Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Harrán: Vítejte ve starověku

096_Image_0001.jpg
Autor článku: Tereza Šírová, Pátek, 25. listopadu 2011
Autor fotografií: Tereza Šírová a Profimedia
„Já mluvit šest jazyků!“ říká hrdě dívka, která však nikdy nechodila do školy. Camille nalije zlatavý čaj, horký jako slunce tady na kraji pouště. Odpočívám a uvědomuji si, že jsou na světě místa, na kterých ožívá historie takovým způsobem, že máte pocit, jako byste cestovali strojem času. Vždyť město Harrán tu stojí už šest tisíc let!

Jeli jsme přes hodinu. Řidič často troubil a hlasitě pokřikoval z otevřeného okna na ostatní řidiče, kteří nás míjeli. Z okénka si rozměňovali peníze nebo se ptali, jak se má rodina. Zněla tu turečtina i arabština. Když jsme stáli na červené, cestující si kupovali nápoj od pouličního prodavače. Svůj žlutý mok servíroval ve skleničkách, které potom vybíral jeho mladší pomocník. Když naskočila zelená, všichni měli dopito a jelo se dál. Kdo byl rychlejší, stihl si ještě koupit poaču nebo cimit, druh pečiva, které tady koupíte na ulici ve stáncích téměř všude.

V Turecku, asi dva kilometry od hraničního přechodu Akçakale, na hranicích se Sýrií, je na úzké silnici po padesáti kilometrech jediná odbočka. Plechová šipka nese nápis Harrán. Sedím v dolmuši, vozítku podobném malému minibusu, a po hrbolaté cestě projíždíme vyprahlou krajinou. Venku je asi 35 stupňů a jedinou klimatizací je pootevřené okénko. Všichni cestující už vystoupili někde ve městě. Do Harránu jsem jela sama.

Když jsem procházela městem, muži posedávající ve stínu mě bedlivě sledovali. Na „své“ ulici si nenechali nic ujít. Můj mladý průvodce, student Salih, mi vysvětlil místní zvyklosti.

Vlastně jsem přesně nevěděla, kde mám vystupovat. Asi jsem se rozhodla jet prostě až na konečnou. Po hodině jízdy mě řidič vysadil ve vesnici, která vypadala jako z dávných časů. Nízké domy z hlíny, ploty kolem zahrádek z větví, asfaltová silnice jen k návsi, dál už jen prašná cesta, po které běhaly ušmudlané děti, a starý osel nesl podél rozeklaného plotu neuvěřitelný náklad, včetně starého pána s hlavou zabalenou ve fialovém šátku.

Nasadila jsem si krosnu, a než jsem se stačila rozkoukat a nabrat nějaký směr, kousek od návsi jsem potkala mladého usměvavého kluka arabských rysů. Oslovil mě anglicky, což mě překvapilo, a bylo celkem osvěžující, že nemusím potit věty v turečtině. Nabídl mi, že mě provede po okolí. Pro jistotu jsem mu vysvětlila, že jestli ode mě čeká peníze za průvodcování, tak je mi to líto, ale jeho služby bohužel nemůžu přijmout. Ujistil mě, že je taky student a že mojí situaci rozumí. To bylo dost neurčité, ale nakonec šel se mnou i přes mou nedůvěru. Představil se jako Salih.

Arabské pohraničí

Salihova angličtina mě překvapila. Je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě. Dověděla jsem se spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harrán je vesnice stará víc než šest tisíc let! Devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Arabské obyvatelstvo se v Turecku usadilo podél hranic se Sýrií, především v provinciích kolem měst Adana, Gaziantep, Hatay, Mardin, Siirt, Şirnak a Şanliurfa. Většina z nich sdílí své kořeny s kmeny beduínů, kteří přišli na území dnešního Turecka v době Osmanské říše. Jsou to povětšinou sunnitští muslimové a jejich komunita čítá 1,8 milionu obyvatel. Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecké republiky a jsou k ní loajální (což se o všech menšinách říct nedá).

Salih s kroucením hlavy a nadlehčením v hlase podotkl, že jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividně cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tudíž podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlížel.

Hliněné úly

Způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, je velmi specifický právě pro Harrán. Vypadají jako homole nebo včelí úly. Na celém světě lze takto stavěné domy vidět jen na dvou místech: v Turecku a v Itálii. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to ručně tak, že se rukama namáčenýma v jemném bahně hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich se nechá dokonale usušit na slunci, než se nanese další. Střechy nízkých domů jsou špičaté. Vypadají jako kužely s otvorem ve špici. Uvnitř každého domu je ohniště, z něhož kouř odchází právě tudy. V posledních letech jezdí do vesnice stále více turistů. V téhle roční době ještě sezona plně nezačala, takže jsem tu byla vlastně jediná turistka. Podle Saliha jsou nejčastějšími návštěvníky vesměs nezávislí cestovatelé s citem pro místní atmosféru. Masový turismus sem ještě nedorazil.

Krásná podnikatelka

V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (čti: džamile), oděnou do vínově červené abaye pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má krásné rovné zuby a široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se jí na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Na hlavě má šátek, který kryje její černé vlnité vlasy, ale způsob jeho uvázání se velmi liší od způsobu, který jsem předtím vídala u většiny tureckých žen.

