Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Evropa je na mě moc uhlazená, říká Líba Taylor

76-2.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Středa, 8. června 2011
Autor fotografií: Martin Novák
Jiskry v jejích očích napovědí neutuchající touhu poznávat. Během let života na cestách se stala skutečnou expertkou na Afriku a africké poměry, ale stále jí nemá dost. Pro někoho je Afrika jen další kontinent, pro někoho osud. O činnosti humanitárních organizací, nesnadné profesi dokumentárního fotografa, a zejména o bolesti a útrapách její životní lásky - Afriky - a o jejích obyvatelích vyprávěla Líba Taylor.

Kroky k lepšímu jsou pomalé a posun velmi zdlouhavý. Bude trvat ještě dlouho, než bude pokrok očividný. Většinou to chodí tak, že dokud se na určitém projektu ještě pracuje, funguje celkem dobře, protože je pod dohledem. Zažila jsem však případy, kdy jsme se vraceli podívat se na výsledky několikaletého projektu a nezlepšilo se vůbec nic. Nejmarkantnější kladné změny se týkají zdraví, očkované děti přežívají daleko lépe dětské choroby a epidemie. Pak však může přijít pohroma v podobě války, útoku povstalců a projekt, na kterém jste třeba deset let pracovali, zničí.

  • Který stát by mohl být pro ostatní africké země vzorem?

K posunu dochází zejména v klidnějších státech. Příkladem může být Ghana, v níž několik desítek let panuje klid, tudíž i podmínky vhodné ke kontinuálnímu rozvoji. I její obyvatelé jsou dost jiní, klidní, přátelští a hodně pracovití. Mohou se věnovat budování a mají relativní jistotu, že co postaví, jim nikdo za rok nezničí. A nevládní organizace rády pracují v rozvojových oblastech, které jsou pro místní bezpečné – nemusí se bát destrukce, že vypukne válka a všechno se zničí a rozkrade…

  • Kudy vedla vaše cesta k povolání profesionální fotografky dokumentaristky?

Moje neklidná duše toužila zakusit dálky již v mládí, takže jsem po maturitě odjela stopem do Británie, kde jsem zůstala. Cestovala jsem nejdříve po Evropě, pak přišel Írán, severní Afrika… Plynule přitom došlo k propojení dvou tužeb – fotografovat a cestovat. Nebylo snadné dostat se mezi profíky, i když jsem měla snímky z předchozích cest, takže i jakési portfolio jako důkaz, že jsem schopná v extrémních podmínkách přežít. Nikdo vám nedá zakázku, když si myslí, že výjezd nepřežijete. V Anglii jsem pak poslala fotky do soutěže Tváří ke světu a vyhrála jsem první cenu, což mi výrazně pomohlo v budoucím uplatnění.

76_2_jpg_4ddd101986.jpg
  • Jak se v průběhu let změnily pracovní podmínky v této profesi?

Zásadně. Zpočátku se lepšily. Soustředila jsem se na nevládní organizace a pracovala například pro OSN. V té době v Anglii nevládní organizace nechápaly moc a sílu fotografií. Pomalu se však na vizuální dojem začal klást větší důraz. Rozmohlo se focení na zakázku a mezi organizacemi probíhaly „soutěže“ o jímavější reklamní snímek a lepší prezentaci. A organizace si držely stálé fotografy. S digitálem šel tento systém do háje. Malé digitály se dostaly do rukou všem, každý zaměstnanec v terénu může pořizovat fotografie, které na webové stránky stačí. Dnes řada fotografů pracuje na konkrétních projektech a získává granty od velkých komerčních organizací, kterým se vyplatí investovat na dobročinné účely a jež nevládní organizace používají jako zprostředkovatele. Pro fotografy se situace změnila výrazně k horšímu.

  • Jaké bylo první setkání s realitou zemí třetího světa?

Náhodou jsem potkala člověka, který potřeboval poslat fotografa do Keni. Během měsíce jsem ji projela skoro celou a odjížděla naprosto unesená. Přivezla jsem si však malárii, se kterou jsem nevědomky chodila asi měsíc, podle lékařů šlo jen o neškodný virus. Až když jsem zkolabovala, přišli na příčinu. Pak už to šlo velmi rychle, návrat do Keni, Somálsko. Měla jsem možnost vidět řadu zemí předtím, než se v nich stal průšvih, Somálsko je dnes úplně jiná země, než když jsem tam byla v roce 1985 já.

