Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Gorilka a major Terazky

010-000.jpg
Milan Vodička, Středa, 2. května 2007
Zemřela gorila, která se ještě ani nestihla narodit. Přesto se z ní stala jakási zvláštní celebrita. Smrt opičky se okamžitě stala jednou z prvních zpráv ve všech televizních i papírových novinách. Ředitel zoo musel do kamer skládat účty a vysvětlovat, proč se chovatelé nerozhodli pro císařský řez.

„Kefalín, čo vy si představujete pod takým slovom absurdný?“ otázal se svého času major Terazky. Tady by dostal skoro vyčerpávající odpověď.

Aby bylo jasno: mám opravdu rád zvířata a když jedu plnou rychlostí na kole, radši riskuju a udělám krkolomnou myšku, než abych rozjel obyčejného šneka. Dávám pozor, abych nezašlápl mravence, a nechápu, jak může někdo zastřelit srnu.

Ale tohle mi připadá absurdní. Byl bych samozřejmě moc rád, aby opička jednou poskakovala ve výběhu, ale současně si umím docela dobře spočítat, kolik za dobu jejího prodlužovaného porodu zemřelo na celém světě zcela zbytečně dětí, po nichž neštěkne ani pes.

Může jich být až několik tisíc. Jsou to děti, které se ještě ani nestihly narodit, nebo to na rozdíl od gorilky zvládly, ale pak se stejně nedokázaly udržet naživu. Jejich věk čítal třeba několik dní, několik týdnů, možná i několik let. Pak zemřely z banálních příčin, jako je obyčejný průjem, angína, hlad nebo nachlazení.

Víme, že se to děje, známe statistiky, občas dokonce v televizi vidíme i ty tvářičky s prázdným pohledem, z něhož vyčteme, že pokud tyhle děti nezabouchnou dveře za svou pozemskou existencí zítra, bude to určitě pozítří. No a co, že.

Řeknete: to je pravda, už jsme si na to ale nějak moc zvykli. Je to takový africký folklor, patří to k tomu divokému světu úplně stejně jako palmy, dunění bubnů nebo lvi honící antilopu.

Je zajímavé, jak to máme v hlavě zvláštně srovnané -šot s těmito tvářemi zvládneme celkem bez problémů, ale lví honičku na antilopu už tolik ne, natož pohled na její poslední zoufalé křeče. Podvědomě proklínáme lvy a neuvědomujeme si, že kdyby nezemřela antilopa, zemřela by ta roztomilá lvíčata, nad nimiž jsme se rozplývali před chvílí.

Člověka dojímá většinou adresnější neštěstí. Čím je nešťastník anonymnější, tím je soucit vzdálenější. A zvířata jsou navíc zvláštní případ. Svět, v němž žijeme, je náš: počítá se jaksi samo sebou, že člověk je král tvorstva a měl by se umět nějak ochránit, zato zvířata jsou považována za bezbranná. Chudáci v našem světě.

Někdy z toho vyplynou opravdu absurdní věci. A nemusíme kvůli tomu chodit až do vzdálené Afriky.

Vzpomeňte si na povodně v roce 2002. Znáte jméno některého z nešťastníků, kteří tehdy zahynuli? Neznáte? Ale ano, znáte. Jmenoval se Gaston a byl to lachtan.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články