Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Expres do divočiny

34-001.jpg
Marián Sucha, Pátek, 29. prosince 2006
Kdo chce alespoň trošku poznat rozlehlou Aljašku, musí cestovat vlakem. Z okénka pak může pozorovat kulisu tundry, třpytící se ledovce, divoké medvědy, majestátní soby a vrcholy hor dotýkající se nebe.

Všichni na palubě! – hlásí vlakvedoucí James, vysoký, urostlý, v parádní uniformě… Se služební čepicí v podpaží stojí na nástupišti v Anchorage před modro-žlutými vagony vlaku Denali Star. Lokomotiva zafuní, zaskřípe a dá se do pohybu. Naše cesta vede na sever, do přírodního parku Denali a Fairbanks. Není to ale jen obyčejná jízda vlakem, jede se i pro pohodu a zábavu. Dvanáct hodin bude znít staccato vagonů podél prudkých řek, přes mosty a na úpatí vysokých hor. Aljašská divočina je drsná krasavice… V řeči domorodců znamená slovo Aljaška „Velká země“. Plochu dvacetkrát větší než Česko tady obývá šest set tisíc lidí. Polovina z nich žije v Anchorage, největším městě 49. státu USA.

Město světla a květin

Ráno jsme nastoupili do Denali Star, který nás veze směrem na sever. Naším prvním cílem je asi tři hodiny vzdálená Talkeetna. Uložili jsme si batohy a vydáváme se do pohodlného jídelního vozu na snídani. Při čaji a omeletě vyhlížíme oknem, za kterým se rozjíždí drsná severská krajina.

Necháváme za sebou předměstí, kde se podle místního tisku potuluje na dva tisíce losů, smečky vlků a několik desítek medvědů grizzly. Zde, na okraji americké civilizace, vedou divoká zvířata pohodlný život ve vydatných odpadcích.

Anchorage bylo založeno v roce 1914, když se budovala železnice do Fairbanks. Leží na břehu mořského zálivu s rekordním dvanáctimetrovým přílivem a je obklopeno hradbou vrcholů impozantního pohoří Chugach.

K expanzi města přispěly dvě vojenské základny, postavené během druhé světové války, po útoku Japonců na Pearl Harbor. V té době mělo město něco málo přes sedm tisíc obyvatel. Na konci války už jich bylo více než čtyřicet tři tisíc. Dnes město prosperuje díky rybolovu a obchodu s ropou a plynem. Moderní metropoli říkají její obyvatelé „city of lights, city of flowers“, tedy město světla a květin. V létě tu den totiž má dvacet hodin.

Na Velký pátek roku 1964 postihlo Anchorage ničivé zemětřesení. Na Richterově stupnici tehdy naměřili rekordních 9,2 stupně. Otřesy trvaly asi čtyři minuty a město zcela zdevastovaly. Ničivé vlny, které dosahovaly výšky až neuvěřitelných dvaceti metrů, smetly domy podél břehů zátoky.

Do pustiny v pohodlí

Aljašská železniční společnost dělá všechno pro to, aby si její pasažéři vychutnali surovou krásu krajiny v naprostém komfortu. Kdo usedne do starých pohodlných sedadel, užije si prvotřídní luxus. Příjemná uvolněná atmosféra vybízí pasažéry zapovídat se se sousedy. Každý vagon má také svého turistického průvodce. Ten náš se jmenuje Andy Weisz. Jeho úkolem je seznámit cestující se životem na polárním kruhu. Zodpoví ale i otázky o místní flóře a fauně. Pozorování zvěře a šelem je zlatým hřebem cesty aljašským vlakem. K tomu účelu zřizuje železniční společnost dvouposchoďové vagony s panoramatickou palubou. „Pozor! Vlevo můžete pozorovat losy, jak se brodí močálem…“ zazní z reproduktorů. Strojvůdce upozorňuje cestující na všechno, co se kolem vlaku pohybuje. A nejen to. Dokonce i přibrzdí, abychom se mohli pokochat skupinkou majestátních sobů, kteří právě pijí z potůčku. Také medvědi se s neuvěřitelným klidem potulují kolem kolejí. „Tohle tady máme každý den,“ říká Andy, „a ještě se nám to neomrzelo…“ Po půlhodině jízdy míjíme Palmer Hay Flats. Obrovská louka je pokryta záplavou červenofialových květin, zářících v slunci jako plamínky. Když tráva ke konci srpna zežloutne, svítí louka ve slunci jako zlatý koberec.

