Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Farma pro Angolu

018-000.jpg
Petra Holíková, Pátek, 24. října 2008
Je šest ráno a my se chystáme na cestu do komunity Nequilo v provincii Bié, kde pracujeme na rozvojovém projektu. Balíme poslední nezbytnosti potřebné k práci: pilu na dřevo, provaz, kladivo, sítě na ryby.

Kuito je pro nás na následující tři týdny přechodným domovem, odkud jezdíme pracovat do venkovských oblastí a radíme místním zemědělcům, jak mají založit rybníky pro chov ryb, zvýšit produkci u drůbeže a jak zavést integrovaný (tj. společný) chov ryb a drůbeže.

Při jednání v komunitě dostanou realizátoři projektu (v bílých tričkách) plastové židle, proti nim sedí osoba a jeho poradci a za nimi pak ostatní muži.

Spolehlivý malandro

Před rokem se nám podařilo v projektu zaměstnat kolegu z Angoly. Je to zkušený extencionista, tj. prostředník mezi místními lidmi a realizátory projektu. Je nesmírně trpělivý a neangolsky spolehlivý. Když ho ráno vyzvedáváme na Chissindu (největším trhu v Kuitu), kde bydlí, vždy se směje. Cesta terénním autem do vesnice Nequilo trvá asi hodinu a půl, a tak se ho ptám, jaký měl vlastně život, než jsme se v poválečné Angole potkali. Luís se usměje a ochotně vypráví svůj příběh: „Když mi bylo šest let, začala v Angole válka, a celá moje rodina šla pěšky přes provincii Moxico až do Konga, do provincie Catanga. Roku 1977 tam ale také začaly nepokoje, a naše rodina se přesunula, zase pěšky, do Zambie. Když jsem tam vychodil druhý stupeň školy, studoval jsem střední zemědělskou školu, kterou řídili angličtí učitelé. Po studiu jsem nemohl najít dobře placenou práci pro vládní instituce, protože jsem nebyl ze Zambie. Jediné, co mi zbývalo, bylo pracovat pro různé neziskové organizace. V roce 1988 jsem se seznámil se svou první ženou Domingas António, která pocházela z Angoly, z provincie Kwanza Sul. Narodilo se nám devět dětí. V roce 1992 jsme se rozhodli vrátit se do Angoly. Náročnou cestu bohužel naše děti nepřežily…“ To je jediný okamžik během vyprávění, kdy Luís na chvíli přestane mluvit a je vidět, že ho to pořád bolí. Po tváři mu stéká slza. Po chvíli se ale zase usměje a pokračuje ve vyprávění. „V roce 2003 jsem začal pracovat pro neziskovou organizaci Africare jako technik pro množení semen. Protože jsem dobře pracoval, povýšili mě na koordinátora zemědělských projektů, což jsem dělal až do loňského roku. Od té doby pracuji pro váš projekt.“ Nedá mi to a ptám se na Luísův rodinný život. Luís opět zvesela vypráví. „S mojí ženou máme teď dvě děti, čtyřletého Luíse a v lednu 2007 se nám narodil další syn, který ještě nemá jméno. Manželka totiž odešla i s dětmi ke své rodině do provincie Kwanza Sul a já jsem syna ještě neviděl. Manželka čeká, až přijedu a pojmenuji ho.

No, a abych si nemusel sám prát prádlo, pořídil jsem si novou ženu. Jmenuje se María Tereza a prodává na trhu na Chissindu. Koupil jsem nový pozemek a žijeme spolu. Ale o Vánocích se chystám navštívit svou první manželku, abych si s ní promluvil, jak to bude dál.“ Luís se opravdu o Vánocích vydal navštívit svou manželku, kterou rok a půl neviděl. Žena mu řekla, že si myslela, že je malandro (volně přeloženo jako uličník), když se tak dlouho neukázal, ale když teď za ní přijel, je vlastně hodný. Vzala si své věci a děti a jela s ním zpět do Kuita. Teď má Luís obě ženy u sebe, každou v jednom domku a žijí všichni pospolu.

