Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Fajáns: když střepy nenosí štěstí

104_Image_0002.jpg
Autor článku: Markéta Foktová, Pátek, 16. prosince 2011
Autor fotografií: Markéta Foktová
Někdo si do truhly ukládá bohatství v podobě blyštivých mincí, jiný má raději porcelán. Obyvatelé nizozemského Delftu dávají každopádně přednost druhé variantě, a to už hezkou řádku let. Porcelán je tak pevný a odolný proti zubu času, že ho můžete ohrozit snad jen vahou vlastního dřeváku. Dávejte si proto pozor, aby vám nikdo ve zdejší typické obuvi nešlápl do hraček.

Všechno to začalo v Číně u kopce Kao-ling asi v sedmém století našeho letopočtu. Jméno tohoto vrchu v překladu znamená „Vysoký kopec“, a máteli pocit, že vám něco připomíná, máte pravdu. Hrnčíři zde těžili kaolin a v České republice byste tuto kvalitní horninu našli například na Karlovarsku. První výrobky připomínající porcelán ovšem Číňané vypalovali už o dalších čtrnáct set let dříve.

Nálezy primitivních keramických výtvorů však sahají až do pozdní doby kamenné. Toto odvětví lidské činnosti má ale široké uplatnění i dnes. Keramické materiály jsou součástí těch nejmodernějších technologií, využívaných dokonce i v armádě. Dříve si lidé keramických výrobků cenili hlavně pro jejich užitnou hodnotu. Uskladňovali v nich především obilí a jiné potraviny. Číňané však vynálezem porcelánu vynesli význam tohoto zboží přímo do nebeských výšin. Vlastnit skelně průsvitný výrobek bylo důkazem luxusu. Každý ho chtěl mít a málokdo si ho mohl dovolit. Není proto divu, že porcelán byl určen výhradně pro císařský dvůr.

Typické holandské grachty lemují historické domy převážně ze sedmnáctého století.

Někdo to rád horké

Země draka si tajemství jeho výroby střežila jako oko v hlavě. Trvalo proto ještě několik dalších století, než se výrobcům z Evropy podařilo záhadu složení porcelánové hmoty rozluštit. Na to, kde je zakopaný pes, přišel až Friedrich Böttger z Míšně. Na rozdíl od Číny, kde se jíly vhodné pro výrobu porcelánu získávají přímo z přírodních zdrojů, museli jsme my ze starého kontinentu přijít na správnou kombinaci všech potřebných složek a vykoumat též teplotu vypalování. A v čem že ten trik vězí? V padesátipro­centním podílu kaolinu a v teplotě vypalování od 1400 do 1500 stupňů Celsia.

Osudovým mužem číslo jedna se ale pro Evropu stejně stal legendární benátský kupec a cestovatel Marco Polo. Byl to právě on, kdo ze svých cest po Asii přivezl domů první porcelánové zboží a způsobil tak doslova pozdvižení. Nádherné zdobené nádobky okamžitě okouzlily panovníky i šlechtice po celém kontinentu. Porcelán byl ale nedostatkové zboží a ti nejbohatší ho ochotně vyvažovali zlatem. Není divu, že okamžitě začal hon za recepturou tohoto pokladu. Marně. Jemné keramické výrobky s bílou neprůhlednou glazurou byly přitom stále žádanější. Obchodníkům nezbylo nic jiného, než své rivaly z Dálného východu alespoň napodobovat. Italští, francouzští i nizozemští dekoratéři se proto snažili ze všech sil, aby jejich výtvory co nejvěrněji připomínaly originál. Vyhrát však může jen jeden a pomyslnou cílovou pásku úspěšně protrhli malířští mistři v nizozemském Delftu.

Pevná ruka, smysl pro detail a trpělivost jsou vlastnosti, bez kterých se malířský mistr neobejde. Vrcholné zručnosti dosahuje řemeslník zhruba po deseti letech.

Modrobílá píše dějiny

Národní barvou Nizozemska je sice oranžová, ale v sedmnáctém století bohatli delfští mistři spíše na barvách oblohy. Obyvatelům země vodních kanálů se totiž nejvíce líbilo modré zdobení na bílém podkladu. Právě touto kombinací si delfští hrnčíři vysloužili věčnou slávu. Obchody šly natolik dobře, že v průběhu sedmnáctého století fungovalo ve městě přes třicet keramických dílen. Avšak jediná továrna, která se z dávných časů zachovala až do současnosti, je De Koninklijke Porceleyne Fles.

