Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Džunglí a plážemi: Meandry Moravy zblízka

00morava.jpg
Autor článku: Jiří Sladký, Čtvrtek, 6. října 2016
Autor fotografií: Jiří Sladký · Profimedia
Meandry Moravy u Strážnice je místo, kde se krajina mění skoro před očima. Někdy tak rychle, že už za rok ji stěží poznáte. Neregulovaný úsek řeky u nás nemá obdoby a poutníkům nabízí adrenalinové putování s příchutí objevů.

Pokud vám nevadí se tu a tam prodírat houštím, povede vás řeka doslova „dobrodružnou stezkou“: po břehu i mělčinami, přes vyvrácené kmeny a náplavy po povodních, po písčitých srázech, bahenních poloostrůvcích, štěrkových a písečných plážích doprostřed bobří hodovní síně a oáz živočichů všeho druhu. A to nejzajímavější? Spojení písku a tekoucí vody. Prazvláštní místa, kde splývá do jediné krajiny Moravská Sahara s říční nivou. Do písečných stěn se tu řeka doslova dobývá, a kdo se nebojí říční vody, nechá se unášet pod horami písku.

„Osypané“ břehy

Jsou jen dvě místa, kde největší moravská řeka zůstala nespoutaná. V okolí Litovle na Hané a u jihomoravské Strážnice. Zatímco Litovelskému Pomoraví, které se pyšní tzv. vnitrozemskou deltou, je věnována zvláštní pozornost, Pomoraví Strážnické zůstává tak trochu ve stínu. Docela neprávem. U Litovle má řeka po většinu roku spíš podobu nevelké bystřiny. Strážnická Morava je už pořádnou řekou, i za obvyklé hladiny vzbuzuje úctu, respekt i bázeň. I tady, na středním toku, se částečně zachovala vzpomínaná delta: spleť ramen a paralelních koryt.

Fosilní zbytky stromů ukrývají minulost řeky a její nivy staré patnáct tisíc let.

Hlavní pozornost ale přitahují jiné říční fenomény. Vývoj meandrů se zde odehrává na pomezí říční nivy a unikátní písečné krajiny plné navátých dun, známé jako Moravská Sahara. Dotyk řeky a písků je fascinující. Místní tomu říkají „osypané břehy“. Něco podobného bychom ve střední Evropě těžko hledali. Větší obdobou, ale zdaleka ne tak dokonale vyvinutou, by mohla být snad až písečná krajina na srbském úseku Dunaje. Strážnickou Moravu si stejně jako tu u Litovle oblíbili vodáci. Ale meandry u Strážnice projdete také po dvou. Místa, kam vás zavedeme, jsou ze všeho nejvíc útočištěm neklidných duší, místem pro dobrodruhy.

Zapomenutý svět

Ještě před třiceti lety to tu skoro nikdo neznal. Potkat živáčka v zarostlých březích, ale i na samotné řece bývala vzácnost. Až na pár skalních rybářů z okolí anebo vesničanů, kteří si sem zajížděli nasekat kopřivy pro drůbež. Divočina uprostřed osídleného Slovácka. Pozapomenutý a zpola utajený svět pláží a hlubokých tůní nestřežili jen rybáři. Svá místa pro malý okruh zasvěcených si tu našli nudisté. Málokomu se chtělo prosekávat houštím až třímetrových kopřiv a dalších vysokých bylin, kterými se těžce probíjela i divoká zvěř. V té době neexistovaly ani skromné pěšiny a jindy než v zimě bylo skoro nemožné projít celý úsek přirozeně tekoucí řeky.

Kdysi se pod písečnými dunami táhlo obří říční jezero. Zbylo po něm několik vrstviček štěrku v písečných nánosech jinak navátých větrem.

Ještě před pár lety se podél řeky mobilní signál postupně ztrácel, až zcela zmizel a jediný dostupný byl slovenský. Po dvaceti letech už meandry neodvratně okupují turisté. K rybářům přibyly lodě, kánoe a rafty. Koryto řeky je natolik upěchované skácenými a naplavenými stromy, z vody trčícími kmeny a větvemi, že větší motorové lodě všude neprojedou. Naštěstí. Meandry a celé jejich pobřeží tak zůstávají mnohotvárnou divočinou a civilizace se do ní zakusuje jen nesměle.

Bývaly časy, kdy tu lidé oživovali říční břehy jako dnes. Na starých pohlednicích z přelomu 19. a 20. století se píše o „výletním místě u Strážnice“, už tehdy se nazývalo Přívoz – po nataženém laně se dřevěný člun anebo větší prám s výletníky posunoval napříč řekou mezi bzeneckým a strážnickým břehem.

