Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Džihád za kopcem

25.jpg
Autor článku: Literární noviny · Tereza Spencerová, Úterý, 21. května 2013
Autor fotografií: Olof Jarlbro · Tereza Spencerová
Jedno z nejstarších trvale osídlených měst světa se i po dvou letech války a v částečném obležení snaží žít, jako kdyby ozvěna nepříliš vzdálené dělostřelby nebyla ničím výjimečným.

Ještě před pár lety New York Times vychvaloval Damašek jako destinaci, kterou prostě musíte vidět. Angelina Jolie v damašském starém městě večeřela s prezidentem Bašárem Asadem v hotelu Talisman (prý se ubytovala v pokoji číslo 5) a John Kerry, nynější ministr zahraničí USA, si v roce 2010 na skvělém jehněčím a stole plném mazza pochutnal se svou ženou a manželi Asadovými v luxusní restauraci Al Khawili. Seděli tehdy hned vedle fontánky uprostřed sálu vyloženého mramorem a Kerry Asada nazýval „drahým přítelem“.

Dva roky nato sice Al Khawili dál funguje a menu přetéká arabskými i středomořskými lahůdkami a (pro cizince) relativně levným vínem, ale z Asada je už nějakou dobu takřka saddámovský „ďábel“ a největší atrakcí starého města, ale možná i celého Damašku, jsem já. Turisty odsud vyhnala válka, a tak je pohled na bílou tvář pro místní nečekaným zpestřením. Děti se chtějí nechat vyfotit, někteří dospělí také, hlavně se ale zajímají, odkud jsem a co vlastně dělám v takřka obleženém městě.

Otázka snadná, odpověď složitější. Chci se podívat na realitu jejich života a války, nechci o tom jen číst z novin. Někteří chápou, jiní ne.

Dnes vlastně existují dva Damašky – na okrajích se syrská armáda snaží odrazit povstalce, v centru však panuje až překvapivý klid.
Dnes vlastně existují dva Damašky – na okrajích se syrská armáda snaží odrazit povstalce, v centru však panuje až překvapivý klid.

Kudy na Sýrii?

Do Sýrie se v současnosti lze dostat v zásadě dvěma způsoby. Buď přejít s povstalci z Turecka, Libanonu či Jordánska hranici ilegálně a doufat, že vaši „hostitelé“ nejsou žádní hrdlořezi, nebudou za vás chtít výkupné a že vás v rámci bojů nezastřelí vládní armáda. Druhou variantou je cesta legální, se syrským vízem, kdy nezbývá než doufat, že vás povstalci za tuto „kolaboraci“ nepodříznou nebo neunesou a nebudou za vás požadovat výkupné. V první variantě se můžete dostat do oblasti bojů kolem Aleppa, Idlibu či Homsu, druhý způsob vám otevře cestu do Damašku, jednoho z nejstarších trvale obydlených míst na světě, ale třeba také do Latákie nebo Tartúsu na pobřeží Středozemního moře. Moje volba byla snadná – u povstalců je novinářů beztak už spousta.

Někdy od půlky ledna, kdy povstalci stříleli na civilní letadla plná lidí, je letiště v Damašku uzavřené, a tak nejsnadnější cesta vede přes Bejrút a odtud taxíkem. Let se ale opozdil, na libanonskou metropoli mezitím padla tma a místní řidiči ze strachu před bandity výlet do Damašku svorně odmítli. Až zhruba po hodině se našel asi dvacetiletý dobrovolník. „Nemám ženu ani děti, tak je mi to skoro jedno,“ naladil suše atmosféru cesty. „Pojedu.“

Z Bejrútu se cesta klikatí do pohraničních hor a lemují je kilometry odstavených kamionů, jejichž řidiči se také bojí rabujících povstalců. Náklady pohonných hmot, potravin, léků, mezi nimiž jsem zahlédla i obří plachtu s logem jednoho slavného evropského lihovaru, jsou příliš cenné, než aby se ocitly na černém trhu a nedostaly se k adresátům. Zatímco všichni čekají na rozbřesk, my jedeme – pro mě – do neznáma.

Chvíle odpočinku. Bojiště al-Ámrija v jihozápadní části Aleppa.
Spolupracovník Lidé a Země, švédský fotograf Olof Jarlbro, zachytil na svých fotkách současné Aleppo. Kdysi výstavné město je dnes v troskách. Olof pracoval na svých fotkách v první linii společně s povstalci ze Svobodné syrské armády.

