Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dřevo, cit a dílo: Tajemství výroby tureckého udu

94-1.jpg
Autor článku: Peter Hupka, Středa, 12. května 2010
Autor fotografií: Peter Hupka
Müzik evi znamená turecky dům hudby. Turci tak označují malé, většinou rodinné dílny, v nichž se vyrábějí a také prodávají tradiční hudební nástroje. Lidé tady propůjčují dřevu kousek své duše, aby v rukou hudebníka šířilo radost pramenící z té, která do něj byla vložena. Jedním z nich je i „Veysel müzik evi“ mistrů Cengiza a Veysela Sarıkuşových v Istanbulu.

Když vstoupíte do dílny Sarıkuşových, která se nachází v jedné z křivolakých uliček ve čtvrti Aksaray, vstoupíte do magického prostoru. Vzduch je naplněn směsicí vůní zpracovávaného dřeva a černého čaje. Stěny zdobí fotografie známých hudebníků hrajících na ud, arabský hudební nástroj, který je bezpražcovým předchůdcem loutny. Nad nimi visí v úhledné řadě mistrovské nástroje, které pocházejí z počátku minulého století i z konce století devatenáctého.

Ze slova al-ud vznikl i náš výraz loutna.

Jedním z nich je ud mistra Hrista z Nevşehiru vyrobený v roce 1898, další pocházejí z dílen vynikajících arménských mistrů. „Můj učitel Agop Ohanyan byl také Armén. Svého času patřil k nejvýznamnějším výrobcům udů a tamburů a také na tyto nástroje výborně hrál,“ říká šedesátiletý Cengiz Sarıkuş, otec-zakladatel hudební dílny Sarıkuşových. Cengiz je rodákem z Malatye, města na jihovýchodě Turecka, vzdáleného od Istanbulu více než tisíc kilometrů. Hudbě se věnuje už od svých třinácti let. Vztah k hudbě a výroba tradičních hudebních nástrojů se pro něj i pro jeho syna Veysela staly smyslem života.

Na cestě hudby

Cengizovo nadšení pro hudební nástroje ovlivnila hluboko v dětství vlastně náhoda. „Je to už čtyřicet let, co jsem byl v jedné z vesnic v našem kraji,“ vzpomíná pan Sarıkuş, „a uviděl jsem tam starého muže, jak osekává kus dřeva. Byl jsem zvědavý a zeptal se ho, co dělá. Odpověděl: ,Kemençe.‘ Umínil jsem si, že jednou si takovýhle krásný strunný nástroj vyrobím sám.“ Když se řekne kemençe, představí si Turci hned několik různých nástrojů. Klasické kemençe, kterým se říká také armudî kemençe, jsou přibližně čtyřicet centimetrů dlouhý nástroj hruškovitého tvaru, který trochu připomíná byzantskou lyru.

Nástroje v dílně otce a syna Sarıkuşových dokládají, jak náročná je výroba hudebních nástrojů.

Pontské kemençe, tvarem i zvukem blízké nástroji kemane z oblasti Kapadokie, mají daleko užší tvar a jsou spojované s lidovou hudbou černomořské východoturecké oblasti Karadeniz. Ve městech jako Trabzon, Giresun nebo Rize je můžeme vidět a slyšet na leckteré slavnosti. Můj hostitel Cengiz ale nezůstal jen u zájmu o kemençe. Když se kvůli studiu historie umění na univerzitě přestěhoval do Istanbulu, stal se žákem mistra Agopa Ohanyana. „Mistr mě v sedmdesátém pátém roce začal zasvěcovat do tajů výroby osmanské loutny, turecky osmanlı lauta. Jeho přítel Hrant byl zase vynikajícím učitelem hry na ud,“ vzpomíná Cengiz na léta, kdy hudbě a výrobě nástrojů propadl definitivně.