  • Dostala jste se během své práce do násilného konfliktu?

V 80. letech v hlavním městě Mexika nešťastnou náhodou, i když jsem měla tušení, že se něco stane. Říkala jsem si, že z tohoto místa nevyjdu živá. Při jedné politické akci jsem se tam dostala do pasti rozohněných demonstrantů. Bránila jsem se, ale byl to špatný nápad. Když došlo na krev, fotoaparáty jsem raději vydala. Jinak si nebezpečí moc nepřipouštím, ve většině případů jsem s více lidmi, stres se tím snižuje. A nechodila jsem do míst, před nimiž mě varovali. Rady se vyplatí respektovat.

  • Kdy a za jakých podmínek jste byla svědkem velkého lidského utrpení?

Nejhorší, co jsem kdy zažila, bylo v Gomě (Demokratická republika Kongo), při hromadném exodu Hutuů ze Rwandy. Hutuové přicházeli vyčerpaní, hodně z nich bylo HIV pozitivních, vysílení a nezřídka na útěku umírali. Jezdila jsem s výpravou, která sbírala ty, kteří zkolabovali, a dopravovala je do nemocnice, ze které denně odváželi mrtvá tělíčka dětí. Bylo nutné vykopat hromadné hroby.

  • Jak se srovnáváte s tamními, většinou nepříznivými poměry?

Nepříjemnosti se snažím si nepřipouštět, jednoduše to vytěsním. Když vím, že se týden nebudu mýt, neřeším to. V Súdánu jsem třeba obdržela kyblík s vodou a mohla se trochu opláchnout. Ale je mi hloupé plýtvat vodou, když vím, že ji ženy nosí z velké dálky. Ani se vám pak nechce. Pět by jich šlo pro vodu, abych se já mohla umýt?

  • Při své fotografické činnosti jste se zaměřila hlavně na děti a ženy. Co vás k tomu vedlo?

Jako žena k nim mám snazší přístup, i v jejich intimních chvílích. Ale hlavní důvod je ten, že ženy jsou jediné, kdo něco dělá. Od rána do večera se nezastaví. Ráno jdou pro vodu, pak vaří, pro vodu, na pole. A chlapi čumí na televizi a probírají světové dění, dřív seděli pod stromem a pili kořalku. Jsou v tomhle neschopní. Ženy všechno oddřou a stejně tak i děti. Nevládní organizace se snaží podporovat dívčí školní docházku, protože si uvědomují, že ženy hýbou Afrikou, a tak by měly být vzdělané.

76_3_jpg_4ddd101986.jpg
  • S jakými pocity je opouštíte?

Je to zvláštní, když někde jsem, soustředím se na svoji práci, dobré světlo, záběr, správné místo. Zaměřím se na technické problémy, abych byla schopná přivézt snímky, které mi někdo zaplatí. Přes objektiv vidím realitu, jako bych se koukala na film. Horší je to po návratu domů – zážitky se vrátí v plné síle a chvíli trvá, než se srovnám s tím, co jsem prožila a viděla.

  • Afrika je jistě fotogenická, ale jaké jsou skutečné podmínky?

V Africe se špatně fotí, když vás neznají, ale pod záštitou organizace si můžete leccos dovolit. Afričané vědí, že je to pro jejich dobro. Avšak bezprizorně na ulici je to špatné. V Nairobi jsem vylezla s foťákem do ulic a první, na koho jsem namířila, proti mně zvedl kámen. V Ghaně je to o něco jednodušší, je to jediná africká země, z níž mám pocit, že tam cizinec může fotografovat bezpečně.

  • Jak vidíte vývoj afrického kontinentu do budoucna?

Politická a hospodářská situace v řadě afrických států je podmíněna jejich nerostným bohatstvím. O ty s velkými zásobami surovin je ze strany vyspělých států velký zájem. Řada zemí nemůže jít vlastní cestou, vždy se najde někdo mocnější toužící po levných diamantech, ropě či coltanu. Obávám se, že to nikdy nebude jinak.

