Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Duhový národ

054-001.jpg
Eva Holečková, Pátek, 27. února 2009
Při toulkách světem si většina z nás nezřídkakdy položí otázku, co jsou vlastně zač obyvatelé té dané země, čím se odlišují od ostatních národů, jak tráví volný čas, jaké mají zvyky. O řadě národů panuje množství předsudků. Někteří se nám, Čechům, svou povahou podobají, jiné naopak nemáme šanci poznat a pochopit ani po delším pobytu v jejich zemi. Jací jsou tedy Jihoafričané?

Nejjižnější cíp afrického kontinentu, Republiku Jižní Afrika (The Republic of South Africa), obývá téměř 50 milionů obyvatel, což není až tak závratné číslo. Faktem však zůstává, že nalézt jednoznačnou odpověď na výše položenou otázku je zhola nemožné. V Jižní Africe se totiž téměř na každém kroku vidíte tak neuvěřitelnou směsici lidských bytostí, že typický Jihoafričan neexistuje. A právě tento fakt ležel v hlavě bývalému jihoafrickému prezidentovi, Nelsonu Mandelovi, když před lety svou zemi označil za „duhový národ“ (The Rainbow Nation).

Řada Čechů je přesvědčena o tom, že bílé, původem evropské obyvatelstvo, v Jižní Africe převládá. Chyba lávky. Příslušníků původních afrických národů zde žije kolem 28 milionů (číslo se průběžně mění, protože Jižní Afrika má na africké poměry výborně rozvinutou ekonomiku, a je tedy cílovou destinací ilegálních pracovních migrantů ze severněji položených a podstatněji chudších států). Bělochů je naproti tomu pouze zhruba šest milionů a zůstává s podivem, jak dokonale někteří z nich dokázali původní obyvatele v průběhu 20. století zmanipulovat a podřídit si je, což vyústilo v nechvalně známou politiku „oddělení“ – apartheidu.

Ani bílé Jihoafričany ale nelze házet do jednoho pytle. Svůj vliv tu zanechali první portugalští mořeplavci (vedení Bartolomeu Díazem roku 1486), následovaní Nizozemci, kteří začali Kapsko (od výrazu cape čili mys) systematičtěji osidlovat od jihu ve 2. polovině 17. století. S trochou zjednodušení lze tvrdit, že právě Nizozemci stáli u zrodu národa Afrikánců (Afrikaans). Nezvratitelným důkazem budiž afrikánština, kterou se při troše snahy afrikánští Jihoafričané v Nizozemsku domluví. Jako návštěvníci byste měli být Nizozemcům vděční. Zanechali tu za sebou krásný styl holandského baroka (tzv. Cape Dutch), jehož typické průčelí můžete obdivovat především na venkovských farmách na jihu státu.

Pestrost této směsici časem dodali francouzští hugenoti, nepočetná skupina přistěhovalců hledající zde náboženskou svobodu před útiskem Ludvíka XIV. I ti se do kultury a života zdejších Jihoafričanů podepsali výrazným písmem – posílili řady zdejších pionýrských pěstitelů vinné révy. Jejich produkty proslavují Jižní Afriku na celém světě dodnes. Centrem osídlení zůstává vinařská oblast Franschhoek – doslova Francouzský kout.

Základ apartheidu

Zdá se to neuvěřitelné, ale pokud sháníte kvalitní hedvábné sárí podle poslední indické módy, vypravte se na východ Republiky Jižní Afrika, nejlépe do Durbanu (eThekwini). Toto město je centrem zdejší indické populace, která doplňuje už tak dost pestrou národnostní paletu. V dnešních dnech zde žije kolem jednoho milionu Indů. Jejich předci přijali práci námezdních dělníků na místních polích s cukrovou třtinou a od roku 1860 se začali podepisovat na vývoji státu. Není bez zajímavosti, že to bylo právě na východním pobřeží, kde Gándhí rozpracoval svou filozofii nenásilného odporu, v reakci na zákon z roku 1912 omezující černé, „barevné“ (zdejší typický výraz pro míšence bělochů a černochů) a Asiaty při nákupu půdy a volném pohybu po státě. Zákon bývá některými historiky považován za základní stavební kámen poválečného státního uspořádání – již zmíněného apartheidu.