Pěšinou do pravěku

Nejjednodušší je projet tudy lodí a o to se také ročně pokoušejí tisíce vodáků. Ne každému se to zdaří a zdánlivě krotká, leč nevyzpytatelná řeka si také vybírá smutnou daň. Větve pod hladinou a zrádné proudy jsou každoročně jinde, stačí pád do hluboké vody, a ani dobrý plavec se nevyprostí. Zkusme to protentokrát netradičně. Po souši. I když s vodou budeme v bezprostředním kontaktu a dokonale suchou nohou to asi nepůjde. Od mostu, který nahradil romantický přívoz, se klikatí nezřetelná pěšina. Nenechte se odradit občas svalenými kmeny opracovanými bobřími řezáky.

Oáza divočiny. V korytě řeky se vrší skácené a naplavené stromy, projet mezi nimi svedou jen kánoe a rafty.

Provede vás spolehlivě celými meandry, i místy, která z lodi neuvidíte anebo z úrovně hladiny vypadají jinak. Jen za povodně po břehu daleko nedojdete. Za těch největších celá niva chvílemi připomíná obrovské jezero. Voda se valí do lužních lesů a Morava se mění ve žluté „Orinoko“, řeku protékající džunglí. Traduje se, že tu Karel Zeman točil Cestu do pravěku. Pravda to není, ale legenda je to pěkná a dá se jí uvěřit. Každou chvíli člověk čeká, že kolem zadusají nosorožci, rozběhne se diluviální dravý pštros či narazí na hluboké lovecké jámy pravěkých lidí. Na díry skutečně pozor, jsou bobří – komíny k větrání podzemních příbytků.

Písek a voda

A co vás tedy čeká? Dokonalé pláže ve tvaru půlměsíce lákají ke slunění a koupání. Až metr vysoké lavice z jemného písku strmě spadají k hladině. Iluze mořského pobřeží, jen trochu popustit fantazii. Jak v létě hladina klesá, objevují se průlivy, štěrkové prahy, na nichž řeka zurčí a prozpěvuje si jako podhorská bystřina. Jinde se z proudu vynoří ostrovy plné oblázků, rok od roku rostou do délky a zvyšují se. Za nízké hladiny se k nim dá z břehu přebrodit. To nejlepší přijde v „osypaných březích“, v jednostranném říčním kaňonu s deseti- až dvacetimetrovými písečnými stěnami. Taková místa tu najdete hned tři.

I v klidných úsecích ukazuje Morava svou divokou tvář. Podobné strmé hliněné břehy najdeme ve stepních řekách Ukrajiny a Ruska.

Řeka řeže dunu, doslova se do ní zakusuje, dotyk vody má tvar oblouku, který je během času stále delší a delší. A kam se poděje unášený písek? Vychutnáte si ho tam, kde se proudem zase uloží, na širokých plážích. Písečné stěny jsou vděčným místem neobvyklých výhledů na zvláštní, jinde u nás neviděnou krajinu. Na řeku s ostrovy, pobřeží s plážemi a divokou neprostupnou nivu, v níž kralují bobři.

Když se rodí krajina

Osypané břehy nejsou po celý rok stejné, po zimě a za velké vody je jejich tvář divočejší. Stěny shlazuje mráz, trhá celé bloky písku a neméně se činí podemílající proud. Do řeky sjíždějí drny i s kmeny stromů, náhle obnovené, skoro kolmé hrany písečného srázu jako by vykousl lžící bagru. Geologická tvůrčí činnost postupuje rychle a za pár hodin udělá práci, na kterou by jinak nestačilo ani pár let.

I tam, kde jsou břehy hliněné, má tok ráz malého kaňonu. Nárazový břeh se nad hladinou zvedá až šest, někde i sedm metrů a je prakticky kolmý. Nedá se na něj vyškrábat ani spustit se bez horolezeckého lana. Všimněte si v nich hnízd břehulí. Stále nové kolonie osidlují břehy, na našich řekách, obvykle regulovaných, je to unikát.

Meandry jsou v neustálém vývoji. Stále víc se zaoblují a navzájem přibližují. Jsou v nich místa, kde řeka každoročně ukousne z břehu i několik metrů. Až přijde jejich čas, šíji, která je dělí, protrhne voda. Krajina meandrů se mění skokově, při velkých povodních. Poslední taková proměna nastala při jarní velké vodě před deseti lety. Řeka si to namířila zkratkou a zrychlila svůj tok, ještě dnes tu teče Morava o poznání rychleji. Máte-li to štěstí a jste při tom, můžete pozorovat zrod nové krajiny a pak to závratné tempo, jak se měsíc za měsícem, rok od roku mění.

