Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Fotbalový turnaj století

60-1.jpg
Autor článku: Jan Hořínek, Pondělí, 31. května 2010
Autor fotografií: Jan Hořínek
V USA prý fotbal nikoho nezajímá. Nevím, možné to je. Pro Aljašku uprostřed léta to ale každopádně neplatí. Například právě teď… Nastupuje tým, který bychom mohli nazvat V podstatě mexiko. Na druhé straně hřiště se rozcvičují soupeři, říkejme jim třeba Československo ukrajina. A všemu velí ukrajinský rozhodčí, který vypadá, jako by si sem odskočil z Ligy mistrů.

A no, něco takového je na Aljašce možné více než dost. Tato země – a to platí obzvláště během letní sezony – představuje velmi pestrý eintopf, který míchá nejrůznější národy a etnika, jak mi kdysi připomněla prodavačka v knihkupectví v Anchorage, když mi nabízela slevovou kartu pro stálého zákazníka. Bylo to od ní hezké, ale trošku jsem se podivil. To, že jsem na Aljašce jen na návštěvě, přece musí z mé neohrabané angličtiny se slovanským akcentem vanout na míle daleko!

Jenže tehdy jsem znal Aljašku jen málo a paní mi to bryskně vysvětlila. Právě v Anchorage se prý mluví tolika různými jazyky (město je v tomto druhé na světě, hned po Honolulu), že ať už slyší z úst zákazníka cokoli, považuje jej automaticky za našince. V aljašském eintopfu, ačkoli by mohl na první pohled připomínat pověstný dort pejska a kočičky, ale žádná složka netrčí ani nevyčnívá. Soužití nejrůznějších kultur a etnik tu má tradici, která vyplynula nenásilně, sama od sebe. Multikulturalismus se tady nemusí nijak zavádět, v místních podmínkách prostě existuje. Důvody tohoto stavu jsou ovšem natolik specifické, že zkrátka nelze jednoduše přenést místní model klidného soužití různých kultur kamkoli jinam. Proto nebudu žádné příčiny hledat a vrátím se raději k fotbalu.

Turnaj bude…?

Aljaščané mají přes léto plnou hlavu starostí a plné ruce práce. Jsou na to zvyklí, ale někdy i oni potřebují vypnout. A někdy jim nic jiného ani nezbývá. Tak třeba teď. V moři nejsou ryby, a tak se tři cordovské rybárny dohodly, že na chvíli vzdají hospodářskou soutěž a místo toho spolu budou o čest a slávu soupeřit na fotbalovém hřišti.

Naplánovat takový turnaj je tady docela jednoduché. Řekne se, že až bude čas, bude turnaj. Kdy čas bude, nikdo netuší, ale určitě bude – lososi zaplavují místní vody vždy ve vlnách, někdy s dlouhými, a někdy docela nepatrnými pauzami. Škoda, že se podobným způsobem nedají pořádat třeba lyžařské světové poháry. Organizátorům by spadla ze srdce spousta kamenů, kdyby jen stačilo vyhlásit, že například mistrovství světa bude v Jizerkách, až tam napadne dost sněhu.

Poté se několikrát vyhlásí tentokrát už opravdu definitivní datum, avšak turnaj je nakonec opět odložen. A na úplný konec, s velkou slávou… Půlka městečka je na nohou a den D je tady, protože k dalšímu odročení už nikdo nemá energii a nezbývá nic než soutěž o Pohár prince Williama konečně opravdu uskutečnit. Zatím, pravda, soupeří týmy z jediného města.

Týmy nastupují

„Hlavně tam nebuď pozdě jako vždycky.“ Jura, který je v týmu reprezentujícím naši rybárnu něco jako kapitán, mi klade na srdce, abych nezanedbal fotodokumentaci místní fotbalové události století. Dávám si načas, když se pomalu šinu městečkem a užívám si krásu plynutí času a vzácného slunného dne.

Poslední dobou se město častěji než v slunečním svitu koupalo v hustých lijácích. Cordované dnes nasadili sluneční brýle, korzují po městě, vysedávají kolem občerstvovacích stánků a někteří se mnou mají stejnou cestu. Hřiště stojí hned vedle místní nemocnice. (Lékař, který zde obvykle sešívá Aljaščany i Aljaščanky, nemá možná úplně jistou ruku, ale zato vlastní úžasnou sbírku rybářských harpun, harpunek, háků a háčků, skob a jiných ostrých i tupých předmětů, které za ta léta našel v končetinách svých pacientů.)

Hřiště sice není úplně podle regulí fotbalové federace, která by patrně na mistrovství světa nestrpěla kouřící gril jen několik metrů od základní čáry, nadšení diváků povzbuzujících své týmy je však ryzí a zcela světové. Jen názvy týmů jsou možná trochu nezvyklé. Přeloženo do češtiny – v tuto chvíli spolu soupeří Kráska oceánu a Trojzubec-Sever. Měděná řeka a Trojzubec-Jih zatím odpočívají.

Trojzubec (Trident seafoods) je natolik gigantická rybárna, že se nejdříve raději rozdělil na jih a sever a poslal do soutěže dva týmy. Měděná řeka (Copper River seafoods) ani Oceánská krasavice (Ocean Beauty seafoods) se však goliáše nikterak nelekly a Trojzubec-Sever dostává pořádně naloženo. A protože to není poprvé, bude se svým, také mnohokrát poraženým jižanským dvojčetem hrát o třetí místo. O pohár se nakonec střetnou česko-slovensko-ukrajinská skvadra z Copper River a převážně mexická jedenáctka z Ocean Beauty. Trident má týmy o něco pestřejší, jsou tam Evropané, Korejci i Mexičané.

