Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Embéčkem kolem světa

076-000.jpg
Martin Beťko a Michal Vičar, Středa, 16. prosince 2009
Sedm měsíců strávili dva studenti z Brna na cestě kolem světa. Na tom by nebylo zase až tak nic zvláštního, kdyby ovšem svou dobrodružnou výpravu nepodnikli ve vozidle, které většinou nepovažujeme zrovna za terénní. Přesto je jejich škodovka „Julie“ dovezla kolem zeměkoule a zpátky domů.

Sedm měsíců strávili dva studenti z Brna na cestě kolem světa. Na tom by nebylo zase až tak nic zvláštního, kdyby ovšem svou dobrodružnou výpravu nepodnikli ve vozidle, které většinou nepovažujeme zrovna za terénní. Přesto je jejich škodovka „Julie“ dovezla kolem zeměkoule a zpátky domů.

Jedeme ruskou pustinou už kolikátý den a ze stereotypu nás náhle vytrhne podezřelý zvuk. Nevěstí nic dobrého. Co to zase hrome je? Zlomená poloosa? To snad ne! To by mohl být konec! Okamžitě zastavujeme a zjišťujeme, co se stalo. Zkoumáme Julii zprava, zleva, proklepáváme její motor. Určit první vážnou chorobu našeho embéčka nám – studentům psychologie a novinařiny – trvá asi čtvrt hodiny. Jeden z tlumičů prorazil rameno. Pravé přední kolo podepírá už jen pružina.

Doma by to neznamenalo větší problém. Vezmete mobil a zavoláte si odtahovku. Pokud jste nemajetný vysokoškolák, dojedete po rovné silnici s trochou štěstí do nejbližšího servisu. My jsme sice studenti se štěstím, ale domů je to daleko… Nacházíme se totiž na amurské dálnici.

Téměř hotová dálnice

Amurská dálnice je jedna z nejnáročnějších a nejobávanějších cest světa. Šestnáct set kilometrů hrůzostrašné polňačky spojuje dvě východosibiřské metropole, půlmilionovou Čitu a půlmilionový Chabarovsk. Rusové staví amurskou dálnici více než čtyřicet let a až na dílčí úseky ji dodnes nedokončili. Nic na tom nemění skutečnost, že v oficiálních automapách je znázorněna jako dálnice a že ji bývalý prezident Vladimír Putin před čtyřmi lety oficiálně otevřel jako „téměř hotovou“. Téměř hotová jsou pouze svodidla, jejichž smysl mi zůstává utajen, stejně jako účel obřích kruhových objezdů uprostřed pusté Sibiře.

Nejprve se pokouším přesvědčit kolem jedoucí kamion, aby nás vzal i s Julií na korbu. Odmítá. Ne že by nechtěl pomoci, ale je plně naložen auty, která veze z Japonska. Až z nich potom v obchodě setřou bláto a odlepí ochrannou fólii, budou vypadat jako nová. Po několika dalších podobných odmítnutích nám nezbývá nic jiného, než se spolehnout na štěstí. Doufat, že pružina nepraskne, a pokusit se dojet do nejbližší vesnice. Ta však může ležet dál, než je z Prahy do Brna, a my nemáme ani ponětí, kde se nacházíme.

Víme jen, že z Čity jsme vyjeli před dvěma dny. Z trasy do Chabarovsku jsme tedy mohli ujet tak třetinu. Martin zlehka hladí pedál plynu, jedeme krokem. Ručička tachometru se pohybuje mezi pěti a dvaceti kilometry za hodinu. Při každém nárazu tlumič bouchne o rameno. Několikrát mám pocit, že pružina praskla. Naštěstí ne, zatím mám na prasknutí jen nervy.

Autodrom

Na amurské dálnici si o rovném povrchu nebo snad asfaltu řidiči mohou nechat jen zdát. Potoky, řeky, kaluže. V zimě závěje a led, v létě bláto a prach. Výmol střídá díru. Za volantem se můžete klidně ukroutit, stejně nějakou trefíte. Některé díry jsou tak hluboké, že se v nich naše embéčko úplně schová. Dálnice mi evokuje pohled na Ho Či Minovu stezku po spojeneckém bombardování.