Osypané břehy, v nichž řeka ukrajuje z patnáctimetrových dun, jsou v meandrech tři. Každoročně z nich Morava ukousne až několik metrů.

Fosilie z neolitu

I řeka Morava má svá tajemství a záhady, skutečná magická místa s minulostí, z níž se až točí hlava. Často se objeví zcela náhle a neočekávaně. Když velká voda vyrve kus břehu, ukáže se vrstevnatá stěna, pro geologa stránka z kalendáře, v níž centimetry představují desetiletí. Číst se v něm dá periodu za periodou až od konce doby ledové. Neméně cenná jsou stará dřeva, která se přitom dostanou na světlo. Fosilní zbytky, větve, kusy kmenů, zčernalé a zuhelnatělé fragmenty odkrývají minulost řeky a celé její nivy. Ještě nedávno panoval názor, že jde o stopy po povodních, které přišly po pádu Velké Moravy. Ale skutečnost je podstatně složitější. Zbytky stromů jsou v březích promíchány, starší tak mohou být výš než nejmladší. A jejich stáří? Na první pohled ho neodhadneme. K tomu slouží uhlíkové analýzy nebo srovnání letokruhů. A výsledek?

Několik set, ale také několik tisíc let. Nejstarší kusy dubů pamatují časy, kdy do údolí Moravy přišli neolitičtí zemědělci. A co tehdy pěstovali, odkrývají rozbory pylů, které se našly ve vrstvách usazenin. Řeka odhalila i další záhadná místa. Kůly sestavené do podoby konstrukcí. Možná můstek, lávka či hatě vznikly za doby posledních Přemyslovců. A kdoví, co ještě proud vyloupne z břehů.

Krajina se mění před očima. Z proudu se vynořují nové a nové ostrovy, zvyšují se a postupně zarůstají, aby je nakonec pohltila pevnina.

Písečné jezero

Jezero v písku je dalším, neméně fantastickým tajemstvím meandrů Moravy. Přišlo se na ně teprve nedávno a docela náhodou. Za objevem stojí nikoli český, ale českoamerický vědec z Texasu, profesor Gary Kocurek. Traduje se, že písečnou krajinu podél Moravy vyvály silné větry v glaciálu. Tak tomu skutečně bylo, ale není to celá pravda. Jedno období tu písečná zrna, celé vrstvy písku neusazoval vítr, ale voda. Před patnácti až čtrnácti tisíci lety pole písečných dun přehradilo řeku a na Moravě vzniklo obrovské jezero, dlouhé desítky kilometrů. Netrvalo dlouho, jeden či dva tisíce let. Dnes by to byl pro nás malý Balaton, písečné jezero obklopené dunami. Ale řeka byla silnější. Zbyla po něm zvlněná vrstvička písku posázená drobnými oblázky, jaké by vítr takto neusadil, stopy vlnící se hladiny.

CO ZMŮŽOU BOBŘI

Jsou všude, aspoň jejich stopy, za víc než dvacet let se tu dokonale zabydleli a přijali roli tvůrce lužní krajiny, jakou měli kdysi. O stromy, které s sebou nevezme řeka, se postarají bobří řezáky, neváhají se pustit i do smolnaté borovice. Bobři jsou zdatní dřevorubci. Nevěřili byste, že všechnu tu „spoušť“ má na svědomí jen několik málo rodin. Nejnadějnější čas pro pozorování bobrů je podvečer, kdy se vydávají podél břehu za potravou.

Proplouvání a potápění vedle věkovitých torz dubů a jasanů je jednou z lahůdek, které nabízejí meandry Moravy.

TIP AUTORA

Nejcennější část meandrů chrání přírodní památka Osypané břehy: výjimečný geomorfologický a geologický útvar, ale i živou přírodu. Běžně tu uvidíte volavku popelavou i bílou nebo čápa, vzácně přilétá za potravou orel mořský. Jako tyrkysový klenot proletí těsně nad hladinou ledňáček, při břehu hopkají vzácní kulíci a pisíci. Jejich hnízda bychom našli mezi oblázky ve štěrkových plážích. Na taková místa po dobu jejich hnízdění raději nevstupujte. Až do pozdního léta vás budou provázet spousty švitořících břehulí. Během tuhé zimy se na řece udrží nezamrzající plochy, přilákají stovky, ne-li tisíce kachen a s nimi hejna kormoránů. Dalekohled si nezapomeňte vzít s sebou!

Jiří Sladký, publicista

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články