Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Epopej o jedné epopeji

118-000.jpg
Ivan Verner, Pondělí, 17. Srpen 2009
Jen málo z našich malířů mělo takový vliv na vývoj výtvarného umění ve světě a snad žádný z nich nevzbuzoval doma tolik negativních ohlasů jako Alfons Mucha.

Dvě vyděšené postavy, oči hrůzou neuvěřitelně rozšířené, se tisknou k zemi. Jsou to zřejmě uprchlíci z nedaleké osady, z níž teď vzhůru k hvězdné obloze šlehají plameny. Drancující dobyvatelé zabíjejí všechny, kteří by nevydrželi dlouhou a krutou cestu na trh s otroky. Vítězní nomádi divoce pádí za dalším cílem téměř jako přízrační jezdci z Mordoru, jako průvodci Apokalypsy.

Klučina s tužkou

Tohle ale není výjev z filmu či doprovodná ilustrace ke knize Pán prstenů, ale úvodní velkolepé plátno ke Slovanské epopeji malíře Alfonse Muchy. Má vystihnout situaci starých Slovanů v jejich původní vlasti kdesi podél řek Dněpru, Dněstru a Dviny, kde se jako zemědělci a příležitostní lovci museli bránit nájezdům kočovníků. Pomoci jim mohla snad modlitba – tak, jako na tomto obraze znázorňuje přízračná postava žrece, podpíraná slovanským bojovníkem a andělskou dívkou – nebo odchod dále na západ. Alfons Mucha nad námětem přemýšlel deset let, než se do jeho ztvárnění pustil. Než k němu ale vůbec dospěl, prožil malíř peripetie hodné dramatického talentu herečky Sarah Bernhardtové, pro niž tolik udělal.

„Utužovati cit národního uvědomění“ – to bylo cílem Muchova snažení. Přesto mu bylo vytýkáno, že nechápe „české tradice“...

Říká se, že už jako pachole měl malý Alfons, který se roku 1860 narodil soudnímu úředníkovi v Ivančicích na Moravě, na šňůře okolo krku místo dudlíku přivázánu tužku. Talent rozhodně měl, ale po studiu na Slovanském gymnáziu v Brně na Akademii v Praze u přijímacích zkoušek neuspěl. Kreslit ovšem nepřestal, i když místo skicáku používal úřední spisy, které měl jako soudní písař na starosti.

Karikatury ze soudních síní jeho nadřízené také nenadchly a ani tatínkova protekce mu nepomohla. Malíř šel tedy chudě do světa. Školou, která se mu měla v budoucnu hodit, bylo jeho zaměstnání na místě dekoratéra a malíře kulis u firmy Kautsky–Brioschi–Burghardt ve Vídni. Pracovala hlavně pro divadlo Ringtheater, po jehož požáru ovšem nastalo ve firmě propouštění, které postihlo také Muchu. Jeho návrat na Moravu, do Mikulova, znamenal obrat.

Portréty, kterými se snažil uživit, zaujaly Karla hraběte Khuena-Belassiho (tvrdí se, že to byla především karikatura manželky mikulovského starosty, s nímž měl hrabě spory) a ten ho vyzval, aby vyzdobil jeho zámeček v nedalekých Hrušovanech. Spokojen s jeho prací, vyslal pak malíře na studia do Mnichova a hlavně Paříže.

„Le style Mucha“

Alfons Mucha a město nad Seinou si byli souzeni. I když pramen hraběcích peněz záhy vyschl, malíř se stačil udržet nad vodou prací pro časopis Le Costume au Theatre. Našel tu přátele – jeden čas sdílel ateliér s Paulem Gauguinem – a především svůj vlastní styl.

Trvalo však dlouho, než ho prosadil, a pomohla tomu náhoda. V prosinci roku 1894, prý přímo na Štědrý den, se stavil u známého v tiskárně, kde si zrovna marně lámali hlavu, jak vylepšit reklamní plakát pro Sarah Bernhardtovou, s nímž slavná herečka nebyla ani trochu spokojena. Alfons Mucha, který byl náhodou po ruce, se jevil jako možný zachránce. Skutečně, grafika, kterou pro herečku v roli Gismondy vytvořil, se stala základem jeho další hvězdné kariéry. Český příznivce díla Alfonse Muchy ho zařazuje mezi art nouveau, secesi.

Ornamentální Muchův styl u nás nazýváme art nouveau, secese, naproti tomu Francouzi mají jasno: To je přece styl Mucha!

