Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Hádky o hrdiny

40-1a.jpg
Autor článku: Kestrina Peza a Jan Rychetský, Středa, 15. září 2010
Autor fotografií: Kestrina Peza a Jan Rychetský
Národní hrdinové. Mytický Skanderbeg a nositelka Nobelovy ceny za mír matka Tereza. Jejich jmény je v Albánii nazváno všechno možné, sochy stojí v každém větším městě. Přitom i tyto modly jsou na neklidném Balkáně předmětem nacionalistických čachrů.

Osobností dějinného významu má Albánie samozřejmě mnohem víc. Mezinárodní věhlas si však získaly jen dvě, a to dokonce už za svého života. Neohrožený bojovník proti osmanským hordám Jiří Kastrioti alias Skanderbeg a Agnes Gonxhe Bojaxhiu (čti gondže bojadžiu) známá jako matka Tereza. V samotné Albánii skoro neexistuje místo, kde by jim nebyla věnována vzpomínka. Jsou po nich pojmenována náměstí, ulice, ale i letiště nebo koňak. Kdyby se v zemi konala soutěž o největšího Albánce historie, vyhrál by se stoprocentní pravděpodobností jeden z nich.

Pohroma Turků

Slavnou kozí helmu turkobijce Skanderbega lze spatřit u většiny tamních benzinových pump. Má ji totiž ve znaku firma Kastrati, jedna z největších společností obchodujících s pohonnými hmotami. V městských nálevnách se popíjí výtečný koňak Skanderbeg, který byl už za komunismu jedním z nejlepších vývozních artiklů. Prostě tohle jméno se v Albánii stalo jako symbol národní hrdosti skvělou obchodní značkou a nezmění to ani fakt, že ho za druhé světové války nesla esesácká divize. Vždyť mrtví neovlivní, kdo se později přiživí na jejich slávě.

Skvělý bojovník se narodil na počátku 15. století jako nejmladší ze čtyř synů jednoho z nejvlivnějších albánských feudálů. Když se otec poddal osmanskému vládci, vyrůstal jako rukojmí a páže na dvoře sultána. Tam se učil vojenskému umění a muslimské víře. Za sultána se několikrát vydal i do boje a jako důvěryhodný vazal spravoval některé jeho državy. Když ale mezinárodní situace dozrála, přestoupil na katolickou víru a postavil se proti němu. V čele ostatních albánských šlechticů dokonce sultánovi vyhlásil válku. V ní si vedl nad očekávání.

Stavby města Krujë svítí novotou.

Proti přesile totiž stavěl výhodu domácího prostředí. Jeho taktika spočívala v tom, vylákat při počátečním ústupu nepřítele do hor, kde musel z méně výhodných pozic čelit následným útokům. Takovým způsobem vyhrál Skanderbeg několik bitev a v létě 1450 uhájil pevnost Krujë. Za vojenské úspěchy mu tleskaly jak papežská kurie, tak evropské panovnické dvory. S podporou to bylo horší. Skanderbeg uchopil veškerou moc v zemi, což nevonělo ostatním šlechticům. Přestože se od něj začali odklánět, stále porážel osmanská vojska. Nakonec místo na bojišti zemřel po vážné nemoci v městě Lezhë a nedlouho poté byla Albánie začleněna zpět do Osmanské říše.

V severoalbánském Lezhë stojí dnes jeho mauzoleum. Moderní sloupová stavba ukrývá trosky kostela svatého Mikuláše, kde má hrdina hrob. Skanderbegovská historie se transformovala do pozice národního mýtu. Jak už to bývá zvykem, a to nejen na neklidném Balkáně, našli se i pochybovači. Někteří zpochybňovali jeho obrozeneckou úlohu, jiní dokonce zaútočili na rodokmen. Biskup Tomeo Marnavitio tvrdil, že Skanderbeg byl bosenského původu. Už v první polovině 17. století se za to do něj s husím brkem v ruce a psaným slovem pustili někteří albánští církevní představitelé.

Hrad vzpomínek

Několik desítek kilometrů od metropole Tirany leží v horách město Krujë. Staré hrdinské časy připomíná kamenná věž a středověký hrad. Ten však svítí novotou. Běloskvoucí zdi dávají tušit novostavbu. Jde o Skanderbegovo muzeum, které projektovala dcera komunistického diktátora Envera Hoxhy. Právě v dobách tuhého režimu, kdy Albánie stála postupně proti všem, se hrdinský mýtus hodil do ideologických karet stávajícím vůdcům. Není divu, že oslavný historický velkofilm Skanderbeg byl natočen ve spolupráci se sovětskými tvůrci.

Právě toto svěží dílko ve stylu Vávrovy filmografie o husitech je k mání v každém z obchůdků, které ze dvou stran obklopují uličku vedoucí k pevnosti. Dřevěné domky s turisticky vděčnou patinou původních stavení zakrývají různé kroje, erby, obrazy, staré dřevěné truhly a další suvenýry. Vše se krčí pod hrůzným betonovým strašákem nedostavěného hotelu. Nicméně stačí mezi pokřikujícími obchodníky ujít několik kroků do vršku a člověk vstoupí branou na území staré pevnosti, před níž Osmané několikrát pohořeli.

