Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Haiti ve frontě na pomoc: Reportáž z druhého týdne po ničivém zemětřesení

81-4.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Pondělí, 29. března 2010
Autor fotografií: Lenka Klicperová
„Bůh na Haiti zapomněl. Viděl jsem všude jen mrtvá těla. Vrací se mi ve snech. Přišel jsem o ženu a dítě.“ To vypráví třiatřicetiletý Paul ve frontě na humanitární pomoc. Je 24. ledna, dvanáctý den po zemětřesení…

Ten pocit, když poprvé projíždím městem, se asi nedá sdělit. Možná na sedmdesát procent města je v troskách. Mrtvoly z ulic sice již zmizely, ale procházíte-li kolem trosek, cítíte pach hnijících těl s nezměrnou intenzitou. Všude pod troskami jsou desetitisíce těl. Odhaduje se, že počet obětí přesáhne 200 000, ale může to být klidně i o sto tisíc víc. Kdoví. Kolik má Port-au-Prince obyvatel, nikdo přesně netuší. Dva miliony? Čtyři miliony?

Sutiny zatím nikdo neodklízí. Těžká technika v ulicích stále vidět není a lidé jen tupě posedávají mezi ruinami, na páchnoucích ulicích připomínajících skládky. Ale je vidět i navracející se život. Hned druhý týden po zemětřesení se v ulicích objevilo jídlo, začala opět fungovat tržiště. Problém je jediný – katastrofa vyhnala ceny na tak brutální úroveň, že koupit jídlo si může dovolit jen málokdo.

Zoufalá nečinnost

I bohatí přišli o střechu nad hlavou. Jako by zemská síla chtěla učinit zadost sociální stratifikaci Haiťanů. Frankofonní bohatá vrstva versus kreolská chudina. Ale bohatí jsou na tom stejně jako chudí jen první týden po zemětřesení. V sobotu 23. ledna otevřela banka Western Union svoje první pobočky. Ty, které přestály půlminutu zkázy a disponovaly generátorem. Lidé, kteří měli finanční rezervy, si je mohli konečně zkusit vybrat. Před těmi několika objekty se okamžitě vytvořily dlouhé fronty. Hlídkovali policisté, aby snad někomu nedošla trpělivost a nevrhnul se na banku s mačetou v ruce. To by nebylo nic divného a místní policie, zdá se, je i na takovou možnost připravená. Bez generátoru není v Port-au-Prince elektřiny, v noci je město tmavé a nebezpečné. Pro bílé dočasné obyvatele Porta platí zákaz nočního vycházení. Ale začalo fungovat například místní rádio – Signal FN Petion Ville. Ani haitští novináři nechtějí zůstat pozadu za kolegy, kteří se do místa zkázy okamžitě sjeli z celého světa.

Nejvíc mě deptá ta zoufalá nečinnost kolem. Vše, co v PortauPrince mohlo spadnout, spadlo. Trosky domů jsou všude kolem, ale nikde není vidět snaha začít s odklízecími pracemi. Nikdo nepracuje, většina místních obyvatel jen tupě sedí před budovami, které možná byly kdysi jejich domovy. V provizorních táborech, kterých vzniklo ve městě na 586, to vypadá podobně. Ženy se snaží sehnat a uvařit něco k jídlu, děti si hrají. Nevidím na jejich tvářích žádné stopy po prožité hrůze. Holky si hrají s panenkami, i když notně ušmudlanými, kluci se baví jakousi hrou s plastovými láhvemi. A muži? Největší šok dostávám v jednom z táborů u nemocnice Canape Vert – chlapi sedí před malou LCD obrazovkou připojenou na generátor a s viditelným zaujetím sledují fotbalový zápas. Jako by nikoho nezajímalo, co bude se sesutým městem dál.

Přijíždím k supermarketu Caribbean. Podle zpráv jak od humanitárních pracovníků, tak od místních tu má být pod ruinami ještě 62 lidí. Možná někdo z nich přežil, pokud měl přístup k vodě a potravinám. Alespoň se to předpokládá. Ulice před zříceným obchoďákem je uzavřená policejní páskou. Přesto všichni chodci pásku podlézají a procházejí ulicí kolem ruin.