Zeptáte-li se Francouze, odpoví neméně jednoznačně: „Evidemment, le style Mucha!“ (Samozřejmě, styl Mucha!) a odmítne se o nějakém art nouveau bavit. Během několika týdnů se ledy prolomily a Paříž byla nadšená. Zakázky se Muchovy hrnuly. Reklama na sušenky, dekorační panely, litografie, ale především zakázky od Bernhardtové, pro niž navrhoval nejen plakáty, ale i kostýmy, účesy a šperky, dokonce bytové doplňky; dnešní mluvou by se dalo říci, že se stal jejím osobním stylistou, vizážistou. Na první velké výstavě v Paříži roku 1897 Alfons Mucha představil více než stovku svých prací a výraz, kterým se natolik od svých kolegů lišil, i schopnost projektovat své představy do užitého umění mu získaly zakázku pro prestižní pařížské klenotnictví Georges Fouquet, pro nějž navrhl jak interiér prodejního salonu, tak kolekce šperků.

Malíř, který ve Francii vstoupil mezi svobodné zednáře, tu jako uznání svého přínosu francouzské kultuře dostal stužku Čestné legie. Mucha nepolevil a dál prezentoval své výtvarné představy – publikace Document Décoratifs nebo Figures Décorativs jsou dodnes základem ke studiu kreslířských technik obecně a ke studiu secese zvlášť. Na pět let ho osud zavál do Spojených států, kde kromě malování stačil založit Slovanský výbor a oženit se, roku 1910 se však rozhodl k návratu do Rakouska-Uherska, do Čech a na Moravu. Přál si zde pracovat na Slovanské epopeji a zároveň své vlasti přinést něco ze svého umění. „Již roku 1900 v Paříži předsevzal jsem si zasvětiti druhou polovici svého života práci, jež by pomáhala budovati a utužovati u nás cit národního uvědomění,“ poznamenal Mucha v jednom ze svých dopisů.

Terč pro kritiky

Jak byly jeho myšlenky bláhové, poznal hned, když pracoval na výzdobě pražského Obecního domu. Prý byl moc dlouho v cizině a nechápe ryze české tradice a pohled na umění… Kupodivu to nevadilo, když bylo potřeba vzápětí po vzniku Československa rychle navrhnout nové poštovní známky a bankovky, Mucha navrhoval i podobu nových úředních dokumentů, a dokonce policejní uniformy. Odměnou mu nakonec vlastně bylo jen to, že mohl uspokojit své vlastenecké nadšení. Byl ostatně honorován za tvorbu Slovanské epopeje, v níž ho podporoval podivínský americký milionář Charles R. Crane. Když tedy jiné požadavky nebyly, vrhl se na její pokračování – první z obrazů „Slované v pravlasti“ byl dokončen v roce 1912, následovaly „Slavnost Svantovítova na Rujaně“, „Zrušení nevolnictví na Rusi“ a především pak „Bratrská škola v Ivančicích“, do níž projektoval své osobní vzpomínky z dětství.

V Ivančicích se totiž začal tisknout český překlad bible, později byly práce přeneseny do nedalekých Kralic, které pak daly slavnému překladu i jméno. Malíř se tedy vtělil do jedné z postav – mládenec, čtoucí z bible sedícímu slepci, má jeho podobu z mládí právě zde, v Ivančicích. Obrazy epopeje tvořil Alfons Mucha na zámku ve Zbirohu, kde bydlel se svou rodinou. Náměty k dílu však sbíral po celé zemi. Například předlohu pro košatý strom z obrazu „Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou“ našel v památné lípě na Žambersku. I tento obraz vzbudil nezaslouženou kritiku a roztrpčený Alfons Mucha jej nikdy nedokončil, přestože celé dílo završil roku 1928 ještě plátnem „Apotheosa z dějin Slovanstva“.

Obraz, který vzbudil takové kontroverze, neměl být nikdy vystaven. Tvůrce jen k tomu smutně poznamenával: „Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem.“ Dalších tahanic o svou epopej se malíř nedočkal. Po zatčení a výsleších na gestapu zemřel zesláblý Alfons Mucha na plicní infekci v červenci roku 1939 v Praze.


Dvacet monumentálních pláten

Slovanská epopej je cyklus dvaceti velkých pláten, vytvořených v letech 1911 až 1928. Polovina z nich je věnována českým dějinám, druhá polovina pak dějinám ostatních slovanských národů.