„Jsem učitel v důchodu a rád bych vám nabídl vlastní knihu,“ nahání tam cizince místní pisálek Baki Dollma. Jeho kniha o historických místech a událostech v Krujë se nicméně hodí tak nanejvýš pro podložení nohy od stolu. V dolní části kopce obývají místní stále několik stavení, nahoře se nachází vysoká středověká zvonice. Uprostřed stojí novogotická pevnost s hradbami. Uvnitř muzea najdete vzpomínky na slavnou historii Albánie. Například bustu prý prvního světoznámého Albánce, epirského krále Pyrrhose, prapory mocných šlechticů, ale i různé historické dokumenty. Skanderbegovu originální helmu s kozlí hlavou tam mají, ale jen kopii. Originál lze spatřit ve Vídni.

Hádky o misionářku

Jednou z bran do Albánie je Mezinárodní letiště matky Terezy nedaleko Tirany. Tato světoznámá misionářka přitom pobývala v zemi orlů jen málo. Narodila se ve Skopje na počátku devatenáctého století, kdy valná část Balkánu patřila do Osmanské říše. Pocházela z albánské katolické rodiny, ale tohle tvrzení někteří historici popírají. Podle makedonské autorky dvou knih o matce Tereze Jasminy Mironské byl její otec Vlach, což byli původní obyvatelé Balkánu. Mironská dále argumentuje, že její bratr dostal jméno Lazar, což je posvátné srbské jméno, a žádný Albánec by ho svému dítěti nedal. Proto soudí, že matka Tereza byla pravou Makedonkou.

Nicméně sama misionářka vždy zdůrazňovala, že je hlavně křesťanka a svůj albánský původ nikdy nezpochybňovala. V osmnácti vstoupila v irském Dublinu do řádu loretánských sester, posléze odjela do Indie. Tam v roce 1946 poslechla boží výzvu a začala se starat o chudé z kalkatských slumů. Z jejích dopisů, které si však dlouho přála zničit, vyplývá, že hluboce bojovala s prázdnotou, osamocením a vnitřními mukami. „Můj úsměv je jen maska nebo plášť, který vše zakryje,“ dodávala. Obviňovala se z vlastní nevíry v Boha, ale šlo jen o nejistotu. V péči o chudé si naopak počínala jako nejlepší z lobbistů. Vždy prosadila, co chtěla.

Přesto se našli zlí jazykové, kteří ji očerňovali. Závislost na čokoládě v tom patří spíš k úsměvným maličkostem. Bylo jí vyčítáno, že se vybavuje s diktátory, získává pacienty podloudně pro křesťanství a odepírá trpícím léky k utlumení bolesti. Jiní ji obhajovali, že diktátory vždy vyzývala ke zmírnění bolesti a chudoby ve světě a že ostatní výčitky jsou v rovině dohadů. Když matka Tereza roku 1997 zemřela, její pohřeb se podobal mezinárodnímu pochodu míru. Za rakví šli vedle sebe věřící všech náboženství. Zbylo po ní zhruba 4000 řádových sester a stovky dobročinných center v mnoha zemích světa.

Matka Tereza je prostě celosvětový fenomén. Získala indickou státní příslušnost a jako pátý člověk světa se stala čestnou občankou USA. Albánci, a zejména ti nacionálněji naladění kosovští, by však za její národnost dali obě ruce do ohně. Pro ně prostě byla Albánka. S každým, kdo bude tvrdit něco jiného, jsou připraveni hádat se do krve. Vždyť jde o nejznámějšího příslušníka jejich národa 20. století, který navíc v roce 1979 obdržel Nobelovu cenu za mír.

Na největším hřbitově ve Skopje najdete hrob otce matky Terezy, zámožného podnikatele.

Muzeum matky Terezy

Pro stařenku v bílém sárí lemovaném jednoduchým modrým vzorem se už vžila přezdívka anděl z Kalkaty. V centru hlavního města Makedonie Skopje bylo nedávno otevřeno překrásné Muzeum matky Terezy s dobrovolným vstupným. Zajímavá budova je koncipována tak, aby na jejích tvarech šly rozeznat architektonické prvky zemí, kde se misionářka nacházela. Některé stěny jsou poseté holubicemi míru. Ve sklepě se nachází koncertní sál, nejblíže nebi skleněná kaple.

V muzejních vitrínách jsou například její bílé sárí představující slib čistoty, model rodného domu anebo nábytek z něj. V moderním Skopje je okolo zmíněného muzea odkazů na slavnou rodačku víc než dost. Na místě, kde si hrávala s kamarády, dnes stojí věž plná artefaktů. Na stěnách v ní visí fotografie matky Terezy s některými světovými politiky, ale i výšivka s její tváří. Nedaleko odtud na jednom z náměstí se v záhonku plném květin skrývá mramorová deska s nápisem: „Tady stál dům, kde se 26. 8.

1910 narodila Gonxhe Bojaxhiu, matka Tereza.“ Na okraji města na největším místním hřbitově leží hrob jejího otce. Právě o jeho smrti kolují mnohé dohady. Údajně byl jako zámožný podnikatel a politik otráven svými protivníky. I přímo v Albánii je historická upomínka na zbožnou ženu. Jde o štítek na obvodové zdi rozbořeného domu v zapadlé ulici významného města Skadar. Stojí na něm psáno, že v tomto domě bydlela rodina matky Terezy. Samotná jeptiška nicméně byla tou dobou už v Irsku a do země předků se poprvé podívala až v roce 1989. „Do roka by zde mělo vzniknout její muzeum,“ sděluje soused. Při stavu zříceniny se takové tvrzení rovná zbožnému přání. Nicméně právě v roce 2010 uplyne sto let od narození matky Terezy. Právě v té době by měla být s velkou pravděpodobností svatořečena. Na rozdíl od některých svatých, kteří mají krev na rukou, jí svatozář právem přísluší.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články