  • Co si na svoje cesty nikdy nezapomenete zabalit?

Nikdy si toho kromě techniky moc neberu. Ale tuhle jsem na to málem doplatila. Vyjela jsem do Sierry Leone v období dešťů, což mi ale vůbec nedošlo. Vzala jsem čtyři trička a dvoje kalhoty – výsledkem bylo tělo skoro sežrané komáry. Po návratu do Londýna jsem se cítila divně… Opět jsem měla malárii. Tentokrát mozkovou.

  • Při spolupráci s charitativními organizacemi nestáli před vaším objektivem jen Afričané, ale i Angelina Jolie. Jak vnímáte účast známých osobností na rozvojových projektech?

Pro organizace je to pozitivní zviditelnění, a o to jde především. Angeliny jsem se ptala, proč se angažuje, odpověděla, že má pocit, že by měla pomoct a že její rodina byla vždy velmi charitativní až tak, že oni sami pomalu neměli co jíst. Její zájem má celosvětový dopad a ona se tomu opravdu věnuje. O vše se hrozně zajímá. Setkala jsem se s mnoha celebritami, které jevily zájem spíš naoko. Ona si ale s lidmi sedne a dvě hodiny probírá jejich potřeby. Kromě toho, že sama nemálo přispívá, její činnost zajišťuje spoustu financí od sponzorů.

  • Zaznamenala jste negativní reakci na svoje snímky?

V Brazílii jsem fotografovala transvestity a na jedné z výstav jsem zveřejnila čtyři snímky. Na jeden, který odhaloval poprsí jednoho z nich, někdo připsal: This offence women – Toto uráží ženy! Často ale slýchávám: „Tohle nemůžu vidět!“ – lidé těžko přijímají drsnou skutečnost. Domnívala jsem se, že je třeba ukazovat to nejhorší, aby veřejnosti došlo, co se děje. Ale lidé snídající nad nedělními novinami nechtějí vidět podvyživené Afričany a jejich neutěšenou realitu.

  • V které zemi se vám nejlépe pracovalo?

Nejraději se vracím do Keni, je civilizovaná, vše tam funguje a „nevládky“ tam mají nejvíce projektů, na druhou stranu bezpečnostní situace v Nairobi je šílená. Pak ráda jezdím do Ghany a také do Somálska, ale to se stává čím dál nebezpečnější. Jde však o místo, o které se svět nezajímá ze zištných důvodů, a lidé tam jsou docela jiní než ostatní Afričané. Byli kolonizovaní Italy, takže tam každé ráno dostanete čerstvý chleba, a hlavně tam nejezdí turisté.

  • Chtěla jste někdy skončit?

Měla jsem období, kdy jsem si říkala, že už nikam nechci, jenže to vydrželo tak čtrnáct dní. Když se člověk po náročné cestě zmátoří, vyléčí se z malárie, chce zase pryč… Tři měsíce žijete takzvaně „z kufru“ a je fajn si odpočinout, ale v Evropě mě to po čase nudí. Jsem tady doma, ale proti třetímu světu je tu všechno děsně uhlazené.

  • Jaká je vaše příští destinace?

Uganda – focení dětských vojáků. Od té doby se tam nic nezměnilo. Válka trvá už třicet let a pořád se rozšiřuje. Chystáme se za dětmi odchycenými do nápravných středisek.


Líba Taylor

Narodila se 30. května 1950 v Čechách, v osmnácti letech však odešla do Velké Británie, která se stala na dlouhou dobu její základnou. Jako dokumentární fotografka pracovala pro mezinárodní humanitární organizace jako UNHCR, UNICEF, Save the Children Fund, ActionAid, WHO, INAIDS a mnoho dalších. V ohnisku jejího zájmu stanula zejména Afrika, pak také Asie a Latinská Amerika. Vystudovala španělštinu a historii umění a nových médií na Bristolské univerzitě a také dokumentární fotografii na univerzitě ve Walesu pod vedením Davida Huma – člena organizace Magnum. Její fotografické práce byly k vidění na řadě výstav, například Neviňátka nebo Tři ženy v Africe. „Horor prožitého mi dochází až v klidu.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články