Na konci najdu tři hlídkující policisty. Sedí nevzrušeně ve stínu. Proč tu jsou? „Hlídáme, aby lidé nevyrabovali majetek společnosti, které supermarket patří.“ Nemůžu tomu uvěřit. Tam pod troskami je možná někdo pohřben zaživa a tady kolem chodí nevzrušeně lidé a starají se o to, aby někdo neuloupil něco ze zkaženého jídla ve zříceném supermarketu… Je ale skoro dva týdny po zemětřesení a haitská vláda už oficiálně ukončila záchranné práce. Úředně už jsou pod troskami jen tisíce mrtvých. Přes to všechno se ještě 28. ledna ze sutin univerzity podaří zachránit živou dívku. To už je ale jen výjimka, která potvrzuje pravidlo.

Mrtvé nikdo nepočítá

Port-au-Prince se doslova hemží humanitárními agenturami. Operuje jich tu 250–300, přesný počet se zatím neví. Stále vázne koordinace humanitární pomoci. Ta se normálně váže na požadavky místní vlády a na součinnost s ní, tady ovšem tento prvek chybí. Haitská vláda byla slabá i před katastrofou a soudný člověk jí nevěřil ani tehdy, ani dnes. Policista Leonard Anseve, který mě místo taxíku veze přes město, to ostatně říká na plnou pusu: „Vláda nemá sílu nám pomoci. Jenom krade a obohacuje se na nás.

Nevěřím našemu prezidentovi, že bude schopný s tímhle vším něco dělat. A nevěřím ani všem těm humanitárkám, které tu dnes jsou.“ Asi je těžké věřit v něco uprostřed ruin, pod nimiž hnijí mrtví a na nichž bez aktivity posedávají živí. Leonard vypráví, co zažil, když se půda pod Port-au-Prince začala třást. Jde z toho hrůza, on se ale při řízení tváří docela nevzrušeně, jako by popisoval katastrofu antických Pompejí.

„Byl jsem zrovna na benzince, když najednou začal strašně dunět transformátor poblíž silnice. Pak to začalo. Země kolem se začala vlnit. Viděl jsem, jak se zřítil kostel. Město zachvátila panika, všude kolem mě byly najednou mrtvoly. Bylo to jako v nějakém katastrofickém snu, spousta lidí zemřela při autonehodách, některým se z toho na místě zastavilo srdce.“ Ti, kteří přežili, se pramálo starají o mrtvé. Na to není doba. A mrtvých můžou být pod troskami ještě tisíce, desetitisíce. Nikdo neví.

Mrtvé nikdo nepočítal ani neevidoval, všechna čísla jsou pouhé odhady. Z téměř každé ruiny, kolem které projíždím, je cítit mrtvolný zápach. Někde je zčernalé, už notně rozložené tělo vidět i mezi ruinami. To je pak zápach obzvlášť silný. Lidé, kteří procházejí kolem takových míst, si zkrátka natáhnou přes nos roušku nebo kapesník a je to vyřešeno. Nejméně postižené se mi zdají chudinské čtvrti a slumy. Tam nemělo co spadnout. Hrůzné jsou stejně jako před zemětřesením.

Ti, kteří přežili, se snaží nějak si poradit. Ale mnoho z nich jen čeká, až pomoc přijde.

