Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Doutnající strážci Guatemaly

080-000.jpg
Tomáš Miřička, Středa, 10. února 2010
Jsou vulkány zcela vyhaslé, doutnající a pak ty velmi aktivní. Všechny jsme viděli na naší cestě po Guatemale. Mnohé z nich jsou pro místní obyvatele především posvátnými horami, k nimž s úctou vzhlížejí. Chtěli jsme se jim přiblížit a sdílet tak alespoň část jejich tajemství.

Městečko Antigua je pro turisty většinou výchozím místem k návštěvě jezera Atitlán a Západní vysočiny s nejvyššími vrcholy Guatemaly. Jiní se zdrží, okouzleni barevnými koloniálními domky s patii plnými květin nebo okolím, jemuž vévodí tři vulkány: Agua (Voda), Fuego (Oheň) a Acatenango. My chtěli podniknout výstup na vulkán Pacaya. Zrovna totiž překypoval aktivitou a byl poměrně snadno dosažitelný. Knižní průvodce varoval před přepadeními právě na vulkánech, a tak jsme se vydali napospas cestovní kanceláři.

Na konci planiny se objevil zlom a nám se otevřel pohled na žhoucí lávové pole.

Autobus cestovky nás vyvezl cestou necestou až na úbočí vulkánu Pacaya, do výše 2000 m n. m. V horské vesničce San Francisco nás přivítaly křikem děti s dřevěnými holemi v rukou. Naštěstí chtěly jen propina (spropitné) za jejich zapůjčení.

Po chvíli si nás přebral místní průvodce a vyhnal nás vzhůru po strmém svahu vulkánu. Navíc nasadil dost svižné tempo, což je pro nás utrpení. Boty nám při každém došlápnutí víří mračna prachu přímo do nosu a pro povzbuzení morálky na nás pokřikují výrostci na koních: „Caballo taxi!?“ Jako supi krouží kolem nejslabších jedinců a neustále se jim podbízejí: „Šetřete si síly nahoru k lávě, je to ještě daleko…“

Výstup po úzké prašné stezce, ve stínu stromů a sem tam rozkvetlých keřů, zatím připomíná spíše vojenský pochod. Krátce jsme se zastavili u vyhlídky na sopečné jezero hluboké více než sto metrů, jehož teplota prý výrazně stoupá během noci. Není se čemu divit, je to přece zhroucený kráter. Jeho energii zpracovává malá elektrárna.

Golemovy oči

Udržujeme tempo a po hodině a půl se před námi objeví planina. Chladný vítr nám připomíná nadmořskou výšku přes 2000 metrů, musíme obléci bundy. Na konci planiny se objevuje zlom a z jeho okraje se nám otevírá pohled na žhoucí lávové pole. Poprvé v životě zažíváme pocit blízkosti tohoto ohnivého živlu – ničícího i dávajícího život. Nepohodlné závaží v batohu se konečně mění v nepostradatelný fotoaparát se stativem. Vybíráme si zasloužený čas k jedinečným pohledům na ohnivé divadlo 200 metrů pod námi.

Sopka Pacaya za úplňku.

Běžím si vyfotit nádherné tvary vytvořené vychladlou lávou pahoehoe. Hledám místo, kde bych postavil stativ, když si všimnu, že na mě ze zrádné pukliny zírají žhoucí Golemovy oči. Dvakrát mačkám spoušť a rychle prchám pryč odtud po ostrých lávových kamenech, drolících se pod podrážkou. Pukliny a trhliny zde zkrátka není dobré podceňovat, pokud si nechcete smočit nohu v tekutém ohni.

Vracím se na pěšinu a po ní se blížím k hlavní části lávového pole. Mezitím úbočí vulkánu Pacaya ve výšce zhruba 2300 m n. m. téměř zahalila tma. Pohled je fascinující jak zdálky, tak zblízka. Masa, která dosud vypadala nehybně, se pomalu valí vpřed, přičemž povrch okamžitě chladne, a tvoří tak tenkou tmavší vrstvu, zpod níž opět vytéká žhoucí láva a hledá si cestu dál. Několik lidí si vyzkoušelo, jak rychle vzplane zapůjčená hůl, když ji k lávě přiblíží. Čekat nemuseli, plamen vyšlehl okamžitě.

Hefaistova dílna nám předváděla ohnivý živel v jedné z jeho nejnádhernějších podob. Přestože už noc přemohla den, nad vulkánem zářila nachová oblaka páchnoucí sírou. Odcházíme okouzleni krásou, která v sobě skrývá obrovské síly, u nichž je lepší, když spí hlubokým spánkem.

Strážci Atitlánu

Mayská legenda říká, že jezero Atitlán vzniklo díky zvědavým pastevcům, kteří rozbili jednu z dvanácti nádob, jež našli v rozlehlém údolí. Poněvadž šlo o nádoby bohyň vod, ocitlo se celé údolí pod vodní hladinou. K jezeru jsme se dostali z Antiguy přibližně za dvě a půl hodiny.

Ve městě Chichicastenango jsme se zúčastnili mše zajímavé mísením křesťanského obřadu s mayským.

Chtěli jsme se dostat ještě dále na západ, a tak jsme si vybrali z několika městeček na březích jezera Panajachel. Bylo založeno asi před 800 lety a žije v něm přibližně 14 000 Mayů, Kakčikelů. Jinými Mayi v této oblasti jsou Tzutuhilové, kteří mluví dalším z 23 mayských nářečí na území Guatemaly.