Místy je cesta „upravená“ pásovým traktorem. Připomíná pak hladinu jezera, na kterou fouká mírný vánek. Ratrak dálnici rozvrásnil na stovky malinkých vlnek. Ani sebelepší tlumiče pak nemají šanci obstát. V autě máte pocit, jako by z vás sám Lucifer chtěl vytřást duši. Přesto je amurská dálnice jedinou spojnicí Ruska ze západu na východ.

Motorky

„Proč k čertu nejsou schopni dostavět jednu pitomou silnici?“ nadávám snad už posté. Martin mě uklidňuje, že za těchto klimatických podmínek a v neosídlené krajině je stavba cesty krajně náročná a drahá a v konečném důsledku se vůbec nevyplatí. Osmdesát kilometrů máme za sebou a kolem se rozprostírá stále stejná země nikoho. Je listopad. Neminuli jsme jediné lidské obydlí.

Vzpomenu si na dva motorkáře, kteří vloni v létě vyjeli z Olomouce, aby také objeli svět. Jejich sen skončil právě zde, na amurské dálnici. Jeden z nich ztratil na výmolu rovnováhu, a pod vahou svého ocelového oře si zlomil klíční kost. Vidím ho v duchu před sebou, jak tu leží a krvácí. Jeho bolestnému křiku jsou svědkem jen zuhelnatělé kmeny bříz, smutní to potomci drastických cestářů, a nekonečné hvozdy na obzoru. Spolu se svým kamarádem se modlí, aby co nejdříve jel kolem nějaký Rus a aby nejbližší město nebylo moc vzdálené.

Mogadačo

Po sto kilometrech a pěti hodinách jízdy se konečně blížíme k vesnici. Mogadačo. Bláto zapadalo sněhem a splývá s holými kmeny bříz. Dřevěné domečky se střídají se šedivými, oprýskanými paneláky. Setmělo se. Místní vytahují láhve vodky a zapíjejí nudu, žal, prázdnotu a stesk po domově svých předků, kdesi daleko, daleko na západě, který byli nuceni opustit.

Amurská dálnice vede rozlehlými pustinami. Najít zapadlou vesnici se rovná zázraku.

V koloniálu se ještě svítí, od milé prodavačky kupujeme kus čokolády. Je pozdě. Usínáme. Ráno se loudáme do dílny. Uvítá nás skupina asi pěti Rusů, jeden z nich je majitel. Za tisíc rublů pověří mechanika, který měl včera žalu nejméně, aby nám rameno s tlumičem svařil. Ostatní postávají kolem, doufajíce, že z utržené tisícovky něco dostanou. Opravdu, majitel dílny rozdělí naše peníze i mezi čumily.

Mechanik se nás potom zeptá: „Chcete to svařit hezky, nebo navždy?“ V hlavě se nám promítne obraz amurské dálnice, a jako jeden muž odpovíme: „Navždy.“

SEVERNÍ AMERIKA

Ochrana svobody

Spojené státy americké. Země národních parků, velkoměst, Hollywoodu, tuku a kokakoly. Země neomezených možností. Země svobody. Už v Soulu nám bránili ve vstupu do letadla. Imigrační úředník na letišti tvrdil, že vypadáme moc mladě na to, abychom cestovali kolem světa. Pak pro změnu bránili vstupu Julii. Devět dní ji drželi v Seattlu v přístavu, kde prošla rentgenem, pečlivou examinací, trojdenní karanténou kvůli nálezu sibiřských semínek trávy v blátě z amurské dálnice v dutinách karoserie a neuvěřitelnou byrokratickou procedurou. Bránili nám ve spaní na parkovištích, plážích, dokonce i pouštích, kde nepotkáte nikoho, až na rangera pozorujícího vás za kaktusem…

Uvízli jsme!

