraně mostu, už jsem se jen soustředila na odpočítávání a skočila jsem. Pořadatelé vám záměrně moc času na rozmyšlenou nedají. Jak jste na mostě, jde to raz dva, a než se člověk vzpamatuje, plachtí vzduchem…

Nevím, zda bych do toho šla znovu, ale rozhodně toho nelituji. Během volného pádu zažíváte stav, během něhož nejde křičet. To mě dost rozhodilo. I když jsem volně plachtila vzduchem, připadala jsem si jako v kleci. Volný pád pro mě určitě nebyl drogou, jak to mnoho jiných popisuje, byl to šílený, nepříjemný a těžko popsatelný pocit. Něco, co se prostě musí zažít.


Bungee jumping

Historie moderního bungee jumpingu se váže k roku 1970, kdy reportér National Geographic Kal Müller jako první absolvoval skok do hloubky 65 stop (tj. necelých 20 m). V roce 1979 uskutečnili David Kirke a Chris Baker seskok ze 75 m vysokého mostu Clifton Suspension. Po seskoku byli ale zatčeni a donuceni zaplatit pokutu – skok nebyl úředně povolen. Bungee jumping přilákal v roce 1987 také Novozélanďana Hacketta, který jako jediný v historii dokázal uskutečnit seskok z Eiffelovy věže. I tento skok byl samozřejmě ilegální. Hackett skočil jako první z budovy burzy, při jejímž seskoku se dotkl rukou prosklené střechy jedné z nižších částí komplexu. Posunul bungee jumping na maximální hranici. Na konci 80. let začaly vznikat první organizace, které se tímto novým adrenalinovým sportem začaly zabývat.

Existují dva základní druhy zabezpečení při volném pádu – americký a novozélandský.

Novozélandský je extrémnější a využívá pouze jednoho jištění a skok je pohodlnější. Americký způsob jistí skokana dvakrát, ale volný pád, který při něm skokan zažívá, je kratší. Lano je z elastického materiálu, jaký používá americké námořnictvo na letadlových lodích k dobržďování přistávajících letadel.

Odkud se dá skákat?

Skvělé jsou pro tento sport mosty a jeřáby všeho druhu. Pro extrémní nadšence jsou velmi lákavé budovy s vhodnou platformou, stejně jako třeba slavné věže. Dá se ale skákat i z horkovzdušného balonu, z helikoptéry nebo z lanovky. Skákat můžete nejrůznějšími způsoby – v postroji, kdy je k lanu připevněno tělo, s nohama nebo rukama přivázanýma na lanu, v tandemu, po zádech, po hlavě, můžete se při seskoku dotknout vodní hladiny (je ale dobré si ověřit, zda je pod hladinou dost hluboko).

Co vzešlo z bungee?

Z bungee se odvozují další šílenosti jako bungee katapult, což je vlastně opak bungee jumpingu. Skokan je přivázán k pevnému bodu na zemi a je katapultován do prostoru. Své příznivce si našel i bungee running, kdy jedinec musí s pomocí stejného lana jako při bungee jumpingu dojít co nejdál. Katapultu se podobá také tzv. twin tower. Naprosto nejšílenější je ale snow bungee canoe, kousek, který provedli v USA – skupinka extrémních fanatiků vylezla na vrcholek hory, na bungee lano připevnila kánoi, hupla do ní a vydala se na divoký sjezd… Nedoporučujeme zkoušet!


Nej bungee jumping v Čechách

Přes údolí řeky Hačky u Chomutova se klene nejvyšší most v Čechách, z něhož se skáče bungee jumping. Do provozu byl most uveden v roce 2007 a je vysoký 62 m. Je dlouhý 336 m a široký 20 m. Z tohoto mostu se skáče také nejvyšší, tzv. Kieneova houpačka, což je skok, při němž je skokan v sedáku a kyvadlově prolétává nad zemí rychlostí až 110 km/h. Nad řekou Hačka tak skokan zažije dvacetimetrový volný pád s následným přechodem do kyvadlového pohybu v rychlosti přesahující 89 km/h. Přetížení je u tohoto typu skoku dvakrát vyšší než u bungee jumpingu.


Nagol – předchůdce podle legendy

V dubnu se v jižní části ostrova Pentecost v souostroví Vanuatu odehrává rituál Nagol, jenž má velmi podobné rysy jako bungee jumping. Ke vzniku Nagolu se váže legenda, která vypráví o jisté ženě, kterou její manžel bil. Když jí došla trpělivost, utekla před ním a schovala se vysoko v korunách stromů. Její manžel Tamale ji našel a přesvědčoval ji, ať sleze dolů, že ji zbije jen málo. Žena ale odmítla a místo toho se vrhla z koruny stromu střemhlav dolů. Tamale vzteky bez sebe vyšplhal za ní a skočil také. Jen si nevšiml, že žena si okolo kotníků omotala liánu, která jí zachránila život. Tamale se pochopitelně zabil. Dnes prý muži dokazují, že už se nenechají tak ošálit jako Tamale. Nagolu se účastní jen muži a je svázán s obřadem zajištění dobré úrody jamů. Muži a chlapci vylezou na samý okraj věže vysoké 20–30 metrů a s liánou kolem kotníku se vrhnou dolů. Postavit věž trvá okolo pěti týdnů a používá se na ni dřevo a liány z pralesa, žádné hřebíky ani šrouby. Liány si muži vybírají velmi pečlivě – vědí, že rozdíl deseti centimetrů může být rozdíl mezi životem a smrtí. Ani vanuatskému rituálu se ale nevyhýbají nehody. V dubnu 2008 došlo ve vesnici Londot k tragédii, při níž jeden vesničan zemřel a čtyři další byli zraněni. Věž se totiž pod skokany zřítila.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články