Každého vlastence jistě potěší, že v sobě slavný nizozemský porcelán nosí kus českého srdce. Česká republika totiž patří ke třem nejvýznamnějším dodavatelům kaolinu do této manufaktury. Snad nejvíc mě ale při návštěvě továrny překvapilo, že v celém podniku pracuje pouhých sedm malířů. Vezmeme-li v úvahu, že mistrovské zručnosti dosahují průměrně až po deseti letech praxe, je to vskutku k neuvěření. Po prvním roce zvládá „učeň dekoratér“ vykreslit ty nejjednodušší tvary modrobílé techniky. Po dalších pěti letech má už „v ruce“ všechny standardní vzory této barevné kombinace. Vydrží-li mu píle ještě dalších pět let, stává se z něho skutečný mistr svého oboru. Jen takoví si mohou troufnout na malované kachle či vánoční sérii talířů.

Co kus, to originál

Koupíte-li si jakoukoli delftskou vázu, mísu nebo třeba jen náušnice, můžete si být jistí, že si domů nevezete žádnou obyčejnou „sériovku“. Nejenže se tu vše vyrábí už více než tři sta padesát let ručně, ale každý výrobek je od roku 1879 pečlivě evidovaný a kromě iniciál autora má i své číslo. Tento číselný kód označuje rok, ve kterém vznikl. Najdete-li tedy v kredenci vaší babičky porcelán pocházející z Royal Delftu, můžete i po letech zjistit, kdo a kdy ho vytvořil.

Od dob našich babiček se ale mnohé změnilo. I když k nejoblíbenějším vzorům stále patří takzvaná delftská modř, snaží se i umělci ze země tulipánů držet krok s módou. Mohou se proto pochlubit dalšími třemi technikami, kterými ohromují návštěvníky z celého světa. K těm typičtějším patří delftská čerň, ale existuje i řada, která doslova hýří barvami. Tato kolekce je velmi podobná italskému a španělskému stylu. Mezi nejdražší výtvory ovšem patří porcelán zdobený kombinací červené, modré a zlaté barvy. Je inspirovaný japonským stylem a na rozdíl od předchozích technik vyžaduje ještě jedno vypalování navíc.

Modrobílé motivy jsou v Delftu natolik oblíbené a místní obyvatelé jsou s nimi natolik sžití, že je nenajdete jen na samotném porcelánu, ale všude kolem sebe. Vydáte-li se třeba v sobotu na trh, uvidíte je na plechovkách od vaflí, které jsou nizozemskou specialitou. Jsou to dvě tenká pečená kolečka ze sladkého těsta uprostřed naplněná tekutým karamelem. Nádherně voní a stejně skvěle chutnají. Samotné trhy patří k Nizozemsku stejně neodmyslitelně jako sýry, dřeváky, kola nebo zvedací mosty. Každé první víkendové dopoledne se malé uličky mezi grachty zaplní lidmi, kteří sem přišli nakupovat, popovídat si nebo jen slupnout herynka. Tato tradičně upravená ryba je pro Nizozemce stejně přirozenou pochutinou jako pro nás třeba plzeňská dvanáctka. Svou lahůdku přitom i podobně konzumují. Postaví se na růžek a jen tak zasyrova a s cibulí ho spolknou na jeden zátah.


Střípky zajímavostí:

Saský kurfiřt August Silný, později polský král, byl krásou porcelánu natolik posedlý, že se rozhodl vyměnit šest set vycvičených vojáků v plné zbroji za osmnáct nádob z čínského porcelánu.

Známý „cibulový vzor“ se vyrábí už více než tři století. Paradoxně však s cibulí nemá nic společného. Skutečným motivem je totiž granátové jablko, symbol plodnosti a hojnosti. Za cibuli lidé tento dekor zaměňují naprosto mylně.

Rozbíjení talíře před svatební hostinou a společný úklid nastalé spouště má ukázat, jestli spolu dokážou novomanželé spolupracovat. Uschovaný střep z talíře jim pak má přinášet štěstí.

Jak se tam dostat

Delft leží mezi Haagem a Rotterdamem a cesta tam je až nečekaně rychlá. Z Prahy létá do Rotterdamu přímá nízkonákladová letecká linka. Pouhých několik minut pěší chůze od letiště je zastávka autobusu č. 40 s názvem De Lugt. Linka jede dvakrát za hodinu a asi po čtvrthodině jízdy vás doveze přímo do centra Delftu, do zastávky Jaffalaan. Vyjíždíte-li však přímo z centra Rotterdamu, využijte služeb železnice. Vlak přijede každých pět minut na nástupiště osm nebo devět a za dalších patnáct minut vás doveze do cíle.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články