Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dvojí hrozba pro Hmongy

20-21.jpg
Autor článku: Tomáš Halda, Čtvrtek, 23. Srpen 2012
Autor fotografií: Tomáš Halda
Hanojská vláda se více než čtyři dekády snaží o asimilaci horských kmenů na severu země. Přesto si dodnes mnohé z nich stále udržují původní zvyky, náboženství i kočovný styl života. Jednou z menšin, která snahám centrální moci dosud odolává, jsou Hmongové. Provincie Ha Giang leží na severu země u hranice s Čínou. Jedná se o jednu z nejchudších částí Vietnamu, kde většinu obyvatel tvoří horské kmeny živící se převážně zemědělstvím. Turistický boom, který Vietnam v posledních letech zažívá, sem zatím nedorazil. A nezdá se, že by se v tomto směru do budoucna mělo něco měnit. K návštěvě provincie je totiž doposud vyžadováno zvláštní povolení.

Provincie Ha Giang leží na severu země u hranice s Čínou. Jedná se o jednu z nejchudších částí Vietnamu, kde většinu obyvatel tvoří horské kmeny živící se převážně zemědělstvím. Turistický boom, který Vietnam v posledních letech zažívá, sem zatím nedorazil. A nezdá se, že by se v tomto směru do budoucna mělo něco měnit. K návštěvě provincie je totiž doposud vyžadováno zvláštní povolení.

Dvojí hrozba pro Hmongy

V hlavním městě nesoucím stejné jméno jako sama provincie jsem se setkal s Nangem. Vystudovaný učitel angličtiny, který sám pochází s kmene Hmongů, mi tady týden dělal průvodce. Spolu jsme na skútrech nebo pěšky šplhali do příkrých úbočí kopců za kočovníky. Dopoledne jsem pak trávil ve škole, kde Nang v přepočtu za 1600 korun měsíčně vyučoval angličtinu a zeměpis.

„Jsem rád, že vláda postavila i v tak odlehlých částech země, jako je Ha Giang, školy a zdravotní střediska. Problém je, že by z nás chtěli udělat Vietnamce, a to většina lidí odmítá. Vláda chce, abychom se usadili na jednom místě a někteří, jako třeba moje rodina, to i udělali. Hodně Hmongů ale chce žít tak, jako tomu bylo po staletí. Nedbají ani na hrozbu vězení. Prostě se jednoho dne rozhodnou a odejdou. Ve školách nám pak chybějí žáci,“ popisoval mi Nang situaci ve své oblasti.

Vietnam i jeho ekonomika se v poslední dekádě nebývale rozvíjí, nicméně více než polovina z minorit, jako jsou Hmongové, žije podle zpráv Spojených národů pod hranicí chudoby.

Kdo jsou Hmongové

Hmongové do severního Vietnamu začali přicházet v osmnáctém století z Číny. V podstatě byli nuceni z původního prostředí emigrovat po tlaku čínských feudálů, kteří na svém území nestrpěli kočovný kmen odmítající se podrobit jejich nadvládě. Dnes kromě jihozápadní Číny a Vietnamu obývají také horské oblasti Barmy (Myanma), Thajska a Laosu. Celkově se jejich počet v regionu pohybuje mezi čtyřmi až pěti miliony.

Hmongové se tradičně živí chovem dobytka a zemědělstvím.

Podle našeho slovníku by se dalo jejich tradiční náboženství popsat termíny animismus nebo také šamanismus. V hmongském jazyce je to „kev cai dab qhua“, což může být přeloženo jako „cesta ducha našich předků“. Hmongové věří ve vyšší bytost Huab Tais Ntuj (Nebeský král) a dále v řadu méně či více významných bůžků. Část Hmongů nicméně své původní náboženství opustila a pod vlivem křesťanských misionářů začala následovat Ježíše Krista.

Někteří Hmongové se rozhodli zůstat a staví si domy poblíž hlavních silnic.

Svoboda vyznání je ve Vietnamu obecně velice okleštěná. V případě Hmongů vláda v sedmdesátých letech potlačovala nejen praktikování jejich víry, ale i výuku hmongského jazyka. V následujících dekádách se situace o něco zlepšila. Nguyen, kterému je třicet, je jedním z důkazů uvolnění tvrdého kurzu státní moci vůči Hmongům, které nastalo v osmdesátých a pokračovalo v devadesátých letech. Nejenže vláda do zapadlých oblastí zavedla lepší vzdělání, ale dokonce podpořila nadané studenty stipendiem. Potomci z chudých rodin tak dostali šanci pokračovat na univerzitě v Hanoji. V devadesátých letech pak bylo důležitou změnou také povolení výuky tradičních kmenových jazyků ve školách.

Na druhou stranu v 80. letech vládní úředníci začali na severu projektovat takzvané Nové ekonomické zóny a přesouvat sem každý rok čtvrt milionu lidí z přelidněných měst na pobřeží. Nově příchozí pak dostávali úrodnou půdu právě na úkor Hmongů. Měnit demografickou strukturu v oblastech obývaných horskými kmeny se vládě daří. Změnit je samotné ale už mnohem méně.