„Ne. Bojím se, že zapadnu…“ odvětí mi v kempu majitel masivního dvoutunového džípu 4×4 s navijákem. Přitom naše prosba byla snadno splnitelná: sednout do auta, jet dvě stě metrů po asfaltce a tři sta metrů po písečné cestě a vytáhnout zapadlou, osmisetkilovou Julii. Druhý Amík s podobným těžkotonážníkem nám tvrdil, že má vytahování aut zakázané.

Třetí, poslední, nám doporučil zavolat si odtahovou službu. To by se nám však náš ztřeštěný nápad udělat si piknik na pláži pěkně prodražil. Nu což, budeme si muset pomoci sami, nejlépe před rozedněním, protože ráno téměř jistě kolem pojede nějaký aktivní šerif, který nezapomene naše problémy náležitě dolarově ohodnotit. Vymontujeme z popelnic čtyři víka a pak je naštvaně Julii několik hodin podkládáme pod zadní pneumatiky. A krůček za krůčkem se vracíme na Road No.1, vinoucí se po tichomořském pobřeží z Oregonu až na jih Kalifornie. Usneme nad ránem.

Údolí Smrti

Prosincový večer, třicet metrů pod mořem, údolí Smrti, Kalifornie, veřejné tábořiště. Začíná mrznout, prokřehlými prsty vybalujeme spacáky. Po kempu je rozmístěno pár stanů, asi dvacet metrů opodál sedí dva mladíci u ohně. Zeptáme se, jestli se můžeme ohřát. S úsměvem nás pozvou blíže k plamenům. Jsou staří asi jako my, kolem pětadvaceti. Jeden pochází z Baltimoru, druhý z Floridy. První je vystudovaný kytarista, druhý veterinář. Oba sebrali odvahu a rozhodli se přestěhovat do oregonského Portlandu a rozšířit tamní uměleckou komunitu.

Přes celou Ameriku. Přes finanční krizi. Přes nesouhlas rodičů. Hřejí nás nejen plameny ohně, ale také náš hovor. Probíráme umění, liberalismus, politiku, sny i smysl života. Poté kluci s Martinem vezmou kytary a dlouho do noci brnkají.

Blokáda zasněženého Las Vegas

Bránili nám parkovat v Beverly Hills, Santa Monice i u Grand Canyonu. Bránili nám navštívit Las Vegas. Právě ten den tu sněžilo poprvé od roku 1978 a na dálnici ležel patnácticenti­metrový poprašek. Padesát mil před gamblerským centrem s proslavenými kasiny blokovala dvě policejní auta cestu. Nekompromisního policajta nezlomila ani historka ze Sibiře, ani zimní pneumatiky. Ustoupil až neotřesitelnému argumentu sněhových řetězů.

Amerika – země svobody. Zakazovali nám tu skoro všechno a všechno byl problém.

Mexické vysvobození

Mnozí nám desítkami děsivých historek o oloupených, znásilněných a zavražděných bránili dokonce i v cestě do Mexika. A my jsme si v Mexiku oddechli, protože nám tam konečně nikdo v ničem nebránil. Blížíme se ke guatemalským hranicím. Míjíme kopce porostlé suchou trávou, místo stromů je zdobí kaktusy. Bude asi tak půlka ledna a je podvečer.

Benzinová ručička se hrozivě zapíchla do červené barvy. Výstražné světlo rezervy svítí už příliš dlouho. Každou chvíli očekáváme zakašlání motoru. Pak se budeme muset opět spoléhat na pomoc místních. Za námi se však objeví stará dodávka s kalifornskou poznávací značkou. Signalizujeme, ať zastaví. Z dodávky nejistě vylezou tři asi dvaadvacetiletí, urostlí mladíci.

Američani. Po zdvořilostních frázích se domlouváme, že pojedou za námi, a až spálíme poslední kapku olověného pohonu, dovezou nám benzin. Asi po pěti kilometrech se Julie zakucká a za další půl hodiny máme dost paliva na to, abychom skončili v nejbližším městě s pumpou a hospodou. Popíjíme pivo a klábosíme.