Návštěvník pravděpodobně nepřehlédne ani Číňany (kde však v současnosti nezískávají vliv?) nebo Malajce. Barvitý život posledně zmíněných vám nejlépe přiblíží den strávený ve čtvrti Malay Quarter v Kapském Městě (Cape Town; jinak Bo-Kaap). Strmé ulice tvořené malými přízemními domky v pastelových barvách se dokonale odlišují od veškeré architektury, kterou jste na své cestě doposud potkali. Až při rozhovoru s místními pamětníky si nejlépe uvědomíte, jak jihoafričtí Malajci trpěli za vlády apartheidu.

V podobném duchu by bylo možné pokračovat ještě hodně dlouho. Vždyť v Jižní Africe nechybějí Italové, Němci, Židé, Arabové, najdete zde samozřejmě i československou komunitu. Konstituovala se především po roce 1968 – tehdejší jižní Afrika reagovala na zvyšující se počet černošského obyvatelstva na svém území a naopak nízkou porodnost v bílých rodinách tím, že velmi ochotně otevírala své dveře emigrantům z komunistické­ho bloku.

Vegetariáni, nejezděte

Nemůže být sporu o tom, že Republika Jižní Afrika je jedním z národnostně nejpestřejších států na světě. Cestování po zemi činí zajímavým právě kulturní a jazyková pestrost a bohatství různorodých tradic, zejména gastronomických. Předně jde o konzumaci neuvěřitelného množství masa připraveného na tisíc způsobů – vepřové flákoty, hovězí kostičky, naložená kuřecí prsa, nespočet druhů klobás, boeroworst (doslova Búrův buřt). To vše se bude během teplých jihoafrických měsíců (což je v podstatě po celý rok) škvířit na roštu pod společným označením braai. Jde o ekvivalent amerického (a dnes už možná i českého) grilování, jen to takto nesmíte porovnávat před Jihoafričany. Jejich braai je pochopitelně nejlepší na světě a má tu nejúžasnější atmosféru.

Vše, co chodí po dvou nohách a má alespoň pár zubů, se sejde na zahradě, před domem, u bazénu či na pláži a konzumuje a konzumuje. Sousta se zalévají pivem, vínem, v „nejhorším“ případě vodou. V uvědomělých rodinách bude k dispozici salát. Braai rovná se mnohahodinový rituál v režii mužů. Znalecky pokládají syrové kusy masa na rošt, kleštěmi je otáčejí, dochucují, zalévají pivem… A základní ponaučení? Vegetariáni, nejezděte do Jižní Afriky.

Biltong

I staří búrští farmáři nám dodnes zanechali svůj odkaz. Je jím biltong – sušené, kořeněné a velmi tence nakrájené plátky masa hovězího, pštrosího, antilopy kudu nebo třeba ryby. Původ biltongu leží v 19. století. Když v 18. století sílila na jihu, v kolonii Kapsko, moc Britů, začali zdejší „původní“ bílí obyvatelé putovat na sever za řeku Orange, jež tehdy tvořila hranici. V dekádě zvané Velký trek (1820–30) búrští voortrekkers – pionýři přesunuli svá stáda a veškeré živobytí do severní poloviny současného státu. Prvořadým cílem byla snaha farmářů uniknout vlivu Britů, především platnosti zákona z roku 1833 zakazujícího otroctví. Sušení bylo jedním z mála způsobů, jak maso během mnohatýdenní cesty uchovat.

Dnes se jedná o laskominu (vlastně něco jako naše ovocné křížaly), která by doma nebo na delší cestě autem neměla chybět. V obchodech se suvenýry jej seženete balený. Není však nad to koupit jej vážený v obyčejné samoobsluze. Bude čerstvější, šťavnatý – zkrátka správný biltong, jak má být. Oblíbenou kratochvíli pro řadu Jihoafričanů, s výjimkou zdejších muslimů, je skupinová konzumace různých alkoholických nápojů. Jihoafričané obecně jsou velmi komunikativní, přátelští, společenští, mají osobitý, českému uchu blízký styl humoru. Pivo značky Castle mezi bělochy a „barevnými“ nebo Sorghum (pivo velmi nepivní chuti a pro našince i nelákavé barvy) mezi černými Jihoafričany představují nedílnou součást jihoafrického životního stylu. V očích mnohých není totiž větší pohody než posedět pod stromem mopani s výhledem na temně rudý západ slunce se sklenkou dobrého vína nebo piva v ruce.

Když byla spojením čtyř tehdejších kolonií roku 1910 vytvořena Jihoafrická unie, představitelé státu razili heslo Jednotnost představuje sílu. Symbolem doby a společenského vývoje se stal spojený svazek tenkých prutů, které spolutvoří pevný celek.

