Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Expedice Lambaréné

122-1.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Čtvrtek, 2. září 2010
Autor fotografií: Afriko · Ilustrace a foto: repro z knihy Petra Bárty Dobrý den
„Bonjour, monsieur,“ zdraví Míla zdvořile. Místo odpovědi dostává tvrdou ránu do obličeje. Raději nezdravím, ale ráně uhnout nestačím. Zvedáme ruce nad hlavu... Rána pažbou do zad mi naznačuje, že mám vyprázdnit kapsy. Míla také sahá do kapes, ale dostává pažbou přes ruce. Sami mu prohrabávají kapsy a všechno házejí mezi pražce... Pažbou Mílu obracejí. Pak přijde řada na mne…

Expedice Lambaréné měla humanitární poslání, přesto se její účastníci během cesty africkou divočinou několikrát ocitli v ohrožení života, jak dokazuje i stručná ukázka u knihy jejího účastníka Petra Bárty Dobrý den, Afriko. Konžští vojáci s ostře nabitými samopaly české studenty považovali za „bílé žoldnéře“ a chybělo jen málo, aby expedice v tomto okamžiku, na konžské železniční stanici Kisamba, definitivně skončila.

Studentská výprava

Dnes již téměř zapomenutá expedice Lambaréné byla jednou z prvních výprav, které v 60. letech po částečném uvolnění politických poměrů začaly nahrazovat individuální cestovatelství. Totalitní režimy v sovětském bloku tomuto typu cestování nepřály. Také zámožní jedinci, kteří si dříve výpravy financovali ze svého, už prostě neexistovali. Proto potenciální cestovatelé v Československu organizovali expedice, pro něž vždy museli získat záštitu některé instituce.

Pokud to byly výpravy s vědeckým cílem, byly většinou úspěšné. Totéž lze říci o expedicích se sportovní náplní, především horolezeckou. Ne vždy se beze zbytku vydařily „víceúčelové“ expedice, jež organizovali lidé (třeba novináři, filmaři), kteří sice chtěli prožít dobrodružství, ale neměli jednoznačné cíle ani hlubší znalosti v konkrétním oboru. Legendárním podnikem své doby byla expedice Lambaréné ’68, jež zapadá do vzrušené atmosféry roku 1968. Byla to studentská expedice, již dali dohromady novinář Petr Bárta a student medicíny Petr Bartůněk, který se také stal vedoucím výpravy.

V roli překladatele a tlumočníka se jí zúčastnil jazykově nadaný orientalista Luboš Kropáček, jenž se později vypracoval v předního českého znalce moderního islámu. Student Strojní fakulty ČVUT Josef Vavroušek, pozdější známý ekolog a polistopadový ministr životního prostředí, převzal roli mechanika. Dalšími členy byli farmakolog Klement Kunz, jenž plnil funkci šéfkuchaře, kameraman a fotograf Jiří Stöhr, medik Jiří Plaček v roli řidiče/ mechanika a Miloslav Topinka, dnes uznávaný psycholog a básník. Byli to vesměs cestovatelští začátečníci. Nejmladším bylo 23, nejstarším 28 let.

Benjamínkem výpravy však byl zbrusu nový expediční vůz Tatra 138 VN, k němuž se studenti dopracovali dosti složitým způsobem. V kopřivnické Tatře jim slíbili, že pokud seženou dva starší vozy Tatra, udělají jim z nich jedno expediční vozidlo. Studenti po dlouhém papírování a škemrání získali dokonce tři vozy Tatra 805. Jásali, že cesta do Afriky je otevřená, ale z Kopřivnice přišla ledová sprcha: „Podnik Tatra nemá zájem na propagaci vozu, který už nevyrábí. Je to mrtvý typ, navíc nevhodný pro cestu Afrikou. Jednoduše, tento vůz vám pro expedici nepřipravíme, nepočítejte s tím.“ Boj se socialistickým úředním šimlem v předcházejících měsících však přesto přinesl ovoce. Houževnatí a neodbytní studenti se stali známými nejen na veřejnosti, ale také v příslušných institucích.