Snad nikde jsem neviděla tak příšerné slumy. V jak strašných podmínkách jsou tihle lidé ochotní žít! Stačilo by jen trochu chtít a odklidit smrduté skládky, na kterých oni ale čile obchodují. Stoky, které protékají těmito místy, jsou tak neuvěřitelně smrduté, že hravě překonají pach mrtvých těl. Je to jako jedna velká tekutá skládka, která pomalu pluje městem. Ne, město je špatný výraz. Prostě slumem. V tom všem se rochní stádečka prasat, pobíhají děti, o kousek dál se prodávají obrovské hlávky zelí, které leží přímo v marastu na ulici. K přístavu vede dvouproudá silnice, pořád plná aut. Mezi silničními pruhy je asi třímetrový ostrůvek. Na něm stojí další minislum! Neuvěřitelné, prostě jako byste si postavili stan na D5 a rozhodli se v tomhle prostředí vychovávat děti…

Čekání na rýži

Celá oblast, kterou postihlo zemětřesení, čeká na jídlo. I když na tržištích už jsou vidět banány, housky, maso nebo třeba párky patrně ukradené v troskách nějakého supermarketu. Přicházím k jednomu z prodávajících -má na prknech před sebou vyloženou kozí hlavu obalenou mouchami. Ptám se, za kolik ji prodá. „44 dolarů,“odpovídá. Nehorázná cena, i v případě, že člověk vezme v úvahu složitý systém měn na Haiti – používají se nejen místní gourdy, ale i haitské a americké dolary. I kdyby ta cena byla v místních dolarech, bude to v přepočtu nějakých 430 Kč. Za kozí hlavu, která už leží na slunci bůhvíkolikátý den.

Na jídlo se všude stojí fronty a ne vždy je to jen poklidné čekání. Na náměstí před zříceným prezidentským palácem se tísní dav snad deseti tisíc lidí. Náměstí je uzavřeno ostnatým drátem, za ním už stojí zaparkovaná dvě obrněná vozidla s nápisy UN. Kordon uruguayských vojáků OSN bude střežit proces distribuce humanitární pomoci. Bez jejich přítomnosti by už dávno začala krutá bitva o jídlo. Šéf této akce, pracovník Světové potravinové banky, má zatím celou věc pod kontrolou.

Lidé se tísní v dlouhých frontách. Vojáci vždy vyšlou jednoho z řady, ten proběhne za náklaďáky, kde mu pomocníci banky naloží na záda těžký pytel rýže. Nesmí se zastavit a za hlasitých výkřiků „Allez! Allez!“ (Běžte!) utíká na druhý konec náměstí. Nemůžu z hlavy vymazat obrázky osvětimských ramp a známých selekcí. Připadá mi to tady podobné. Ponižující. Ale jak to dělat jinak? Rozdávat něco bez asistence vojáků by byla sebevražda.

Jenže s humanitární pomocí to není tak jednoduché. Na konci náměstí už čekají dobře zorganizované gangy a kradou zase jídlo ženám, které vojáci speciálně upřednostňují v domnění, že pomohou těm nejpotřebnějším. A humanitární pomoc se pak ocitá na černém trhu. Místo aby pomáhala, tak se na ní ti, co ji urvali, snaží vydělat co nejvíc. Jak se na náměstí tenčí zásoby pytlů s rýží, atmosféra houstne. Dívám se do očí lidem, kteří jsou jako stádo vlků. Perou se mezi sebou, odstrkávají nemilosrdně starší a slabší. Vede je vůle k životu, snaha přežít, nic jiného je nezajímá. Homo homini lupus.

Distribuce humanitární pomoci v Port-au-Prince. Vojáci OSN musí asistovat humanitárním organizacím, jinak by je dav ušlapal.

A pak jim najednou dochází, že je konec. Vojáci střílí do vzduchu -nejprve vzduchovkami, pak ostrými. Není to první distribuce pomoci a místní už vědí, že vzduchovky jim neublíží. Tak dochází na ostrou střelbu a na slzný plyn. To už mě vojáci zahánějí na korbu jejich náklaďáku. Do dřevěné bedny uprostřed korby dopadají pušky a ochranné štíty, na lavice těžce dosedávají vyčerpaní Uruguayeci. Udržet takový dav na uzdě dá zabrat. Tentokrát měli štěstí. Ale stačilo málo a proti davu lačných černochů by neměli šanci

