Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hammerfest: město probuzené ohněm

Untitled_1556.jpg
Autor článku: Peter Hupka, Pátek, 17. února 2012
Autor fotografií: Peter Hupka
Norské město Hammerfest v posledních dekádách ožilo po nálezu vzácných surovin. Přesto jeho obyvatelé nezlenivěli a stále si uchovávají rozvahu a skromnost lidí žijících v těžkých podmínkách chladného severu.

„Před více než dvaceti lety byl Hammerfest městem duchů. Vše změnil objev nalezišť ropy a zemního plynu u severonorského pobřeží. Dnes je to moderní sídlo, které dokáže uživit mnohem více než jen samo sebe. Jsme takový malý Dubaj!“ žertuje sympatický čtyřicátník Perry, jemuž je město domovem. Zřejmě netuší, že v případě emirátu Dubaj příjmy z těžby černého zlata představují pouhých šest procent jeho HDP a období krize na něj dolehlo zvlášť těžce.

Perryho červená dodávka směřuje bezoblačnou mrazivou nocí do jeho domovského města. Tancující zelené plameny polární záře jsou tak silné, že i domácí na chvíli zastaví, aby se pokochal pohledem na ně a nadýchal se čistého chladného vzduchu. Za nejbližším horizontem už noc nebude tak jasná – do její tmy přibude světelný smog Hammerfestu.

„Od doby, co u nás postavili rafinerii a oheň z jejích komínů často dosahuje stometrové výšky, koluje mezi lidmi z Hammerfestu vtip: Je ti doma zima? Tak neváhej a otevři dveře!“ směje se výřečný muž. Skutečnost je samozřejmě jiná. I dnes teplota klesla pod dvacet stupňů mrazu a při jízdě z okraje města dále musíme stále častěji zpomalovat. Na povrchu cesty se totiž vytvářejí vrstvy ledu na místech, kde ucpaná potrubí a prostory pod můstky vytlačují vodu na povrch. Tam ihned zamrzne, a vytváří tak nástrahy řidičům i chodcům.

Konečně překonáme poslední vyvýšeninu na cestě, za níž se už otevírá výhled na ostrov Melkya s terminálem na výrobu zkapalněného zemního plynu i samotné město s téměř deseti tisíci obyvateli.

Panorama Hammerfestu z jihu. Název města znamená něco ve smyslu „upevněn ke strmé skále“.

Brána severních moří

Název Hammerfest vznikl spojením starých norských slov „hamarr“ a „festr“. První z nich označuje strmé skalnaté pobřeží, druhé se týká způsobu upevnění lodí k němu. „Jejich spojením se označuje starý typ kotvy i naše město,“ vysvětluje Perry, který za své, zde netypické jméno vděčí norsko-americkému původu.

Erb města s vyobrazeným ledním medvědem na červeném podkladu pochází z oslavy stopadesátiletého výročí v roce 1939. Podle slov domácích symbolizuje rybolov v polárních mořích severně od Norska. Tato symbolika erbu přístavního města vysvětluje volbu zvířete, které bychom jinak na norské pevnině marně hledali.

Dnešní „lov“ v Barentsově moři je však z velké části zaměřen zcela jiným směrem. Poté, co bylo 140 kilometrů od města v roce 1984 objeveno velké ložisko zemního plynu Snehvit, pozornost se obrátila právě tímto směrem. Společnost Statoil se šesticí dalších licencovaných firem postupně zahájila jeho těžbu a dalším krokem bylo vybudování terminálu na výrobu zkapalněného zemního plynu, prvního svého druhu v Evropě, a to na ostrově Melkya, jen pár kilometrů od centra Hammerfestu.