Asi padesát kilometrů severně od Anchorage jsou už zdálky vidět poslední nákupní střediska a neonové reklamy světoznámých řetězců rychlého stravování. Potom už následuje jen nekonečná pustina: nikde v dohledu silnice, obydlí, srub, zastávka, kde by stál přednosta stanice s plácačkou a salutoval. Strmé svahy a stále vyšší a vyšší hory tvoří horizont. Když konečně projíždíme kolem několika obydlí, místní nám nadšeně mávají. Vlak je pro ně poslem civilizace.

Míjíme ospalé městečko Willow, které v roce 1976 zvolili za nové hlavní město. Dnešní úřední sídlo Juneau leží více než osm set kilometrů jihovýchodně. Dostanete se do něj ale jen lodí nebo letecky.

Velká hora

Po zhruba sto padesáti kilometrech za Anchorage se vlak blíží do Talkeetna. „Tady můžete poprvé zahlédnout Mount McKinley – královnu aljašských horských hřebenů,“ upozorňuje nás Andy a pak mikrofonem i strojvedoucí. A skutečně: když koleje vedou vlak podél řeky Susitna River, vystupuje v dáli z mraků majestátní silueta nejvyšší hory Severní Ameriky a my se můžeme pokochat její jedinečnou krásou. Kamery cvakají a strojvedoucí zpomaluje, aby se nám obrázky nerozmazaly. „Máme štěstí,“ říká Andy, „šance zahlédnout její vrchol většinou není velká.“ Indiáni říkají hoře Tanana Denali (Velká hora) a stejné jméno dostal v roce 1980 i okolní národní park. Dnes se Denali užívá i jako oficiální název hory Mount McKinley. Mezi jejím vrcholem a úpatím je převýšení více než 5500 metrů, což je jeden z největších rozdílů na světě.

Většina expedic stoupajících na Mount McKinley stejně jako rybářské výpravy na řeku Susitna vychází z obce Talkeetna, ležící na úpatí velehory. Talkeetna znamená v řeči indiánů „řeka Hojnosti“. Kdysi to byla výspa lovců kožešin, dnes v ní po celý rok trvale žije jen asi dvě stě až tři sta lidí. Zatímco část cestujících pokračuje do konečné ve Fairbanksu, hodně jich zůstává právě zde. Talkeetna je oblíbeným jednodenním cílem výletníků z Anchorage. Železnice nabízí svým pasažérům nespočetné turistické výpravy a výlety. Když jsme se v Anchorage ptali na možnosti naší cesty, pilný agent cestovní kanceláře na nás ve vteřině vychrlil celý svůj repertoár: „Chcete vidět ledovce? Projet se v člunu? Raftovat? Nebo snad pozorovat medvědy?“ Řešení se v Talkeetně vždycky našlo.

S Velkou horou změří každý rok své síly kolem dvaceti tisíc horolezců z celého světa. Často neúspěšně. Blízko polárního kruhu se počasí mění během několika okamžiků. Bouřky tu trvají celé dny, teploty klesnou až na minus 30 stupňů… Takové podmínky činí z výstupu vysoce nebezpečnou záležitost. Polovina výprav končí neúspěchem a kolem devadesáti horolezců každý rok svou cestu zaplatí životem.

„Podívejte, támhle jsou rybáři,“ ukazuje Andy z okna na skupiny mužů v maskáčích sedících na chladicích boxech podél železnice. „Čekají na vlak, který pojede pozdě odpoledne do Anchorage. Chytali lososy a pstruhy. Tady je jedno z nejlepších rybářských míst.“ Dosud u železnice funguje i tzv. „whistle stop“, zastávka na znamení. Vnáší do moderního vlaku přece jen trochu nostalgie po prvních letech železnice.