Sýrie – bývalý spojenec

První protivládní demonstrace inspirované arabským jarem v Tunisku a Egyptě začaly syrskými městy procházet na přelomu března a dubna 2011. Požadovaly skoncování s nepotismem, vládní korupcí, zvůlí vládnoucí strany Baas, sociální nerovností. Vláda reagovala obušky a slzným plynem. Už v té době se ale hlavně ve městech na jihu země u jordánských hranic objevil nový fenomén – z „pokojných“ demonstrací, jak je popisovala západní média, bylo odváženo mnohem víc zastřelených policistů a vojáků než demonstrantů.

Už od samého počátku „arabského jara“ v Sýrii totiž do země začaly proudit zbraně. Oproti revoltám v Tunisku a Egyptě, kde lid povstal proti prozápadním diktaturám, a proto ho nikdo ze zahraničí nevyzbrojoval, to byla zásadní změna. Nečekaný vývoj pro vládu, která v rámci Bushovy „války proti terorismu“ na americkou žádost poslušně mučila desítky podezřelých svážených z celého světa. Z nedávného přítele se Damašek stal padouchem, do země začaly proudit – hlavně přes Turecko – zbraně ve velkém, a když k tomu ještě zaveleli saúdští imámové, proměnila se sekulární Sýrie v hlavní meetingpoint všech světových džihádistů.

To už se ale válka rozvinula do plnohodnotného konfliktu, v němž se rebelům daří kontrolovat sever země u tureckých hranic, zatímco Asadův režim i po dvou letech víceméně drží zbytek území. Kolem Damašku ale operují hlavně džihádisté z Džabhat al-Nusrá, skupiny, která má podporu al-Káidy a finance i zbraně ze Saúdské Arábie a Kataru, spojenců USA a Západu. Vzniká tak paradoxní situace – zatímco Západ proti džihádu bojuje v Afghánistánu nebo v Mali, v Sýrii ho naopak podporuje…

Demonstrace proti povstalcům v Aleppu poté, co byli chyceni při krádeži.
Polní ošetřovna vojáků Svobodné syrské armády v Aleppu.

Atentát v plných ulicích

Asi třicet kilometrů před Damaškem řidič odlepí telefon od ucha: „Tak to v Damašku zase bouchlo. Na severu města. Prý až sto mrtvých.“ Později v noci to číslo oficiálně kleslo na „pouhých“ šest. Je zvláštní, jak se najednou šest mrtvých zdá jako nic, skoro jako důvod k oslavě…

Po absolvování bezpočtu armádních checkpointů jsme konečně v Damašku. Ptám se, jak daleko je hotel od místa teroristického útoku. Prý tak tři kilometry, mávne rukou recepční směrem za kopec nad hotelem. Dva sebevražední atentátníci – prý Čečenec a Somálec – se ve čtvrti al-Kabún na severovýchodě města odpálili těsně před setměním, kdy se lidé vracejí z práce a ulice jsou nejplnější.

Smyslem takových útoků je – kromě vraždění „nepřátel revoluce“ – vyvolat co největší paniku, aby mohli džihádisté proniknout v chaotickém davu přes vojenské kontroly do města. Armáda pokus o průnik odrazila, nicméně zpoza kopce se ještě dlouho do noci do oken hotelového pokoje odrážejí tlakové vlny od výstřelů z těžkých zbraní. Pálí to děla? Granátomety? Ve čtvrt na tři ale tlakové vlny z dálky vystřídala mohutná rána někde přímo u hotelu…

Ranní slunce a kýčovitě modrá obloha s válkou naprosto neladí. Děla sice zpoza kopce duní dál, ale lidé jdou do práce a děti do škol, zvedají se rolety obchodů a pouliční kavárny vítají první zájemce o vodní dýmku s kávou nebo čajem, začínají tradiční arabské dopravní zácpy, ulicemi znějí klaksony, do nichž v předepsaných časech muezzin svolává věřící k modlitbě… Jako by se nic nedělo. Dělostřelba tu neruší už ani ptáky při jejich ranním ohlušujícím cvrlikání.

Běh pod palbou ostřelovačů v ulicích Aleppa je každodenní součástí života vojáků Svobodné syrské armády.
Z Aleppa se za pár měsíců bojů stala halda ruin a smetišť.