Tento vývoj však nepotěšil každého. Ochránci životního prostředí se postavili proti těžbě v citlivém ekosystému Barentsova moře, poukázali i na to, že výstavba terminálu na Melkyi razantním způsobem zvýší norskou produkci emisí kysličníku uhličitého. V létě 2002 se protestující členové organizace Natur og Ungdom po blokování stavby terminálu dostali na několik dní do vězení. Většina obyvatel devítitisícového města má však opačný postoj. „Těžba přinesla množství pracovních příležitostí, mladí už nemusí odcházet z Hammerfestu pryč. Kromě toho z daní plynou nemalé zisky i do městské pokladny: postavili jsme školky, opravili silnice. Využívání ložisek by mělo pokračovat, samozřejmě za dodržení přísných bezpečnostních opatření,“ vyjadřuje svůj názor třicátník Oivind.

Plyn a ryby

Kromě skoro dvou set bilionů kubíků zemního plynu se v lokalitě nachází i omezené množství ropy. Nejdůležitějším produktem trojice sousedících polí -Snvhit, Albatross a Askeladden – je však zemní plyn, jehož produkce představuje ve zkapalněné formě 4,3 milionu tun ročně. Na místě těžby je moře hluboké 250 až 345 metrů. Surovina se získává z dvacítky vrtů a směřuje dále 143 kilometrů dlouhým podmořským potrubím na další zpracování na Melkyu, odkud se zkapalněný zemní plyn dopravuje trajekty dále ke spotřebiteli.

Na rozdíl od ložisek plynu a ropy, jejichž zásoby v severních mořích jsou sice velké, ale přece jen omezené, další z hlavních činností, jež živí domácí obyvatele, lze vykonávat nepřetržitě. Podobně jako v dalších oblastech na pobřeží Finnmarku i v okolí Hammerfestu se nalézá množství rybích farem. Rozmístěny jsou hlavně v dobře chráněných fjordech a rozeznat je lze už zdálky. Uprostřed farmy se na pontonu pohupuje kabinka připomínající loď, která je spojena s břehem a jednotlivými chovy v kruhovém půdorysu. Nejrozšířenější druhy jsou losos a pstruh, hlavní vývozní artikl norského potravinářského průmyslu.

O chuti rybího masa a jeho přípravě můžete s domácími diskutovat celé hodiny, protože rybolov je zde oblíbenou činností. „Podle mého suchozemci nemají šanci rozeznat chuť chovaného lososa od uloveného. Ten z chovu může mít při rychlém výkrmu trochu tučnější maso, ale ani já bych nedal ruku do ohně za to, který je který,“ vysvětluje Perry.

Obytná zóna v jižní části města.

Opuštěný „Stallo“

Čtyřicátnice Áile se vydává na návštěvu přítelkyně do nedaleké vesnice Kvalsunddalen. Přestože žije v jednom z nejsevernějších evropských měst, rozhled jí nechybí. „Své děti vždy na léto posílám na mezinárodní tábory. Chci, aby poznaly jiné kultury a lidi. Jen tak se můžeme jeden o druhém dozvědět co nejvíce. Vzájemné poznávání je nejlepší prevencí proti předsudkům, protože když někoho poznáme, potom nemáme chuť mu ubližovat nebo s ním vést válku,“ říká sympatická paní.

Áile patří k etniku Sámi a z jejího vyprávění lze cítit lásku i hluboký respekt k přírodě. „Když jsem byla mladá, museli jsme všichni hovořit norsky, náš jazyk se nevyučoval, a tak jsme si ho mohli procvičovat nanejvýš doma. I proto ho moje děti ovládají lépe než já,“ připomíná bez náznaku hněvu.

Po sněhových pláních přijíždíme k okraji jednoho z fjordů, na místo, kde hlavní silnici s označením 94 často ohrožovaly laviny. Hlavně proto zde vybudovali jeden z nespočetných silničních tunelů procházejících skrz hory severního Norska. Áile je však z jeho stavby trochu smutná. „Na staré silnici, která je už dnes uzavřena, stojí nevelký skalní monolit. V jazyce sámi ho nazýváme Stallo a je pro nás posvátným symbolem. Zvykla jsem se u něj zastavit, pozdravit se s ním a poklonit se, poprosit ho o štěstí. Dnes tam stojí sám, nikdo ho nepozdraví a nezastaví u něj,“ dokončí svůj monolog.