Tábor u Rudého moře.

Tatrováci nakonec doporučili vůz Tatra 138 a slíbili, že jsou ochotni jej částečně připravit. Hlavním sponzorem se stalo ministerstvo těžkého strojírenství, kde si spočítali, že náklady na jeden vůz se mohou vrátit v propagaci, kterou expedice značce udělá, i případných uzavřených zakázkách. Podnik zahraničního obchodu Motokov slíbil krýt náklady na provoz vozu v Africe. Samotná tatra se stala majetkem rektorátu pražské Univerzity Karlovy.

Materiální problémy účastníci překonali, ale hrozilo jim ještě jedno vážné nebezpečí. Průkopník československých automobilových výprav F. A. Elstner, u něhož byli účastníci několikrát pro radu, v novinovém rozhovoru na otázku, jaké hlavní nebezpečí může výpravu potkat, odpověděl: „Nedostatek vzájemného přátelství a pochopení. Tyto vlastnosti jsou hlavním klíčem k úspěchu početnějších expedic.

Ocitnou se v tropickém podnebí, na špatných cestách a ve stálé únavě na dlouhých etapách. Jejich třináctitunová tatra ujede přibližně 30 000 kilometrů a musí se v ní nejen jezdit, ale také žít. Nejhorší je prvních pět tisíc kilometrů, jak jsem se často přesvědčil. Jezdil jsem všude se svou ženou a pak se svým synem. Ale i tak přišly okamžiky, kdy jeden nebo druhý musel zatnout zuby, mlčet a čekat, až se druhý vzpamatuje.“

Dar pro pralesní nemocnici

Cílem výpravy bylo dodat do nemocnice v gabonském Lambaréné založené Albertem Schweitzerem dar v podobě léků, zdravotnického materiálu a lékařských přístrojů. Albert Schweitzer (1875–1965) byl německý evangelický teolog, filozof, lékař a varhaník, nositel Nobelovy ceny míru za rok 1952. Roku 1913 založil ve francouzské kolonii Gabon u města Lambaréné pralesní nemocnici určenou především k boji s malomocenstvím a spavou nemocí, kterou financoval z výtěžků svých přednášek a varhanních koncertů po Evropě a USA. V roce 1960 se Gabon stal nezávislým státem a po Schweitzerově smrti, kdy v zemi zuřila občanská válka, se nemocnice dostala do značných potíží.

V té době přišel s myšlenkou pomoci medik Petr Bartůněk, vůdčí osobnost pozdější expedice Lambaréné. Způsob, jak ji do Gabonu dostat, byl však poněkud bizarní – jistě by se na místo určení rychleji a bezpečněji dostala letadlem nebo lodí, ale takový způsob by nevzbudil žádnou pozornost médií a hlavně by neumožnil osmi odvážným studentům prožít nezapomenutelné dobrodružství, o jakém se jejich tehdejším vrstevníkům ani nesnilo.

„Drobečkova“ cesta černým světadílem

Expedice vyjela ze Staroměstského náměstí v Praze na Nový rok 1968. Nejprve se dopravila jugoslávskou lodí Zagreb z Rijeky do egyptské Alexandrie. Třináctitunová tatra, které členové výpravy něžně říkali Drobeček, zamířila do Káhiry, kde účastníci expedice v noci tajně podnikli zakázaný výstup na Cheopsovu pyramidu. Podél Nilu pak výprava jela do Asuánu, odkud zamířila přes hory k Rudému moři.

Expedice v Keni překročila rovník. Zleva: J. Vavroušek, L. Kropáček, J. Stöhr, P. Bartůněk, K. Kunz, J. Plaček a M. Topinka. Chybí P. Bárta, který fotografoval.