Na stavbě drůbežárny pro chov slepic v Nequilu se používají jen místní materiály, aby bylo možné podobné farmy stavět i v jiných okolních oblastech.

Modelová farma

Po hodině a půl drncání jsme konečně ve vesnici Nequilo, kde na nás již od brzkého rána čeká pracovní skupina z místní komunity. Dnešním úkolem je oplotit výběh pro slepice a pokračovat ve stavbě modelové farmy pro chov ryb a drůbeže. V této chvíli farma zahrnuje čtyři rybníčky, z nichž dva jsou oploceny a jsou u nich ze dřeva postaveny dva kachníky pro chov kachen. U dalšího rybníčku je vybudována dřevěná slepičárna pro sto padesát slepic. Patnáctičlenná skupina místních pracantů je rozdělena do tří skupin a pod vedením kolegů Pavla a Lukáše se pokračuje ve stavbě modelového chovu ryb a drůbeže. Já jako jediná žena týmu pobíhám mezi jednotlivými pracovními skupinami, pomáhám překládat instrukce kolegů do portugalštiny a někdy i přikládám ruku k dílu.

Při práci se denně přesvědčujeme, jak odlišný je způsob myšlení zdejších lidí. Nejvíc je to patrné, když se snažíme něco vysvětlit či se zeptat. Na otázky „Proč jste udělali to a to?“ či „Co si o tom myslíte?“ se většinou odpovědi nedočkáme. Pokud něco řeknou, pak nejčastěji „ano“, z čehož se toho moc nedozvíme. Ale na druhou stranu podle některých reakcí místních obyvatel je zřejmé, že i oni si o nás myslí, že jsme tak trochu blázni. Občas se sami sebe nechápavě ptají: „Jsou bílí, tedy bohatí, doma mají teplou vodu, elektrický proud celý den, mobilní telefony, tak proč jezdí sem?“ Je šest hodin večer, nad Angolou se stmívá a během chvilky je všude úplná tma. Vyprávění o své životní zkušenosti končí náš kolega Luís slovy: „Neměl jsem dětství, protože byla válka. Ale moje děti mají větší šanci, mohou studovat. Děkuji bohu! Byl bych moc rád, kdyby mi pomohl žít dalších pět deset let, aby moje děti mohly vyrůstat v klidu a míru.“ Od Luíse to nezní jako klišé, je to angolská realita.

Lidé z odlehlejších vesnic často neumějí číst a psát, proto na informační tabule vkládáme především fotografie, aby jim byly informace srozumitelnější.

Jak na ryby – manuál pro Angolany

Projekt Poradenství v oblasti chovu ryb a drůbeže uskutečňuje Institut tropů a subtropů (Česká zemědělská univerzita v Praze) za podpory Ministerstva zemědělství České republiky v rámci zahraniční rozvojové spolupráce České republiky v Angole. Záměrem projektu je zvýšit zemědělskou produkci a produktivitu v angolské provincii Bié. Cílem projektu je poradenství místním zemědělcům v oblastech: chov ryb, produkce drůbeže a zavedení integrovaného (tj. společného) chovu ryb a drůbeže. V jeho rámci byla vybudována modelová farma chovu ryb a drůbeže ve vesnici Nequilo, která leží asi 50 km od Kuita. Zde žije okolo padesáti rodin přímo závislých na zemědělské produkci. Místní obyvatelé jsou zapojeni do aktivit projektu a formou školení a přednášek se učí, jak se o takto nově vzniklý společný chov starat. Pokud vše zvládnou, vyprodukují více vajec a ryb, které budou sloužit zejména pro jejich kvalitnější obživu, ale i jako obchodní artikl. Navržený systém je založen na používání pouze místních materiálů, aby se mohl snadno použít i v dalších místech provincie.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články