Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Fotolovy v české divočině

88-89tetrivek2.jpg
Autor článku: Jarmila Štuková, Čtvrtek, 2. dubna 2015
Autor fotografií: Rostislav Stach
V posledních letech se s fotografy přírody doslova roztrhl pytel. Ačkoli tato oblast fotografie připadá laikovi jako brnkačka, realita je zcela odlišná. Vychytat zvíře v zajímavé situaci, neotřelé kompozici a dobrém světle je doslova kumšt. Dokonale to ovládá Rostislav Stach, který se soustředí na přírodu u nás.

„Na této fotce se sešlo prostě všechno. Světlo, kompozice, pozadí i situace mezi jeleny,“ ukazuje titulku své knihy, na níž jsou zachyceni dva jeleni dvacateráci kráčející vedle sebe, Rostislav Stach, jeden z nejznámějších fotografů přírody u nás. „Vyfotil jsem je ve Flájské oboře, kam jezdím už od roku 1984, a do té doby se mi to nepodařilo.“

Téhle fotce prostě osud přál. Vznikla na místě, které Rostislav dobře znal, a líbilo se mu i zdejší okolí. Ale dlouhé roky jako by bylo zakleté. Ačkoli tady mnohokrát zmáčkl spoušť, výsledek nikdy nestál za to, aby se jeho fotografické srdce rozbušilo na maximum. V oboře se totiž často loví. Jeleni jsou proto nedůvěřiví a plaší. Až jednou to přišlo…

„Připadalo mi to jak myslivecká latina. Po chvíli, co jsem se uvelebil na místě a čekal, přišel osmerák, kterého vyhnal desaterák, toho zase dvanácterák, jeho šestnácterák a nakonec dorazil dvacaterák, za kterým pak přiklusal i jeho sok. Fotka je z druhé fáze boje. Jeleni chodí vedle sebe, předvádějí si paroží a troubí,“ dodává Rostislav se sympatickým úsměvem školáka.

Dvacateráci z obory Fláje v Krušných horách

Od pozorování k fotce

Rostislav Stach pochází z fotografické rodiny. Jeho otec patřil mezi nejúspěšnější fotografy své doby. Dokonce vynalezl vlastní techniku focení uznávanou po celém světě. Trochu trpěl, když syn ve fotokomoře jen znuděně pozoroval vyvolané obrázky. Jednou dokonce nešikovně vylil vývojku i ustalovač, tak nad ním otec zlomil hůl. „Focení mě nezajímalo, vždycky mě to táhlo do přírody. Bavilo mě dalekohledem pozorovat zvířata. Dokázal jsem u toho vydržet celé hodiny,“ vzpomíná na své dětství Rostislav.

Po svých toulkách přírodou přibíhal domů a barvitě otci vyprávěl o tom, jaké druhy se mu podařilo spatřit. Ve čtrnácti letech už u historky o pasoucích se muflonech otec nevydržel a synovi odvětil, ať mu tedy toho muflona vyfotí. A to byl první a zásadní impulz pro budoucího fotografického nadšence – od zvířecího voyeurismu se dostal na čelné místo fotografů přírody.

„Dodnes tu fotku muflona z roku 1984 mám,“ říká Rostislav, zatímco ji hledá v kumbálu. „Muflon na ní nebyl skoro k nalezení, museli jsme s tátou tu fotku pořádně nazvětšovat. Ale chytlo mě to a od té doby jsem vyrážel na lov. Jen místo flinty jsem měl foťák.“

Samice prasete divokého kojí svá mláďata (Plzeňsko)

Znát „svoje“ zvíře

Jestli vás teď přepadla melancholická touha vydat se na lov beze zbraní, vězte, že vyfotit divoce žijícího tvora v jeho teritoriu není nic jednoduchého. Musíte se v přírodě především dobře orientovat. „Nejde jen tak přijít do lesa a myslet si, že udělám skvělou fotku. Nejdřív si musím říct, jaké zvíře vůbec chci fotit, a dozvědět se o něm co nejvíc informací. Zjistit si, kde žije, v jakém biotopu, čím se živí, jaký má denní rytmus nebo jak se chová,“ upozorňuje Rostislav.

Jinak se prý fotí například medvěd na Aljašce a jinak u nás. V národním parku Katmai na Aljašce se kolem něj brouzdalo na 22 medvědů. Jeden lovil. Druhý si olizoval tlapy na břehu. Další majestátně přicházel k řece. Nemají důvod se schovávat a prchat, protože je v této lokalitě nikdo neloví.

„Zato na Slovensku jsem na medvěda čekal celé dva dny. Nemohl jsem ani slézt z posedu a musel chodit na flašku. Nakonec huňáč přece jen přišel. Dost často se ale stává, že zvíře nedorazí. Ani když to máte promyšlené do posledního detailu. Třeba co se týče tetřívků, na ty jsem jezdil osm let, než jsem je dobře vyfotil,“ vypráví o své urputnosti Rostislav.

Svatební tanec potápek roháčů (Chomutovsko)

V padesáti zemích světa

Lépe se fotí na místech, kde jsou zvířata na lidi zvyklá. I tady ale platí, že kdo se vyzná, má navrch. „Nedávno jsem s jednou výpravou projížděl kanadským parkem. Vyjeli jsme z lesa a já musel zastavit. Podle stop a biotopu mi bylo jasné, že místo, které mě hned zaujalo, bude říjiště jelenů wapiti. Večer jsme se vrátili. Po chvíli začali přicházet. Promenádovali se bez bázně okolo nás. Viděli jsme dokonce i souboje,“ vzpomíná Rostislav, který se za zvířaty vydal do téměř padesáti zemí světa.