V centru klid

Ona idylka je ale klamná, protože v současnosti jsou Damašky vlastně dva. Zatímco v okrajových čtvrtích armáda odráží džihádisty, tamní obyvatelé prchají do centra, v němž panuje nečekaný klid. U „pouliční“ kávy kousek od zaprášených dveří kina hotelu Šám – kina jsou v Damašku zavřená, protože taková koncentrace lidí je velkým lákadlem pro teroristy – se s jedním chlapíkem snažím zavést řeč na politiku, ale nemá na to náladu. Shání byt v centru, protože jeho čtvrť na severním předměstí obsadili džihádisté. Zatím prý byli „hodní“ a jen mu prý přiložili pistoli k hlavě a „poradili“ mu, aby se pakoval. Rodina – žena a dvě děti – ve starém bytě čeká, až sežene byt nový. Měl na to 24 hodin. Prý něco už našel, na chvíli to vystačí, nebo půjdou do hotelu. Těch je v centru hodně a turisté tu beztak nejsou, takže je volných pokojů spousta.

Centrum se na pohled tváří bezpečně, ale i to je relativní. Na prostranství před Umajjovskou mešitou je v levém rohu provazy vyhrazeno asi deset metrů čtverečních, na nichž lidé smějí krmit holuby. Prosté a praktické – děti jsou nadšené z ptáčků, ti jsou zase nadšení z přísunu stravy a netoulají se nikde kolem se svými výkaly. V protějším rohu je stánek s výbornou šavermou. Idylka před mešitou, do níž neustále proudí davy. Někdy se přitom boje ale dostanou až na vzdálenost pouhých pěti set metrů vzdušnou čarou odsud. A vstupní branou k mešitě a starému městu je legendární trh Hamídíja.

Bez ohledu na nebezpečí je celá oblast stále plná lidí. Krámky, z nichž většinu kvůli častým výpadkům elektřiny osvětlují bručící generátory, nabízejí vše, co má správný blízkovýchodní bazar nabízet, včetně zlata, stříbra nebo pirátských DVD se světovými filmovými hity. Na jednom prodejním papundeklovém pultu vidím i porno, což je s ohledem na džihád za kopcem obzvlášť bizarní.

Některým členům Svobodné syrské armády nechybí humor. Ostřelovač v centru Aleppa.
Vojáci Svobodné syrské armády v al-Ámriji během přestřelky. I čas na cigaretu se najde.

Asad – menší zlo

Možná je to ale naopak příznačné. Syřané si celé dekády zakládají na oficiální sekulárnosti svého státu, v jejímž rámci náboženství ustupuje sjednocující se ideji nacionalismu. O to více se cítí – společně – ohroženi, když například loni na jaře hlavní saúdský muftí šajch Abdal Azíz bin Abdalláh veřejně vyzval ke zbourání všech křesťanských kostelů a svatostánků v Sýrii a rebelové v Homsu či Aleppu začali jeho vůli energicky naplňovat. Soudě podle zpráv, které v poslední době začínají probleskovat i v západních médiích, z představy zahalených žen, povinných modliteb a bičování za jakýkoli prohřešek včetně doušku piva nejsou nadšeni ani muslimští obyvatelé oblastí, na nichž svou moc rozvinuli islamisté.

O nic lépe na tom asi nejsou ani regiony pod nadvládou sekulární Svobodné syrské armády, protože ta se proměnila v „dezorganizovanou bandu zločinců a obchodníků se zbraněmi, kteří ze všeho nejvíc drancují“, jak nedávno s odvoláním na zprávu amerických tajných služeb napsal Washington Post. V Damašku jsem z několika stran slyšela o jakýchsi průzkumech veřejného mínění (prý dokonce francouzských a anglických), podle nichž by v případných volbách získal Bašár Asad nadpoloviční většinu hlasů.

A to je zdá se ten pravý důvod, proč exilová opozice a Západ požadují jeho okamžitou demisi a nechtějí se zúčastnit nabízeného dialogu a následného pokojného postupu k volbám. Neumím zmíněné průzkumy dohledat a nevím, jak se vůbec v době války dají podobné věci dělat hodnověrně, ale přinejmenším tady v Damašku se Asadova popularita coby „spravedlivého vladaře“ zdá být nezpochybnitelná a nehraná, byť je zcela jistě v mnoha případech vedena i u nás známým principem „volby menšího zla“.

