Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Džentlmen polárních moří

108-004.jpg
Michael Borovička, Pátek, 4. ledna 2008
„Odkud se bere ta podivná přitažlivá síla oněch polárních oblastí, tak mocná a neodbytná, že když je opustíte, zapomenete vzápětí na všechny útrapy, tělesné i duševní, a netoužíte po jiném, než vrátit se k nim? Kde se bere půvab oněch krajin, přece tak pustých a děsivých?“

„Odkud se bere ta podivná přitažlivá síla oněch polárních oblastí, tak mocná a neodbytná, že když je opustíte, zapomenete vzápětí na všechny útrapy, tělesné i duševní, a netoužíte po jiném, než vrátit se k nim? Kde se bere půvab oněch krajin, přece tak pustých a děsivých?“

Slova francouzského mořeplavce a polárního badatele Charcota, která publikoval po své první plavbě do Antarktidy, vyjadřují pocity mnoha lidí, kteří propadli kouzlu nesnadno dostupných končin Země. Charcot sám byl výjimečný člověk. Britský badatel kapitán Robert Falcon Scott, který s ním několikrát spolupracoval, ho nazval „polárním džentlmenem“.

Ve stínu slavného otce

Charcotovým otcem byl světoznámý neurolog profesor Jean-Martin Charcot. Jean-Baptist se podle jeho přání stal také lékařem, jeho vášní však byla plavba po moři.

V pětatřiceti měl pocit, že není „ničím víc než synem svého otce,“ což byla situace, která ho vůbec neuspokojovala. Oženil se se zajímavou dívkou, vnučkou spisovatele Victora Huga, ale manželství nebylo šťastné, neboť žena jeho nadšení pro objevitelské cesty naprosto nesdílela. Charcotova vášeň pro polární oblasti měla i jeden racionální důvod. Francouzi se totiž dobývání oblastí kolem pólů vůbec nezúčastnili od dob, kdy se u pobřeží Antarktidy v roce 1838 objevil Dumont D’Urville.

S příchodem Charcota, který tuto situaci považoval za nedůstojnou pro národ, se to mělo změnit.

V roce 1893 jeho slavný otec zemřel a syn tak mohl vystoupit z jeho stínu; mimo jiné také proto, že zdědil úctyhodné jmění čtyři sta tisíc zlatých franků. Postupně se z něj stával zkušený mořeplavec, který měl za sebou plavby na své dvacetimetrové jachtě Pourquoi-Pas? (Proč ne?). Obeplul Irsko, jindy se dostal až k Faerským ostrovům. Mezinárodní geografický kongres v Berlíně v roce 1899 doporučil výzkum Antarktidy, tehdy ještě velmi tajemného kontinentu. V roce 1902 se sem vydaly čtyři expedice, z nich však ani jedna nebyla francouzská. Pro Charcota, jehož do té doby více přitahovala Arktida, to byla výzva. Dal na své vlastní náklady postavit trojstěžník Français, krásnou masivní loď zpevněnou pro plavbu v ledu, s pomocným parním strojem o 125 koňských silách. Získat prostředky pro vlastní expedici se mu však dařilo jen obtížně. Nebýt deníku Matin, který velkoryse věnoval 150 tisíc franků ve zlatě, by se asi ani neuskutečnila.

Charcotova antarktická expedice vyplula z Brestu 31. srpna 1903 a po krátké zastávce v Buenos Aires zamířila nejprve k Ohňové zemi. V lednu 1904 se už loď nacházela v antarktických vodách. Jejím cílem byla Grahamova země na Antarktickém poloostrově.