Překročila súdánské hranice a dostala se do zpustlého přístavu Suákinu a poté zamířila do Chartúmu. Dalším cílem tatry byla Etiopie, kde v horách projela cestami, které místní lidé považovali pro nákladní automobil za nesjízdné. Následovala Keňa a Tanganika, kde šest členů expedice s vypětím všech sil zdolalo nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro (5895 m). Výstupem vyčerpaní cestovatelé pak přijeli do bývalého hlavního města Tanzanie Dar es Salaamu u Indického oceánu, odkud pokračovali obtížně sjízdnou silnicí nazývanou Hell Run (Pekelná dráha) do hlavního města Zambie Lusaky. Na této cestě tatra opět prokázala své výjimečné kvality.

U Viktoriiných vodopádů se cestovatelé dotkli nejjižnějšího bodu své pouti Afrikou. Poté projeli neklidným Kongem, které jim připravilo horké chvilky. Politicky a vojensky neklidná země nebyla pro bílé cestovatele vhodná, na což účastníci expedice téměř doplatili. Lodí se přes řeku Kongo přeplavili do Brazzavillu. Do Gabonu je však místní úřady nevpustily, a tak část humanitární pomoci museli účastníci výpravy předat zástupcům nemocnice, k nimž patřila dcera Alberta Schweitzera, v gabonském přístavu Libreville na palubě francouzské lodi, která výpravu převážela z Konga do Nigérie. Přesvědčili se, že zdravotnický materiál, který předem odeslali jinou lodí, je už na místě a slouží v nemocnici svému účelu.

V Nigérii vůz opět pokračoval po vlastní ose. Projel tuto zemi zmítanou občanskou válkou a obtížnou cestou přes Niger a Alžírsko přijel do Alžíru, kde výprava nastoupila na loď směřující do Evropy. Po 257 dnech se Drobeček vrátil do Československa, mezitím okupovaného vojsky Varšavské smlouvy.

Diplomatické zákulisí

Proč vlastně gabonské úřady nevpustily expedici do země a znemožnily jí tak náležitým způsobem završit její poslání? Petr Bárta se sice ve svém cestopise podrobně zmiňuje o horečném diplomatickém úsilí, jímž se československá strana marně snažila negativní rozhodnutí zvrátit, ale žádný důvod pro nevpuštění expedice na gabonské území neuvádí. Mohlo by se na první pohled zdát, že zde zapůsobila autocenzura, vždyť kniha vyšla v době počínající normalizace v roce 1971, avšak mnohem pravděpodobnější je, že Bárta v té době pravý důvod skutečně neznal. Až po mnoha letech totiž vyšlo najevo, že příčinou bylo zhoršení vztahů mezi Československem a Gabonem poté, co jeden z vůdců nepodařeného puče získal azyl na československé ambasádě v Nairobi, odkud se pod diplomatickým krytím dostal do emigrace. Československá diplomacie, často jako prodloužená ruka Moskvy, v té době hrála v Africe svoji hru, o níž účastníci expedice neměli ani potuchy.

Hlavní cíl expedice se tedy podařilo splnit jen zčásti. Zůstala tu však propagace ČSSR v afrických státech, kde účastníci expedice vystupovali v místních médiích. Test vozu Tatra v extrémních podmínkách jistě také nebyl pro výrobce k zahození. Pro mnohé doma byla příkladem, že i v totalitním státě lze, byť s vynaložením nadlidského úsilí, realizovat své cestovatelské sny, což prokázaly i výpravy, jež vyjely z Československa v následujících letech.

Jednou z nich byla studentská expedice Lambaréné ’88 cestující v nákladním voze Liaz, kterou vedl medik Miroslav Kříž. Dalšími členy byli Martin Čech, Jan Čech, Miloš Klášterecký, Vratislav Mrázek, Luboš Poušek a novinář Marek Šálek z Mladého světa. Výprava však nekopírovala trasu svých předchůdců před dvaceti lety. Cesta v obou směrech vedla přes Saharu, takže byla o poznání kratší a méně obtížná než u první expedice. Tentokrát se účastníkům podařilo za příznivějších politických podmínek 3. února 1989 dojet do cíle a předat v Lambaréné zdravotnický materiál a 13 000 kusů brýlí, dar československých občanů chudým Afričanům.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články