Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Haiti, druhý týden poté

DSC_1601.jpg
Lenka Klicperová, Úterý, 2. února 2010
Zemětřesení očima Lenky Klicperové, šéfredaktorky magazínu Lidé a Země.

Do Port-au-Prince přijíždím 23. ledna. Hlavní město i nadále připomíná děsivou noční můru. Záchranné práce oficiálně dávno skončily, přesto ještě občas náhoda dá někomu přežít. Metropole Haiti je v troskách, ale lidé už si na to začínají zvykat. V ruinách je vidět čilý obchodní ruch, v nepředstavitelné špíně posedávají ženy prodávající banány (dva za 5 dolarů), maso či placičky plněné krouhaným zelím. Jsou k mání i párky, patrně ukořistěné v některém supermarketu, a také pytle s rýží potištěné americkými vlajkami – humanitární pomoc, na kterou se teď soustředí snad polovina světa.

V oblastech Port-au-Prince působí 250–300 humanitárních organizací z celého světa. Přesný počet se neví, vázne koordinace humanitární pomoci. Haitská vláda stále není schopná katastrofu zvládnout a dát věci do pohybu. Ve městě vzniklo na 586 kempů, kde přežívají ti, kteří unikli smrti osudného 12. ledna. Živí nevzrušeně procházejí kolem sutin, odkud se line zápach hnijících těl. Život jde dál a tělo je jen tělo. Jak to bude vypadat, až se trosky začnou těžkou technikou rozhrnovat, to ví jen bůh. Nebude to hezký pohled.

Jen za dobu mého pobytu postihly hlavní město dva následné otřesy. Pokaždé působí paniku mezi místními a dají dostatečně výmluvně najevo, že země ještě neřekla poslední slovo. Jsem právě v kempu St. Marie, když se vedle mne zachvěje zbylá zeď. Jsem jediná, kdo zůstává mezi troskami, Haiťané, poučení tím, co se stalo, jsou ve vteřině na volném prostranství. V tom okamžiku je zapomenut normální život a vrací se noční můra.

„Byl jsem zrovna na benzínce, když k tomu došlo. Nejdřív začal hučet transformátor vedle silnice. Pak se země pod námi začala vlnit. Něco takového se nedá popsat. Všichni křičeli, ti, co jeli v autech, bourali a působili další smrt. Všude se válela těla, bylo to jako v katastrofickém filmu,“ popsal mi to, co se stalo, policista Leonard Ansexe.

A katastrofický film připomíná Port-au-Prince stále. I tím, jak lidé pohromu přijali. Nikde není cítit zoufalství, prostě se žije tak jako předtím – místo před domy vysedávají lidé před ruinami a tváří se, jako by se dohromady nic nestalo. Paradoxně nejlépe z toho vyvázli obyvatelé těch nejhorších slumů – nemělo na ně co spadnout, a tak většina z nich byla zemětřesením prakticky nedotčena. Když ale slumy projíždíte, máte pocit, že větší peklo na zemi stejně nenajdete, zemětřesení nezemětřesení…

Celou exkluzivní reportáž Lenky Klicperové přímo z místa katastrofy najdete v březnovém čísle magazínu Lidé a Země!

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články