Tento trojlístek vyrazil před týdnem z Kalifornie. Koupili si ošuntělou dodávku a v Panamě, kde končí Panamerická dálnice, ji plánují romanticky shodit z útesu do Karibiku. Pak poplují plachetnicí do Jižní Ameriky. Ani jeden z nich nemá ponětí kam přesně, ani na jak dlouho. Po pár uvolňujících pivech se dozvídáme i důvod jejich putování. V osmnácti dobrovolně vstoupili do „nejmocnější síly světa“, americké armády. Dva z nich bojovali za svobodu v Iráku, ten třetí v Afghánistánu. Před měsícem, po pěti letech, jim skončila smlouva. A hned po návratu do Států se raději vydali hledat svobodu jinam.

JIŽNÍ AMERIKA

V pralese

Mlčíme. Sedm společně strávených měsíců se hluboce podepsalo na našich vztazích. Někdy stačí jen málo, povytažené obočí, kradmý pohled, nervozita v hlase – a oheň je na střeše. Asi po dvaceti sekundách vylézáme z Julie a boříme se nad kotníky do písku. Julie je v něm zaražená až po břicho. Ticho. „Hm… tak to něčím podložíme,“ navrhne Martin. „A nevíš ksakru asi tak čím?“ opáčím.

„Třeba víkem od popelnice,“ nesměle se zasměje. „Nebo si zavoláme odtahovku,“ odpovím smířlivě. Ani jedno by nebyl až tak špatný nápad, kdybychom se nenacházeli na uzounké cestě, spíše průseku, uprostřed neprostupné guyanské džungle, vzdáleni desítky kilometrů od nejbližších vík a stovky kilometrů od odtahové služby. Ale aspoň se spolu zase smějeme…

Nejasná Guyana

Guyany jsou celkem tři – francouzská, britská a nizozemská. Na mapě je hledejte poskládané pěkně jednu pod druhou na severozápadním pobřeží Jižní Ameriky. Nizozemská se oficiálně nazývá Surinam, hlavním městem je Paramaribo a mluví se tam nizozemsky. Na jihu sousedí s Francouzskou Guyanou, která je dodnes součástí Francie. Více než polovinu jejího HDP tvoří vesmírný výzkumný program. Přes svou odlehlost je považována za součást Evropské unie. Dokonce i na státních poznávacích značkách aut je znak EU.

My se nacházíme v třetí, nejsevernější z nich, v bývalé britské kolonii. Tento stát se suverénním názvem Guyana je poslední neevropskou zemí naší cesty kolem světa.

Moderní Julie

Když dva netáhnou za jeden provaz, musí za něj zatáhnout někdo jiný. A když je na jeho konci masivní, dvacetiletý chevrolet, je zpola vyhráno. Černoch, který po našem půlhodinovém čekání řídil první auto, které jelo kolem Julie rochnící se v bahně, se na žádný strach z instituce nebo zákazy nevymlouval. Vesele odtáhl embéčko tři sta metrů až do míst, kde písek hraničil s pevnější cestou. Julie svým klouzavým pohybem připomínala vodního lyžaře…

Poté spokojeně vystoupil z auta a s úsměvem a angličtinou s příšerným akcentem se zeptal: „Hoši, odkud jedete?“ Odpovídáme, že z České republiky. Vrhá na nás nevěřícné pohledy. „A to v Československu nemáte modernější auta?“ nechápavě kroutí hlavou. „Máme, ale máme i pár starších,“ pohotově odpoví Martin. Poděkujeme. Na rozloučenou za námi ještě zavolá: „Nemějte obavy, u nás ať se přihodí cokoli, první auto, které pojede kolem, vám pomůže!“

Guyanský mixér

Guyana je mixem džungle, reggae, hinduismu, Jižní Anglie, Divokého západu a plísně. V této zemi velikosti Německa žije jen asi sedm set tisíc lidí. Přesto se zde mísí několik národů a ras. Dominantní část populace tvoří černoši a Indové, dovlečení z různých koutů impéria, nad kterým slunce nezapadalo. Dalšími etniky jsou původní indiánské kmeny a Číňané. No a nesmíme opomenout ani několik set bělochů. Srdcem země je Georgetown s omračující atmosférou. Mnohé viktoriánské dřevěné domy se trám po trámu rozpadají. Původně bílá barva trámů se mění na zelenou.