  1. Slované v pravlasti (Mezi turanskou knutou a gótským mečem)
  2. Slavnost Svantovítova na Rujaně (Když bozi válčí – spása v umění)
  3. Zrušení nevolnictví na Rusi (1861)
  4. Bratrská škola v Ivančicích (Kolébka Bible kralické)
  5. Hájení Sigetu proti Turkům Mikulášem Zrinským (1566)
  6. Kázání Mistra Jana Husa v kapli Betlémské (1412. Kouzlo slova – pravda vítězí)
  7. Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě (863–880. Chvalte Boha rodným jazykem)
  8. Po bitvě u Grunwaldu (1410. Severoslovanská vzájemnost)
  9. Car Simeon Bulharský (889–927. Jitřenka slovanského písemnictví)
  10. Jan Milíč z Kroměříže (Klášter z nevěstince)
  11. Schůzka Na Křížkách (1419. Kouzlo slova. Podobojí)
  12. Přemysl Otakar II., král železný a zlatý (1253–1278)
  13. Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace (1346. Slovanské zákonodárství)
  14. Petr Chelčický (Neoplácet zlem zlé)
  15. Jan Ámos Komenský, učitel národů (Plamínek naděje)
  16. Mont Athos (Svatá hora. Vatikán pravoslavných)
  17. Po bitvě na Vítkově (1420. Tě Boha chválíme)
  18. Jiří z Poděbrad, král obojího lidu (1458–1471)
  19. Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou 1894 (Slovanské obrození)
  20. Apotheosa z dějin Slovanstva (Čtyři období Slovanstva ve čtyřech barvách)

Kopie části Muchovy Slovanské epopeje jsou k vidění v Plzni

Dvacetidílný cyklus velkoformátových pláten Slovanská epopej slavného malíře Alfonse Muchy patří k české kultuře a historii stejně neodmyslitelně jako plzeňské pivo. I proto je hlavní postavou nejnovějšího reklamního spotu značky Pilsner Urquell právě Alfons Mucha. Kvůli autentičnosti této reklamy vznikly i přesné kopie pláten Muchovy Slovanské epopeje. Čtyři obrazy v reálné velikosti 5×5 metrů vystavuje Návštěvnické centrum Plzeňského Prazdroje do 6. září. Mají název Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace, Mont Athos (Svatá Hora), Jiří z Poděbrad, král obojího lidu a Apoteóza z dějin Slovanstva. Kopie vznikly unikátní metodou používanou v případě, kdy je nutné vytvořit velmi autentickou kopii, která i zblízka vypadá věrohodně. Původní obraz se vyfotografuje a vytiskne na plátno. Pak je nutné ho pečlivě domalovat ručně. Na čtyřech plátnech dva malíři pracovali intenzivně dva týdny.

Stěhuje se, nestěhuje…

Debaty, co si počít se Slovanskou epopejí Alfonse Muchy, se zdají nekonečné. Malířovo přání bylo jasné: obrazy mají být vystaveny v Praze. V roce 1928 zde první plátna z kolosálního díla představil Pražanům poprvé a o několik let později je – ještě ne úplně dokončené – hlavnímu městu daroval. Ovšem s podmínkou, že monumentální plátna budou mít svůj vlastní výstavní pavilon. Praha to do války nestihla a plátna byla před nacisty uschována v nevyhovujících podmínkách. Po ní mělo město jiné starosti a o plátna se naštěstí nikdo nestaral – naštěstí proto, že Muchova práce jaksi tehdejšímu komunistickému režimu a především ministru kultury nebyla po chuti, je prý „dekadentní a zavrženíhodná“.

O Slovanskou epopej projevil roku 1960 zájem Moravský Krumlov. Město ji chtělo pro svou zámeckou expozici a zajistilo také dílu nejnutnější restaurátorské práce. Prvních osm pláten mohla veřejnost spatřit o tři roky později. Zájem Prahy se probouzel velice pomalu, v poslední době však zintenzivněl. Není divu, zanedlouho mohou přejít práva k epopeji na Muchovy dědice a jednání budou ještě obtížnější. Ne nadarmo poznamenal už při darování Slovanské epopeje městu Josef Čapek v Lidových novinách, že se jedná o velký, leč nepohodlný dar. Prozatím je monumentální dílo k vidění na zámku v Moravském Krumlově. Ovšem až na ta plátna, která Praha zapůjčuje na výstavy po celém světě. Jako například naposledy do Vídně…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články