Na stejné místo nakonec přijel i americký fotograf, který sem kvůli jelenům wapiti pravidelně dojíždí už více než osm let. Když uviděl partu lidí s připravenými fotoaparáty a dozvěděl se, kdo místo objevil, uznale prohodil, že to je vůbec nejlepší říjiště široko daleko. Znalec se prostě pozná.

Jeřáb popelavý se u nás vyskytuje od 80. let minulého století.

Která je dobrá?

Každý z nás si umí představit tu hororovou chvíli, kdy na srazu základky začnou spolužačky vytahovat fotografie dětí. Nikdy nezůstává u jedné. Nejinak je tomu u většiny amatérských fotografů. O obrázku veverky znuděně posedávající na větvi budou vykládat stejně intenzivně jako o vítězné fotografii v nejprestižnější wildlife fotosoutěži světa. Dá se vůbec rozeznat „dobrá“ fotka? Rostislav tvrdí, že ano, a má na to jednoduché pravidlo.

„Vezmeš si štos fotek. Z celého ranku tě najednou zaujme jedna fotka. U té se musíš zastavit. Prohlížej si ji dlouho a pozorně. Zkus přijít na to, co je na té fotce jiného, zajímavého, co tě na ní zaujalo. Pojmenuj si to a pak přemýšlej nad tím, jak byla vyfocená, za jakého světla, jak se takové fotky dá docílit. Až na to přijdeš, zkoušej to sám. Jedině tak se posuneš,“ říká Rostislav s tím, že jemu trvalo dlouho, než mu to došlo.

Na důkaz přikládá historku při focení kachen divokých na rybníku. Jako většina fotografů fotil vodní opeřence ze stoje, nejlépe při krmení. Tyhle se ale příliš bály. Aby se k nim dostal, nezbývalo, než se plazit po břehu nízko nad hladinou. Kachny užuž vzlétaly a v ten moment zmáčkl spoušť.

„Další fotky jsem zase dělal jako vždycky seshora. Pak jsem si tu starou fotku prohlížel a přemýšlel nad tím, proč se mi zrovna tahle líbí víc než ostatní. A pak mi to došlo. Vždyť jsem u toho ležel. Fotil jsem to od hladiny, proto ta fotka vypadá tak dobře. A tehdy jsem vymyslel fotovor,“ připomíná svůj zlepšovák Rostislav.

Liška obecná je naše nejrozšířenější středně velká šelma.

Neublížit zvířeti

Ani poté, co se začnete dobře orientovat ve zvířecím světě a budete schopni rozpoznat místa říjišť a oblíbených míst, nemůžete fotit, co chcete a kde chcete. Je dobré zeptat se majitele pole, louky nebo lesa, zda mu nebude vadit vaše přítomnost. „Největší hloupost je lézt někam, kde o mně nikdo neví. Dobré je spolupracovat s myslivcem nebo majitelem. Člověk se i dozví, jaká zvířata tam žijí, kde mají svá místa. Já jsem jednou málem přišel o život, když jsem brzy ráno za tmy kráčel loukou. Myslivci si mě spletli s prasetem. Kdybych tehdy náhodou nezablikal baterkou na val před sebe, už jsem tady nemusel být,“ varuje Rostislav.

Kromě své bezpečnosti musíte dbát hlavně o tu zvířecí. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vymezuje druhy zvířat, která jsou chráněná. Dokonce i před fotoaparátem. „Lidé si neuvědomují, že mohou zvířatům ublížit i tím, že jim vstoupí do teritoria. Nebezpečné jsou jakékoli úpravy prostředí u hnízd ptáků. To může hnízdo odkrýt predátorům.

Například dravci jsou na rušení tak citliví, že klidně opustí své mladé. Když vím, že někde hnízdí dravec, ani tam nejdu. Nejen kvůli zákonu a sankcím, ale hlavně proto, že nechci zvířeti ublížit. Hlavní motto každého fotografa zvířat by totiž mělo znít: žádná fotka nestojí za to, aby jakémukoli zvířeti ublížila,“ s vážnou tváří ukončuje rozhovor Rostislav a mizí do hor. Prý je už ve městě příliš dlouho.


KDE FOTIT?

Rostislav Stach na svých fotokurzech radí fotit zvířata především na místech, kde jsou zvyklá na lidi. Drobní pěvci se mohou velmi dobře fotit bez ohrožení např. na hřbitovech nebo v parcích. V zimním období se prý hezké obrázky získávají také na krmítkách. Savci se pak dobře zachycují v nejrůznějších oborách.


Rostislav Stach

4 TIPY ROSTI STACHA

  • VÁPENCOVÁ HORA PÁLAVA – MUFLONI

Tady se dají fotit mufloni, ale i nejrůznější druhy květin a hmyzu, které jistě nadchnou nadšence makrofotografie.

  • OBORA ŽLEBY – BÍLÍ JELENI

Obora Žleby o rozloze 130 ha nedaleko Kutné Hory je útočištěm bílých jelenů. Najdete tu místa, odkud se dají velmi dobře vyfotit. Kromě tohoto majestátního zvířete tu uvidíte daňky, divoké krocany, divoká prasata či muflony. Z vodních ptáků zde žijí kormorán velký, labuť velká, volavka popelavá nebo čáp bílý.

  • ŠUMAVSKÉ SAFARI – JELENÍ ZVĚŘ

Jen málokde pořídíte lepší záběry volně žijící jelení zvěře. Můžete je fotit ze speciálně postavených srubů.

  • ČELADNÁ – DAŇCI

Na severní Moravu do Čeladné se jezdí fotit daňci. Jejich chov se zde velmi úspěšně daří rozšiřovat. Horliví fotografové mohou s sebou vzít rodinu, protože daňci se nechají i krmit, což je hlavně pro děti hezký zážitek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články