Bondarenko z Ukrajiny

Největší osobností na hřišti je ovšem rozhodčí. Bondarenko z Ukrajiny, jak se vždy před zápasem představí týmům. Kamenná tvář a nulová znalost angličtiny, zato dokonalá řeč rukou podle slovníku fotbalových pravidel. Oblečení, veškeré vybavení i nekompromisní chování jako by si půjčil od profesionálů z Ligy mistrů. Teoreticky by mohl být Bondarenko podjatý, protože, co bychom to zakrývali, je z naší domovské Copper River.

Ale nikdo jiného schopného rozhodčího nesehnal a navíc, tenhle chlapík je opravdu třída. A trochu blázen. Má totiž svůj vlastní dres, karty a všechno, co k soudcování potřebuje. To u rozhodčího není obvykle nic zvláštního. Vozit si takové věci s sebou přes půl světa na brigádu v aljašských rybárnách, to už docela zvláštní je. Snad mu jeho vnitřní zrak již doma napověděl, že se v Cordově kromě práce chystá i fotbalový turnaj. Anebo je prostě cvok.

S píšťalkou a kartami to každopádně umí. Právě zazněl klasický trojhvizd oznamující konec představení. Sleduji většinou postarší a kníraté Mexičany z Ocean Beauty a nevypadají, že by se na své vítězství příliš nadřeli. „Oni jsou to takoví strýcové, moc neběhají, takový profesorský fotbal. Ale nemuseli by vydržet se silama,“ rozjímá kapitán o finálovém soupeři. Až doposud může být spokojen, protože během neustálého odkládání turnaje se nám stihla zranit nebo odjet většina fotbalistů. Při letmém pohledu na hráče obou týmů mne napadá spousta možných přízvisek pro nadcházející velké finále. Třeba junioři versus kmeti, Slované kontra Hispánci, energie proti finese. Uvidíme.

Udělal jsem cvičně několik fotografií a velkolepost turnaje byla dokreslena do posledního tahu. Vždyť nestvůrně velké teleobjektivy patří k velkému fotbalu jako okurka k hamburgeru. Ten můj je oproti těm opravdu velkým spíš přičáplíkem a skrčkem, nicméně stále patří do rodiny obrů. „Excuse me, sir,“ říká starší pán, který se představil jako direktor místní obchodní komory. „Rád bych, kdybyste mi nějaké povedené obrázky poslal.“ „Ale samozřejmě, rád, jen nevím, jak to dopadne, já sport nikdy nefotil.“ – „Jsem si jist, že to bude dobré, mailněte mi je určitě, jo?“

Podporu v zázemí jsme mexickým tatíkům v skrytu duše záviděli. Ale vítězství jsme jim přáli.

Beru si od direktora adresu a pokračujeme v rozhovoru. Svěřuje mi některé své plány na příští rok: „Zkusíme zapojit rybárny z Valdezu Sewardu. Mohl by to být velký dvoudenní turnaj ve Valdezu, to už by byl Prince William Sound Cup se vším všudy.“ – „Good luck, sir, foto vám určitě pošlu.“ Vlastně by mu to mohlo i vyjít, myslím si. Hluchá období bez ryb jsou tady v celém zálivu všude víceméně ve stejnou dobu. Jen to věčné odkládání by už v tomto případě docela vadilo.

Kráska vítězí

Finálový mač konečně začíná a pupkatí mexičtí taťkové, co kopou za čest a slávu Oceánské krásky, dávají nám, mladým a silných hochům z Měděné řeky, kládu zvíci Eiffelovy věže. Ještě jsme ani pořádně nezačali, a už prohráváme o pět gólů. Když se dívám na poskakující maminky i docela malé děti mezi fanoušky Ocean Beauty, říkám si, že na té pověstné mexické oddanosti rodině něco bude. Skoro to vypadá, jako by si tatínkové šli zakopat a manželky s dětmi oddaně fandit.

Tatínkové ovšem začínají ztrácet dech. Gól, penaltový faul, vyloučení, další gól a česko-slovenskoukrajinský výběr chytá druhý dech. Jenže tatíci jsou zkušení a nakonec vítězství ubrání těsně 5 : 4. Ocean Beauty slaví svůj titul s vervou mistrů světa. Na scénu přichází direktor s krásným velkým pohárem a po krátkém proslovu předává kapitánovi pohár. Ceremonie se vším všudy.

Ani reprezentanti Copper River a jejich klaka nevypadají příliš zdrceně, protože porazit Trident a hrát dramatické finále je po všech těch zoufalých prognózách zatraceně příjemný pocit. Vedeme samozřejmě řeči „co by bylo, kdyby…“, protože šéfové slíbili, že v případě výhry bude veškerý alkohol na dnešní firemní párty zdarma. Takhle si budeme muset vystačit jen s pivem. Ale co. Největší fotbalová událost v dějinách Cordovy je u konce, a tak jdeme nikterak hořkou porážku zajíst ke grilu. Vítězná Ocean Beauty nabízí hamburgery zdarma.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články