Francouzi se záhy setkali s problémy, které představovala plavba ve vodách s plujícími ledovci, mořským ledem a neznámými proudy, bez dokonalých přístrojů a map. Charcot byl zdejší přírodou nadšen a okouzlili ho i někteří zástupci živočišné říše. O tučňácích napsal: „Začasté jsem se bavil dlouhými konverzacemi s nimi, natažen na sněhu, abych byl na jejich úrovni, a tučňáci okolo mě, zcela blízko mého obličeje, mě určitě poslouchali a odpovídali mi v jazyce, mně, bohužel, nesrozumitelném.“ Výprava přezimovala v jedné ze zátok Wandelova ostrova. Když se během antarktického léta Français vracela k domovu, 15. ledna 1905 narazila na skalisko, a poškodila se tak, že ji nebylo možno v těchto vodách opravit. Jen za pomoci čerpadel doplula přes Ohňovou zemi a Patagonii do Buenos Aires, kde za ni argentinská vláda nabídla tak výhodnou sumu, že Charcot neodolal. Loď prodal a expedice do vlasti dojela na poštovním parníku Algérie. Přesto ji vítaly rozjásané zástupy. I ve vědeckých kruzích vzbudila nadšení.

Charcot, inspirovaný předchozími úspěchy, chystal novou expedici. Původně chtěl od argentinské vlády koupit opravenou Français, pak ale dal postavit novou loď, která dostala jméno Pourquoi-Pas? podle jeho první jachty. Byla to loď krasavice. Tentokrát byli sponzoři včetně francouzské vlády mnohem vstřícnější. Monacký kníže, nadšený oceánograf, dokonce zapůjčil drahé vědecké přístroje.

Dvaadvacetičlenná expedice vyplula z přístavu Le Havre 18. srpna 1908 a zamířila opět do Antarktidy.

Francouzský badatel přenechal jako pravý džentlmen R. Scottovi výhodnější pozici k dosažení jižního pólu a věnoval se opět průzkumu Grahamovy země.

Posádka zažila krušné hodiny, když uvízla na podmořském skalisku a za odlivu záď téměř klesla pod hladinu, ale loď se nakonec podařilo vyprostit. Charcot pokračoval v cestě k Adelaidinu ostrovu, jehož polohu a rozlohu upřesnil, a dále k téměř neznámému ostrovu Alexandra I. Po doplnění zásob na Jižních Shetlandách se vydal zpět jihozápadním směrem.

Charcot uviděl ostrov Petra I., který od roku 1820, kdy se k němu poprvé přiblížil ruský mořeplavec Bellingshausen, nikdo nespatřil, a v sousedství ostrova Alexandra I. objevil nový ostrov, který dnes nese Charcotovo jméno. Výprava přezimovala na Petermannově ostrově, v blízkosti svého zimoviště z roku 1904. Charcot prozkoumal asi dva tisíce kilometrů dosud neprobádaného pobřeží šestého světadílu a 5. června 1910 jeho loď přistála ve francouzském Rouen s bohatou vědeckou kořistí.

Smrt u islandských břehů

Když vypukla první světová válka, stal se Charcot příslušníkem válečného námořnictva, velitelem jedné „Q-ship“, což byly obchodní lodi se zamaskovanou výzbrojí, určené pro boj s německými ponorkami. Po válce se věnoval několik let podmořské geologii.

Plavil se opět na své staré lodi Pourquoi-Pas?, která se mezitím za přispění státu proměnila ve vědeckou laboratoř. V roce 1925 pod jeho velením poprvé přistála v Grónsku, které se pak stalo Charcotovým osudem.

Opakovaně se sem vracel, u fjordu Scoresby Sund dokonce založil francouzskou vědeckou základnu. Jeho společenská a vědecká prestiž stoupala. Stal se členem Akademie věd a později i Námořní akademie. Příznivé ledové podmínky v roce 1936 umožnily Charcotovi prozkoumat jindy nedostupné pobřeží východního Grónska, ale pak se k francouzskému polárnímu mořeplavci obrátila štěstěna zády. S poškozeným parním strojem přistál s Pourquoi-Pas?

na Islandu. Oprava v Reykjavíku trvala až do 15. září. Charcot se pak riskantně rozhodl vyplout i za nepříznivých povětrnostních podmínek, v bouři však jeho loď u islandského pobřeží ztroskotala. Ze 44 mužů se zachránil jen jediný: kormidelník. Severní Atlantik si vzal život devětašedesáti­letého džentlmena, vědce, lékaře a polárníka, jednoho z největších francouzských mořeplavců dvacátého století.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články