Pouliční stoky přetékají odpadky, na zbytcích se živí miliony much. Na pestrých tržištích farmáři prodávají vše: od exotických plodin, zeleniny a ryb přes různé hamaky a mačety až po hlavu krávy. Po ulicích se povalují skupinky bezdomovců. Podobně jako snad každý v této zemi si rádi povídají s cizinci. „Jsem starej, Ind, bezdomovec, běloušku, ale mamka byla černoška. Ale to neřeš, kámo. Tady jsme v Guyaně. Tady je teplo i v zimě. Tak k čemu tady mít dům? Radši si dej špeka, pak budeš stavět vzdušný zámky.

A odkud že to jsi? Z Evropy? To je někde vedle Anglie? Tam jste samí rozežranci, já jsem chudej, ty bohatej. Anebo má víc ten, kdo nemá nic? Nemáš drobák? Máš, ale nedáš? Neva, stejně ti dám špeka. Svět je pak víc barevnej, běloušku.“ Na tváři znenadání vykouzlí úsměv. A i ten úsměv jako by říkal pomalu slovo pohoda. Guyana člověka strhne. Žije. Tepe.

SMĚR: DOMOV!

Květen. Julie konečně přeplavila Atlantik a teď si to vesele upaluje po belgické dálnici. Upadám zase do snění. Rekapituluji posledních sedm měsíců. Den odjezdu z Olomouce mi připadá neskutečný, vzdálený, jako bych ho ani neprožil já. Tehdy dva snílci vyjeli na cestu ve čtyřicet let starém veteránu. O autech nevěděli téměř nic. Ještě o rok dříve neměli pro splnění svého bláznivého snu ani korunu. Uměli jen anglicky.

Mnozí jim nevěřili a spolu s Julií jim prorokovali brzký konec. Zastavujeme u benzinové pumpy. Zatímco tankujeme, okukuje naše embéčko jakýsi muž, který vystoupil z auta se slovenskou státní značkou. Jazykem, vonícím naším blížícím se domovem, se zeptá, kdo jsme a odkud jsme. Na naši odpověď, že jsme dva vysokoškoláci z Brna, zareaguje: „A to jste se nebáli jet s takovým šrotem z Brna až do Belgie?!“


V EMBÉČKU KOLEM SVĚTA

Trasa:

ČR, Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Rusko, Jižní Korea, USA, Mexiko, Guatemala, San Salvador, Honduras, Nikaragua, Kostarika, Panama, Kolumbie, Venezuela, Brazílie, Guyana, Belgie, Německo, ČR

Datum odjezdu:

1. září 2008 z Olomouce Datum návratu: 12. května 2009 do Olomouce Délka: cca 37 000 km (pouze odhad – na Sibiři se rozbil tachometr)

Tým:

MICHAL VIČAR – Narozen: 13. 5. 1985 Role: fotograf Cestovatelské zkušenosti: 10 000 km napříč USA, Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, Turecko, Kurdistán, Laponsko…

MARTIN BEŤKO – Narozen: 22. 1. 1982 Role: novinář, zdravotník Cestovatelské zkušenosti: Aljaška, Rumunsko, Ukrajina, Srbsko, Kosovo, Albánie, západní Evropa…

JULIE – Narozena: 1969 Role: Škoda 1000 MB Cestovatelské zkušenosti: 106 000 km na tachometru Úpravy oproti sériovému modelu: plech pod motorem, tlumiče na závodní 1000 MB, alternátor místo dynama, pohodlnější sedačky

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články