Od udu k loutně

„V mých šlépějích dnes kráčí syn Veysel,“ říká hrdě Cengiz a vysvětluje mi historii a odhalování skrytých předností tohoto hudebního nástroje. Jeho arabský název „´ud“ v turečtině zdomácněl jako „ud“ a v řečtině jako „úti“. První souhláska arabského názvu, takzvaný ráz označovaný apostrofem, se ztratila, protože turečtina ani řečtina ji neznají. Z názvu nástroje s arabským členem („al-ud“) vznikly názvy tohoto nástroje a později jeho nástupců v evropských jazycích. Stejný původ má i české slovo loutna nebo slovenský výraz lutna.

Cengiz se svými přáteli zkoušejí další nástroj. Ud patří v Turecku neodmyslitelně ke každé lidové veselici.

Ty se ovšem používají k označení novějšího nástroje podobné konstrukce, který je již na hmatníku vybaven pražci. „Pojďte se podívat do dílny!“ říká velevýznamně mistr Cengiz a zve nás do svého podzemního království, kam se sestupuje po několika strmých schodech. Pak před našima očima na ohýbačce zvané kalıp zatepla tvaruje dřevěná žebra (dilin) budoucího těla udu. To budou tvořit pásky světlého javorového dřeva a tmavého dřeva venge, které se dováží až z Brazílie. „Někdy ale dostávám dřevo přímo od městského zastupitelstva, belediye.

Když se někde v okolí chystají porazit starý strom, hned se mi ozvou,“ prozrazuje se šibalským úsměvem pan domácí. „Dalším důležitým nástrojem při výrobě udu je ütür,“ vysvětluje Cengiz a ukazuje na zahnutý kovový nástroj s dřevěným držadlem, s jehož pomocí se jednotlivá žebra zahorka přilepují. „Količník, burguluk, je pro změnu z ořechového dřeva,“ popisuje výrobu vrchní části nástroje. Šestadvacetiletý Veysel nám zatím vysvětluje princip ohřívání lepidla v horké vodní lázni. Oběma – otci i synovi – vyzařuje z očí radost, s níž přistupují ke své práci. A nástroj vytvořený s radostí a láskou nemůže znít jinak než nádherně.

Ulice Istanbulu skrývají mnohé další domy hudby.

Struny a tradice

„Jedno z poučení, které jsem si z hudby vzal, je nedělat rozdíly mezi lidmi,“ pronese vzápětí zamyšleně Cengiz, zatímco se z přední místnosti jeho dílny a příbytku ozývají tóny udu. Hraje na něj kdosi z hostů rodiny Sarıkuşových, kterých je v tomto domě vždycky dost. Výzdoba dílny je důkazem, že Cengiz nemluví jen tak do větru. Obrázek kemençe visí na stěně hned vedle svého řeckého protějšku kementsé a vlajky obou států, na politické úrovni znepřátelených, tu bezprostředně sousedí.

„Někdy mám pocit, že se naše země vrací zpátky do minulosti. Čím dál tím více mladých děvčat chodí zahalených, mnozí lidé mají stále ortodoxnější názory. Přitom ještě v osmdesátých letech směřovalo všechno úplně jinam,“ zadumá se čerstvý šedesátník nad vývojem turecké společnosti. „Přitom mně je úplně jedno, jestli je někdo sunnita, alevita, křesťan nebo cokoli jiného. Jde mi o to, aby lidé vnímali všechno krásné v životě celou duší a tolerovali se navzájem,“ dodává. Z vedlejší místnosti se line lákavá vůně oběda.

Nové armudî kemençe právě spatřily světlo světa.

Na pracovním stole jsou v okamžiku prostřené noviny a Cengiz s Veyselem podávají kapustovou omáčku s masem, chléb ekmek a jogurt dvojici svých zaměstnanců a všem hostům jejich müzik evi. Bohatství, které mají Sarıkuşovi uvnitř i navenek, se odráží v jejich mistrovských dílech. Nejde jen o samozřejmosti, jako je mistrovsky zvládnuté řemeslo a kvalitní dřevo – mají v sobě daleko více. Cengiz a Veysel jim vdechli duši plnou radosti a lásky k životu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články