Jízda na sparku

Saně, na nichž jezdec stojí a odráží se nohou, jsou jedním z fenoménů norského severu. Říkají jim „spark“, tedy „jiskra“, a jsou oblíbeným dopravním prostředkem všech generací. Školáci na nich jezdí na vyučování, mladé maminky mají v oblibě verzi s dětským nosičem a důchodci vozí na sparku nákupy. Genialita těchto saní spočívá v jejich jednoduchosti. Konstrukce saní ze dřeva a kovu v sobě navíc skrývá eleganci ladných tvarů. Tvoří ji dvojice kovových profilů, obouručné držadlo a plocha v přední části, která slouží k přepravě věcí nebo menšího spolucestujícího. I proto se děti na sparku často rády vozí ve dvojici, z níž jeden tlačí a druhý se veze. Když se „odrážeč“ unaví, spravedlivě se vymění a za hlasitého výskotu směřují bílou krajinou k domovu.

Historie netypických saní sahá do roku 1870, kdy se o nich objevila první zmínka ve švédském tisku. Na sparku lze na rovině snadno dosáhnout rychlosti až dvacet kilometrů za hodinu, kterou ještě může zvýšit vítr do zad. Ve Skandinávii se v posledních desetiletích stala jízda na sparku uznávaným sportem a každý rok se koná několik soutěží včetně lednového světového šampionátu v jihonorském lyžařském středisku Geilo.

Letiště pro mistry

Osmisetmetrová asfaltová dráha letiště Hammerfest lufthavn je místem začátku i konce nejpohodlnějších cest na norský daleký sever. Vydat se do hlavního města Osla však lze jen s přestupem v Tromsa nebo Alte. Letiště, nacházející se severně od Hammerfestu, je zároveň domovskou základnou vrtulníků přepravujících pracovníky na vrtné plošiny v otevřeném moři. Kvůli poměrně složitému přiblížení, krátké dráze a častému silnému větru mají lety na Hammerfest lufthavn punc adrenalinového zážitku a jsou vyhrazeny jen nejzkušenějším pilotům. Jen díky jejich mistrovství se bez vážnějších následků obešla i nehoda z 1. května 2005. Přistávající Dash DHC-8 směřující z Tromsa tehdy náhlý poryv větru srazil na dráhu a výsledkem byla odlomená pravá podvozková noha a zničení letadla.

Diskutovaná výstavba většího letiště s delší ranvejí v lokalitě Gratnes asi patnáct kilometrů jižně od města by umožnila přistávání i větších strojů a také přímé lety do Osla a jiných měst. Realizace plánů je však v tomto případě hudbou daleké budoucnosti. Norská vláda má totiž bez ohledu na nemalé příjmy z této oblasti tendenci šetřit a taková velká investice ve velice řídce osídleném regionu se mnohým odpovědným zdá být příliš velkým soustem. Nejbližší velké letiště Alta také není od Hammerfestu daleko – cesta tam se dá pohodlně stihnout do dvou hodin, takže mnozí cestující do Osla využívají už dnes právě jeho služby.

Před boomem a po něm

Přestože nerostné bohatství učinilo z Hammerfestu v posledních dekádách úplně jiné město, domácí jsou při plánování jeho budoucnosti opatrní. Ložisko se jednou vyčerpá a potom bude potřeba rozmýšlet co dál. Podle oficiálních údajů by těžba na Snevhitu měla pokračovat minimálně do roku 2035, a tak nejbližší čtvrtstoletí se domácí nemají čeho obávat. Pravda však je, že Seveřané nejsou zvyklí dělat nic zbrkle či bez rozmyšlení – po „epoše plynu“ určitě přijde další, celkem jiná. Finnmark je po mnoha stránkách bohatý kraj a není důvod předpokládat, že Hammerfest by se někdy v budoucnosti znovu stal městem duchů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články