Panenský kraj

Další stanice, Denali, je od Anchorage vzdálena nejenom zhruba 380 kilometrů, ale také několik světů. Národní park Denali, třetí největší v Severní Americe, patří mezi několik málo přírodních rezervací, jež se podařilo uchovat téměř nedotčené. Od půlky května do poloviny září sem zavítá až tři sta tisíc návštěvníků. V prostředí severské tundry s nadšením pozorují zvířata v přirozeném prostředí. Denali je domovem černých i hnědých medvědů, sobů, horských ovcí a koz, losů, vlků, polárních lišek a dalších šelem. Zahlédnete tu i bizony, norky a vydry. Většina cestujících Denali Star tady zůstane alespoň jednu noc. Ubytují se mimo park a jezdí na půldenní i celodenní výlety.

Vlak se prožene starými opuštěnými stanicemi se jmény Lagune a Honolulu. Někdejší stavitelé železnice, kteří před více než sedmdesáti lety kladli koleje v těchto nehostinných územích, zřejmě myšlenkami bloudili v exotických a teplejších krajích… O sto osmdesát kilometrů dál hlásí cedule na konci kolejí cílovou stanici. „Fairbanks, konečná stanice nejseverněji položené železnice Ameriky“ – hlásá nápis. Trať končí a začíná divočina. Psí spřežení, dobrodružství zlatokopů…

Zdejší atrakcí je Alaskaland: muzeum o historii země. V létě má den v někdejším městě zlatokopů díky polárnímu světlu až třiadvacet hodin. Návštěvníci mají tedy dost času třeba obdivovat na lopatkovém parníku Yukon, nejdelší řeku Aljašky, nebo v historických zlatých dolech rýžovat zlato. Také se rádi svezou malým vláčkem do zlatého dolu Eldorado Gold Mine. Zlato se našlo na Aljašce asi dvanáct let poté, co ji ruský car prodal USA vlastně „za babku“. Prvním místem nálezu bylo Juneau, poté Klondike, Yukon, Fairbanks a pak se zlatá horečka rozšířila i dál. Do roku 1912 se podle informací dolu Eldorado vytěžilo zlato v ceně čtyř set milionů dolarů.

Nejlepší doba k cestě vlakem Denali Star je od poloviny května do poloviny září, kdy soupravy jezdí denně. V zimních měsících jezdí vlaky jen o víkendech. Ve Fairbanks končí všechno: silnice i železnice. Zpět do Anchorage se dá pohodlně letět letadlem…


Aljašská železnice

Před více než devadesáti lety americk prezident Woodrow Wilson požádal Alaskan Engineering Commission, aby vytvořila plán železnice spojující nejjižnější nezamrzající přístav s vnitrozemím Aljašky. Chtěl nehostinné území otevř civilizaci a obchodu. V roce 1903 bylo položeno prvních 50 mil kolejí ze Sewardu směrem na sever. V prvních osmi letech kladly tisíce mužů v polozmrzlé zemině nekonečné kilometry tratě pro zásobování Aljašky. Pak se Alaska Central Railway, která trať stavěla, dostala do finančních problémů, a železnice se nedostala dál než do Kern Creek, tedy 71 mil od Sewardu. V roce 1914 Kongres odsouhlasil investici 35 milionů dolarů do výstavby tratě až do Fairbanksu. Ve stejném roce bylo založeno Anchorage. Na stavbě železnice tu pracovalo čtyř a půl tisíce dělníků. V létě 1923 americk prezident Warren G. Harding na železnici slavnostně zahájil provoz. Dráha významně přispěla k osídlení pustých míst. Dnes žije sedmdesát procent obyvatel Aljašky v blízkosti trati, hlavní tepny země. Kromě zboží přepraví železnice ročně přes 600 tisíc pasažérů, tedy víc, než má Aljaška obyvatel.

Informace: www.alaskarailroad.com

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články