Přestože je má hostitelka Camille (vlevo) velmi krásná, už nikdy se nevdá. Mimo jiné proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoha lidmi“.

Seznamujeme se a za moji skromnou znalost tureckých slovíček mě Camille odměňuje téměř sesterským přístupem. Když konstatuji, že má krásné oblečení, bere mě do domu a nabízí mi, abych si je taky zkusila. Váže mi šátek a nechává mě vyzkoušet si jednu ze svých zvonivých abayí. Na malý okamžik se stávám Arabkou.

Vzdělání všem!

Camille nikdy nechodila do školy. Neumí číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Předtím chodili do školy jen chlapci. Camille pomáhá v sezoně svému otci v obchůdku se suvenýry a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků. Se mnou se dorozumívá anglicky. Na co její znalosti nestačí, přeloží Salih. Camille nás zve na čaj pod plátěné baldachýny na stinném dvoře. Sedíme na nízkých stoličkách u kamenných stolů. Zatímco se stíny prodlužují a slunce přestává pálit, Camille nám lámanou angličtinou vypráví o obchodu se šátky a ručními výrobky, o tom, jak ji ve čtrnácti letech provdali za šestadvacetiletého muže a jak ji po nějaké době zase rozvedli, protože to bylo špatné manželství. Vypráví bez špetky fatalismu nebo smutku. Naopak, vypadá vcelku vyrovnaně. Rozvod v arabské kultuře! Ptala jsem se, jak je to možné, ale nechtělo se jí o tom mluvit do podrobností. Jen naznačila, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to nebylo „dobré manželství“. Těžko říct, co znamená, když manželství „není dobré“.

Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. Mimo jiné proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoha lidmi“.

Slavná minulost

Harrán vypadá jako zapomenutý kout země, ale má za sebou velmi slavnou minulost. Je jednou z nejstarších sídlištních aglomerací na naší planetě – více než 6000 let! Již od počátku existence byl důležitým místem a těžil ze své strategické polohy na cestě z Damašku, která se připojovala k hlavnímu tahu z antického města Karchemiš v Sýrii do Ninive v dnešním Iráku. Kromě Damašku jsou všechna tato důležitá antická města nyní jen prašná archeologická naleziště. V Harránu byla v osmém a devátém století našeho letopočtu významná univerzita a pracoviště mnoha astronomů, fyziků a lékařů. Svým významem v tehdejší době předčila i Bagdád. Univerzita, která do Harránu lákala největší učence té doby, byla jednou z prvních na světě. V době kolem roku 1260 město velmi utrpělo během mongolské invaze do Sýrie a ve 13. století ho již dějepisec Abú al-Fida popisuje jako město v ruinách.

Ruiny slavné Eyyubijské univerzity jsou velmi působivé. Areál je částečně oplocen, ale velká část je nehlídaná, a tak je možné se projít pod zachovalými klenbami a sloupy. Vystoupala jsem na točité schodiště do části budovy, která byla zřícená a ze strany srovnaná s ruinami zdí, mezi jejichž kvádry nasedala hlína živící keře a trávu. Kolem zdí se během věků usadily nánosy hlíny a kamení, takže dřívější první patro je nyní pod úrovní země. Je těžké si představit, jaký lesk a slávu zažily tyto kameny před tisíci lety. Vraceli jsme se středem vesnice, zpět k hlavní silnici. Zatímco mi Salih vyprávěl, jak vnímá rozdíl života ve městě na prazích domů. Na rozprostřených kobercích posedávali s nohama skrčenýma, pili čaj a povídali si. Žena v květované abayi krájela jablka, mladší dívka hlídala malé dítě, co se ještě sotva drželo na nohou. Muži si nenechali na „své“ ulici nic uniknout. Dívali se na mě zkoumavě.

V Harránu byla v 8. a 9. století našeho letopočtu významná univerzita a pracoviště mnoha astronomů, fyziků a lékařů. Dnes jsou z ní trosky.

Většina z nich měla na hlavě fialový šátek. Arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily před sluncem. Když se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit šátky fialové.

Sňatková politika

Salih mi vyprávěl, jak se jeho kamarád musel oženit, když se na veřejnosti bavil s jakousi dívkou. „To já nechci,“ řekl mi, „proto se s holkama nebavím. S tebou takhle můžu jít, protože jsi cizinka a každý to vidí. Camille je také jiná. Je chytrá a může to být dobrá žena. Ale tady je na prvním místě její pověst. A ta je poškozená. Vidíš snad venku nějakou dívku? Ne. Všechny jsou podle tradice doma. Camille se v obchodě svého otce stýká s mnoho lidmi. Nikdo z místních mužů si ji proto nevezme.“

Když jsem usedla do poslední dolmuše zpět do města, slunce už téměř zapadlo. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomila, že tytéž domy u prašných cest, tytéž oděvy na upracovaných tělech žen, tytéž sňatkové zvyky fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harránu dny příprav a odpočinku, než se vydal na cestu do Sýrie. Na světě jsou stále místa, kde je čas jen relativní.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články