Od 90. let minulého století tento symbol získal opět na významu. Národy Republiky Jižní Afrika nastartovaly novou éru svého vývoje, v němž se snaží využívat své pestrosti ve společný prospěch. Jednoznačně mají z čeho těžit.


Obyvatelé

Zabrousíme-li do dávné historie, první doklady o osídlení území pocházejí z doby kamenné, kdy jihoafrické pláně obývali příslušníci národa Sanů, v Evropě označovaní za křováky nebo hotentoty. Před zhruba 2000 lety se ze severu, ze středních partií Afriky, začal na jih stěhovat kmen Bantu, následoval Sotho, dnes obývající především hraniční partie s horským vnitrozemským státem Lesotho. V průběhu věků se migrace stupňovala, úrodné pláně přilákaly lid Xhosa, jehož jazyk se vám vryje do paměti, protože se skládá z mlaskavek pro Evropana naprosto nenapodobitelných. Okamžitě politujete bílé jihoafrické školáky žijící v provincii Západní Kapsko (Western Cape), kde je Xhosa jedním z povinných jazyků ve škole (vedle afrikánštiny a angličtiny). Stejně exoticky na vás zapůsobí lid Ndebele. Ve skanzenech kolem Pretorie (Tshwane) i dnes narazíte na vysoké ndebelské ženy – zdobí si krk úzkými kovovými náramky (tzv. dzilla), jejichž dostatečný počet symbolizoval připravenost k sňatku. Dzilly si na krk přidávaly postupně a krk se jim tak prodlužoval. Světoznámé, barevnými ornamenty pomalované ndebelské domy jsou však novinkou minulého století. Původní hliněné stavby si ženy zkrášlovaly podstatně střídměji a samozřejmě výhradně za využití přírodních barviv vyrobených z minerálů, písků, říčního bahna, bylin. Dnes používají barvy chemické. Malování domů však zůstává výlučně ženskou činností. Výčet původních obyvatel by nebyl ani zdaleka úplný, kdybychom si nepřipomněli bojovný hrdý národ Zulu, dnes obhospodařující úrodnou provincii KwaZuluNatal při severovýchodním pobřeží Indického oceánu. Těžko odoláte kráse jejich zvláštních pletených košíků nebo slaměných ošatek a dóz, které zuluské ženy tradičně využívaly v kuchyni při vaření. Pokud se podivíte, jaké že to zvláštní barvivo používají na slámu, z níž je pletou, vězte, že žádné. Vzory do slaměného základu vplétají za využití vláken z praobyčejných barevných umělých pytlů.

zábava – Kriket

Podobně časově náročnou je hra kriketu. Na jihu afrického kontinentu ji zanechali britští kolonizátoři. Kriket je zdrojem obrovských příjmů a v několika posledních letech nově i nečekaných skandálů a úplatkářských afér. Budete-li pozváni na kriket, neodmítejte a připravte se na skutečný zážitek. Nepůjde však o zvýšení adrenalinu v krvi. Jedna hra kriketu je záležitostí celodenní. Hraje-li jihoafrické národní mužstvo proti Indům, Britům nebo třeba Australanům (buďme upřímní, o moc více států ve světě se této hře systematicky nevěnuje), život v ulicích se zastaví. Šťastlivci dopoledne dorazí na stadion, ti, na něž se nedostalo, zapnou doma televizi. Klíčové je však „osahat si“ atmosféru na stadionu. Praží slunce, teploměr ukazuje přes 30 stupňů. Diváci se nepřetržitě natírají opalovacími krémy, v intervalu 10 minut nakupují chlazené nápoje. Hra sama je neuvěřitelně pomalá, občas někdo z hráčů odpálí a „přeběhne“ volným krokem z mety na metu. Hráči hrají v nažehlených dlouhých kalhotách a tričkách s límečkem – jsou to gentlemani, protože kriket je hra aristokratů. Středoevropan nechápe pravidla, umírá horkem a nudou, pomalu se propadá do letargie. Já na tom „svém“ zápase přečetla půl knížky… Vrchol překvapení nastal, když komentátor vyhlásil „tea break“, pauzu na čaj a občerstvení. To víte, po pěti hodinách na stadionu vyhládne. Obrňte se tedy trpělivostí a vyrazte na kriket. Uvidíte nevídané. Poučení druhé – nikdy nepřirovnávejte kriket k baseballu. Riskujete totální znemožnění.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články