Moje první zemětřesení

Fronty lidí se netísní jen před bankami, ale také před ambasádami zemí, jako je třeba sousední Dominikánská republika nebo USA. Kdo si myslí, že má nějakou šanci dostat se z Haiti, ten to zkouší. „Stejně žádná víza nedostanou,“ komentuje jejich úsilí můj řidič. Je to Haiťan, ale žije v USA, na Floridě. Sem se vrátil, aby vypátral, co se stalo s jeho příbuznými a majetky, které tu stále má. Předpokládá se, že jen do sousední Dominikánské republiky se přelije vlna asi půl milionu nelegálních běženců z Haiti. Na hranicích už začíná vzkvétat zajímavý byznys – tamní imigrační úředníci a vojáci na mnoha checkpointech na silnicích si chtějí také přivydělat. Za jednoho uprchlíka berou 200 USD. Jak fungují dominikánské úřady, mohu ostatně vidět i na vlastní oči při zpáteční cestě do Santo Dominga. Cestuji s rodinou mého řidiče Pierra, která se vrací domů na Floridu. Ačkoli patří k haitské smetánce a pasy mají v pořádku, vojáci chtějí peníze.

Naštěstí bílá tvář v autě a kouzelná slovíčka „journalista de Europa“ zachraňují, co se dá, a všichni bez úhony přijíždíme po devíti hodinách do Santo Dominga…

V ulicích Port-au-Prince se potuluji už druhý den. V ruinách Petion Ville, čtvrti, kam se nyní soustřeďují všechny obchodní aktivity, si začnu povídat s Gabelitou. Má čtyři děti, a než se jí zřítil dům, bydlela v něm se svým nejmladším synem. Nahlížím dovnitř, zaujme mě přehrávač postavený na židli, všude prach, sutiny a zbytky zdemolovaného vybavení. Gabelita však působí docela uvolněně, smějeme se společně, když se jí dívám pod ruce, co klohní na primitivním vařiči před ruinou.

Náhle však z ničeho nic zavládne panika, všichni místní střelhbitě vybíhají z ruin na volné prostranství. Najednou stojím sama, trošku zmatená. Dochází mi to, až když se podívám na zbytek stěny vedle sebe, která se chvěje. Zemětřesení. Jeden z následných otřesů, které tu jsou na pořadu dne a který já skoro nezaregistrovala! Na rozdíl od místních, ve kterých okamžitě vyvolal paniku. Posléze se dozvídám, že měl sílu 5,1 Richterovy šká­ly.

Čeští lékaři v akci

Nedaleko základny OSN, kde nacházím od prvního dne útočiště spolu s dalšími novináři a humanitárními pracovníky, vyrostla polní americká nemocnice. Provozuje ji miamská univerzita a je na místní poměry špičkově vybavená. Pracují v ní i dva z českých zdravotníků, které do Port-au-Prince vyslala společnost Člověk v tísni. Zbytek týmu obstarává základní ošetření pro lidi v provizorních táborech. Stojím před rozlehlými stany, před kterými pod plachtou polehávají ti s lehčími zraněními. Kolem se neustále rojí američtí vojáci v šedých maskáčích, na nosítkách přinášejí další pacienty. Jako by skutečně nastala válka. V jednom z velkých stanů leží na polních lůžkách několik desítek pacientů. Nad zbídačenými tvářemi se komíhají váčky s žilní výživou.

Mobilní zdravotnický tým Člověka v tísni. Chebský záchranář Jiří Černý při práci v jednom z provizorních táborů.

Přesto jsou tohle ti šťastnější, na které se dostalo lůžko i ošetření. Za tímto prostorem leží operační sál. I sem můžu, byť jen na krátkou chvíli. Na čtyřech operačních stolech se čile pracuje. Američané jsou profíci, i když se někdy nezapře, odkud pocházejí -pokud operace vyjde, nechybí chlapácká gesta, poplácávání po ramenou… Chirurg Filip Fröhlich právě připravuje pacientku s otevřenou zlomeninou vřetenní kosti k implantaci zevní osteosyntézy. Na sále je i anesteziolog Dan Šponer: „Hodně lidí tu má staré otevřené zlomeniny, které ještě dvanáct dní po zemětřesení nikdo neošetřil.“ „Ty staré rány jsou bohužel infikované, takže hrozí sepse a musí se provést amputace,“ dodává Filip Fröhlich. Amputace zabere v průměru tak 40 minut.