„Ačkoliv mnoho z bojovníků Svobodné syrské armády jsou fundamentalisté, se mnou zacházeli až bratrsky. Možná proto, že jsme museli snášet stejné bombardování, plazili se společně pod palbou Asadových zbraní,“ říká Olof Jarlbro.
Staré historické centrum Aleppa se změnilo v bitevní pole. Ostřelovači využívají ke své „práci“ všechno, co najdou.

Rozpad na dohled

Svůj názor mají obyvatelé města i na požadavek Západu, aby Asad okamžitě odstoupil. „On by klidně odstoupil ještě dnes, kdyby to ovšem k něčemu bylo,“ zní takřka naučená formulka, která se ale opírá o praktické zkušenosti – v Iráku nebo Libyi totiž západní propaganda také trvala „jen“ na pádu jednoho jediného muže. Jakmile se tak ovšem stalo, Irák se rozpadl de facto na tři části – šíitskou, sunnitskou a kurdskou – a teroristické útoky tam každý měsíc dodnes zabíjejí lidi po stovkách. O tom, zda stále ještě existuje něco jako libyjský stát, se dá rovnou pochybovat, ale ve střetech mezi bezpočtem ozbrojených milicí z řad někdejších revolucionářů tam lidé rovněž dál umírají po stovkách. Budoucnost, v níž by se měla Sýrie rozdělit podél etnických či náboženských linií na enklávy sunnitské, alávitské, křesťanské, kurdské a další, Syřané, s nimiž jsem mluvila, odmítají stejně jako vizi předpokládaného nekonečného teroristického krveprolití.

Asadův režim už loni z ústavy vyškrtl článek o vedoucí úloze strany Baas, v parlamentu je zastoupeno celkem sedm stran a hnutí včetně neozbrojené opozice a dva představitelé opozice zastávají posty ministrů. Některé opoziční skupiny jsou podle tvrzení režimu už připraveny k mírovému dialogu, protože dvouletá válka zemi místo ke skutečnému řešení problémů posunula spíše jen k rozpadu. Během konfliktu válečné zločiny páchaly a páchají obě bojující strany. Pokračování války tento stav zlepšit nemůže. Může být už jen hůř. Přesně to vystihl usměvavý barman: „Dejte si ještě jedno pivo… než přijde Tálibán.“

Z Aleppa se za pár měsíců bojů stala halda ruin a smetišť.

OČIMA AUTORKY

Tereza Spencerová, novinářka, publicistka a spolupracovnice LaZ, Damašek

Tereza Spencerová - novinářka, publicistka a spolupracovnice LaZ, Damašek

Po skoro pětadvaceti letech sledování Blízkého východu a po nynější návštěvě Damašku jsem si znovu uvědomila podivnou skutečnost: Kdybych si jako běloška, Evropanka a ateistka někdy musela vybrat, zda na Blízkém východě žít u spojenců Západu, nebo u jeho „nepřátel“, volba logicky padne na ty druhé. Na Blízkém východě beztak skutečná demokracie neexistuje nikde, ale ve srovnání se spřátelenými středověkými teokratickými diktaturami v Saúdské Arábii či Kataru je sekulární a na arabské poměry moderní Sýrie skoro jako zázrak.


OČIMA FOTOGRAFA

Olof Jarlbro, fotograf, spolupracovník LaZ, Aleppo

Olof Jarlbro - fotograf, spolupracovník LaZ, Aleppo

Abych se dostal na území Sýrie, vešel jsem v kontakt s rebely ze Svobodné syrské armády. Přes sms jsme si dali schůzku na hranici Turecka a Sýrie. Můj kontakt se jmenoval Josef a přivítal mě srdečně, po arabsku. Na chvíli mi připadalo, že jsem na prázdninách. Jenže za chvíli se po cestě začaly objevovat rozbořené budovy, vraky tanků. Josef vyprávěl, zatímco jeho toyota se kodrcala přes díry od granátů do Aleppa, největšího syrského města. Přivítala nás střelba a kouř z výbuchů, budovy rozbořené bombardováním z vládních MIGů. Posílání sms zpráv bylo dost nebezpečnou záležitostí – jediné pokrytí bylo na střeše. Jenže hned na vedlejší byl ostřelovač…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články