Nebezpečím je centrální vláda i turismus

V posledních dvaceti letech se mezi horské kmeny dostala další novinka – turisté. V oblastech s dobrou dopravní infrastrukturou a malebnou krajinou, jako je Sa Pa, se dnes Hmongové často místo tradičního obdělávání půdy věnují prodeji svých rukodělných výrobků bohatým cizincům. Sa Pa, vzdálená od Ha Giangu den cesty rozkodrcanými autobusy, dospěla do bodu, kdy Hmongové v podstatě už jen hrají sami sebe. Tradiční vazby a kooperace nefungují tak dobře jako v minulosti. Problémové je i soužití s novými přistěhovalci. Dnes tady podniká asi dvacítka lidí ze Západu i příslušníci majoritní vietnamské společnosti z Hanoje a dalších měst na pobřeží. V hojně navštěvované Sa Pa vyrostlo velké množství hotelů, restaurací a barů. Hmongům, kteří si tradičně pálí silně aromatickou kořalku z kukuřice, je ale vstup do podniků zakázán.

Vláda v horách v posledních letech postavila řadu škol a zdravotnických zařízení. Když se ale kočovníci dají do pohybu, zůstanou budovy prázdné.

„Není to k těm lidem fér, všichni z nás cizinců, kteří jsme sem přijeli podnikat, vyděláváme právě díky jejich kultuře. V podstatě se tady na nich jen přiživujeme, ale oni pro nás ani tak nejsou rovnocenní partneři,“ vykresloval mi situaci v městečku Australan Jeff, který se v Sa Pa před dvěma lety usadil a otevřel si hostel. Jako důkaz nefungující koexistence mi šel ukázat místo, na kterém ještě nedávno stál francouzský bar. „Majitel nechtěl místní pouštět dovnitř. Naštvali se a bar mu v noci zapálili. Hmongové mají také svoji hrdost.“

Dvojí hrozba pro Hmongy

Na rozdíl od Sa Pa se do Ha Giangu a dalších míst u čínské hranice mnoho turistů zatím nedostalo. Zajímalo mne, jestli by zdejší Hmongové měli o organizované zájezdy z Hanoje zájem. „Místní lidé jsou velice přátelští a pohostinní. Určitě by turisty uvítali. Jejich ekonomická situace by se také o něco zlepšila. Výsledek by byl ale stejný. Místo vietnamského nacionalismu by nás porazily peníze. Naše tradice a kultura by byla karikaturou sama sebe,“ odpověděl mi pohotově Nang.

Dvojí hrozba pro Hmongy

Dědictví války ve Vietnamu

Vietnamská majoritní společnost, stejně tak ale třeba i thajská, na své menšiny dost často hledí nadřazeně, a někdy snad dokonce i s odporem. Horské kmeny s většinovou společností vedly v minulosti někdy otevřenou, jindy ale spíše tichou válku. Během americké invaze neváhali Hmongové spolupracovat jak ve Vietnamu, tak hlavně v sousedním Laosu s armádou Spojených států. Většinová společnost na to doposud nezapomněla.

Během vietnamské války některé hmongské kmeny cvičila CIA. Měly za úkol útočit na systém zásobování severovietnamských jednotek. V Laosu se Hmongové podíleli na takzvané „tajné válce“, když se konflikt rozšířil z Vietnamu sem a ještě do Kambodže. Válečníci z hor sloužili dobře cizím zájmům, ale pro sebe si nevybojovali vůbec nic. Když totiž Američané oblast opustili, zanechali dříve užitečné Hmongy svému osudu.

V turistické Sa Pa jsou tržnice plné cizinců. V provincii Hà Giang ale potkáte jen místní.

Za svou loajalitu k USA byli Hmongové obzvláště v Laosu vystaveni kruté odplatě. Ti, jimž se podařilo uprchnout do sousedního Thajska, hovořili o žlutých deštích, které se z helikoptér snášely na jejich vesnice. Po přímém zásahu plynem postižení umírali okamžitě, zbytek čekala pomalá a bolestivá smrt. Látku, kterou laoští komunisté tenkrát proti Hmongům použili, identifikovali vědci až později při útoku Sovětů na Afghánistán. Jednalo se o jed triochothecene mykotoxin, přezdívaný později „žlutý déšť“ a svou smutnou premiéru měl právě v Laosu v roce 1975. Vietnamská strana se k podobně drastickým útokům na Hmongy neodhodlala. Rozhodla se pro cestu nesmlouvavé asimilace pomocí represe, která trvá dodnes. V květnu minulého roku se tak v provincii Đien Bien sešlo pět tisíc členů komunity, aby veřejně protestovali proti etnické a náboženské diskriminaci. Více než sto protestujících bylo zatčeno, přes šest stovek odešlo do ilegality.

Tržnice v provincii Hà Giang.

Vietnam i jeho ekonomika se v poslední dekádě nebývale rozvíjí, nicméně více než polovina z minorit, jako jsou Hmongové, žije podle zpráv Spojených národů pod hranicí chudoby. Místo snahy zlepšit situaci menšin, živících se povětšinou zemědělstvím, jim vláda zabírá půdu, kterou po generace obdělávali. Pokud se proti tomu bouří, končí s nálepkou „separatisté“ ve vězení. Za takové „zločiny“, jako je účast na demonstraci, mohou ve Vietnamu bez řádného soudu skončit za mřížemi na řadu let.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články