Z nemocnice ty nejtěžší případy transportují do amerického Miami – zrovna dnes, v neděli 25. ledna, odlétá z Port-au-Prince dítě s komplikovanou zlomeninou obratle. Američtí lékaři zůstávají v polní nemocnici pět dní – pak dochází ke střídání, aby unesli tlak a stres, pod kterým musí pracovat. Čeští lékaři ale stráví v nemocnici plné tři týdny. Jen pár hodin po zemětřesení odletěl z Prahy směrem na karibský ostrov Hispaniola další Čech – lékař organizace Lékaři bez hranic (Médecins Sans Frontiéres) Jan Trachta.

Na místo zkázy se dostal třetí den po katastrofě. Začal pracovat okamžitě. Na chodníku před poškozenou nemocnicí v epicentru zemětřesení v Carrefouru. „Začali jsme operovat na matracích před nemocnicí, kde bylo tou dobou asi 350 zraněných. První dny byly frustrující, protože jsme neměli dostatek zdravotnického materiálu. Zásobovací letadlo MSF bylo několikrát odkloněno a nemohlo na letišti v Port-au-Prince přistát. Měli jsme jen základní vybavení,“ říká mladý chirurg, jinak dětský lékař nemocnice v pražském Motole.

Bez jakéhokoli sterilního vybavení prováděl před nemocnicí třeba císařský řez. Dramatický výkon měl ale šťastnou dohru – matka i dítě přežily. Jiní tolik štěstí neměli, třeba děti, které umíraly, jen se jim pokusil napíchnout žílu. „Ta těla jsme prostě kupili vedle na hromadu,“ říká Trachta. Podmínky v prvních dnech po zemětřesení připomínaly pořádně děsivou noční můru.

Denně prováděli 20 až 30 větších operací, mnoho z nich byly amputace. „Vzpomínám na osmiletou holčičku, která měla otevřenou zlomeninu stehenní kosti. Strašně moc jsem ji chtěl zachránit před amputací, ale nešlo to, rána byla infikovaná, v těch podmínkách byla jediným řešením amputace – holčička přišla o nohu nad kolenem. Takových případů tam byly stovky,“ vypráví lékař. Po čtyřech dnech se z Carrefouru přesunul do nedalekého Leogane, zemětřesením také velmi zasaženého města poblíž metropole. Mezi prvními a posledními dny jeho působení na Haiti byl poměrně značný rozdíl. V Leogane už měla nemocnice MSF skoro 100 lůžek v šesti stanech a docela normální režim s ranními a večerními vizitami a operačním programem. Také už dorazil materiál, amputační sety, sterilizace, takže situace byla zvládnutelnější než v prvních dnech.

Port-au-Prince je ale i druhý týden po zemětřesení katastrofické město, i když už se řada věcí mění. Projíždím zničeným městem kolem nejluxusnější restaurace ve městě jménem Papaya. Dům sice stojí, ale je z pochopitelných důvodů zavřeno. Těžko by se hledali zákazníci schopní zaplatit luxusní pokrmy. Dnes stojí s trochou nadsázky polovina Haiti ve frontách na pytle rýže ze zahraniční pomoci. Mám neodvratný pocit, že přijedu-li sem za pár let, bohužel město poznám na první pohled. Bude totiž asi skoro stejně děsivé jako dnes, pár týdnů po zemětřesení. Za několik týdnů začnou deště. V provizorních stanových městech se bude tropickým lijákům jen těžko odolávat. Kdysi se Haiťané modlili, aby přišly co nejdříve. Dnes prosí boha, aby ulice zříceného města zůstaly co nejdéle suché… *

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články