Podle vědců jezero vzniklo během ohromné vulkanické exploze před 85 000 lety. Zatímco v proslulých Pompejích výbuch uvolnil kolem 6 km3 horniny a popela, dopadlo na území Atitlánu přes 180 km3 hmoty. Jezero Atitlán má díky této neuvěřitelné explozi hloubku 300 metrů a patří mezi nejhlubší jezera světa. Jeho další zajímavostí je, že nemá žádný viditelný odtok, ačkoli se do něho na severní straně vlévají dvě řeky. Jezero má různé zálivy a tím i nepravidelný tvar. Jeho šířka se odhaduje na 12 kilometrů v nejširším bodě a délka asi 19 kilometrů.

Pohled na Atitlán s vulkány Tolimán, Atitlán a San Pedro na jižní straně je úchvatný. Vyzařuje z něj majestátní klid, který ještě umocňuje mlžný opar střídavě skrývající tu či onu část jezera nebo vrcholky vulkánů. Potkali jsme tu mayské turisty oblečené do tradičních pestrobarevných krojů. Někteří se přijeli na jezero jen podívat, jiní pořádají piknik a někdo možná přijel vykonat dávný obřad.

Při pohledu na jejich oblečení musíme uznat, že Guatemala patří ve výrobě ručně tkaných výrobků ke světovým jedničkám. Do silných tkaných košilí a kalhot se v některých oblastech oblékají i muži. Každý kmen používá jiné barvy a jiné vzory, ale některé, například posvátný pták a zároveň hlavní guatemalský symbol – quetzal -, se objevují mnohem častěji než ostatní.

Jezero Atitlán podle legendy vzniklo tak, že pastevci rozbili posvátné nádoby bohyně vod.

Za rozbřesku jezero opouštíme a míříme dál na západ, k nejvyšším horám v Guatemale. Ticho je průvodním jevem posvátných momentů. Jednomu z nich právě při zrození nového dne nad jezerem přihlížíme. Vulkány, které byly navečer zahaleny mlhou, se teď zdají být na dosah. Střeží vzácný klenot.

Tajumulco

V blízkosti mexické hranice se tyčí nejvyšší hora Střední Ameriky (pokud do ní některé zdroje nepočítají Mexiko): vulkán Tajumulco. Svěřili jsme se do rukou cestovky Highlands Tours, jejíž majitel vypadal solidně a výstup na horu nám slíbil hned na další den. Druhý den ráno se spolu s naším průvodcem Carlosem, dvěma Němkami a mladými manželi z Izraele vydáváme na cestu. Míříme na západ, zatímco severně od nás se otevírají pohledy na hluboké údolí. Vítr v něm posouvá mraky, až to vypadá, jako kdyby pod námi tekla řeka plná oblačné pěny.

Další úsek vede přes horskou pastvinu rozrytou koryty potoků, která jsou teď v létě zcela vyschlá. Vcházíme do borovicových hájků, jejichž stín je po prudkém slunci příjemnou změnou. Na okraji si ho také užívají povalující se krávy. Hájek střídá další pastvina a po ní vystupujeme na pohádkově tvarovaný hřeben. Vysoké pahýly uschlých stromů kontrastují s blankytnou oblohou a zelenými borovicemi. Z hřebene se nám otevírá jedinečný pohled – kdesi pod námi se válí bělostné mraky, z nichž v dálce vyčnívají sopky Santa María a Santo Tomás.

Mířili jsme vzhůru na Tajumulco a pod námi se válela mračna jako obrovské oblačné peřiny. Výstup
na nejvyšší horu Střední Ameriky stál za to, ačkoli nám hrozil útok od ozbrojenců a byla slyšet střelba.

Jdeme dál a slunce nepřestává pálit. Ocitáme se na plošině ve 4000 m n. m. Stále ještě na ní rostou stromy a keře, mezi kamením dokonce kvetou květiny. Krásný je výhled na mexickou hranici s vulkánem Tacaná. Rozbíjíme tábor, což v praxi znamená vztyčení dvou stanů a přípravu ohniště. Na obzoru vidíme stoupající dým, tak se ptáme Carlose, jestli za něj může některý z vulkánů. Prý nikoli, to policie a armáda pálí na hranicích drogy. Na tomto úseku hranice jsou podle něho potíže s gangy nejvážnější. Po střetech zůstalo i několik mrtvých.

Západ slunce

K vrcholu zbývá 220 výškových metrů, v časovém přepočtu zhruba dvacet minut až půl hodiny. Izraelci už mají výšlapu dost, prý ani v armádě je tak nehonili. Zůstanou v táboře a postarají se o oheň. Poslední metry míří opravdu strmě vzhůru a po poradě s Carlosem se vzdávají i Němky. Půjdou se ráno podívat s Izraelci na východ slunce. Stoupáme tedy za Carlosem sami.

Výška je už cítit, ale ještě máme dost sil. Najednou se v dálce ozve několik výstřelů. Znějí jako rány z lehkých děl. Carlos sebou trhl, ale neřekl nic a šplhá dál k vrcholu. Následujeme ho. Nedá nám to a ptáme se ho, co to asi bylo. Očividně se mu nechce odpovídat, jen nás uklidňuje, že jsme cizinci, a tak nám nebezpečí nehrozí. „Někdy potkáme lidi se zbraněmi, kteří se tváří jako vojáci. Pozdravíme se, oni se zeptají, co tu děláme, a jdou si svou cestou,“ vysvětluje.

Za chvíli už Carlos vybíhá na nižší, severozápadní vrchol, zatímco my pokračujeme k hlavnímu. Ještě pár kroků po příkré klikaté pěšině a jsme na vrcholu Tajumulca!

Brzy se za námi přichází Carlos podělit se o radost z úspěšného výstupu, ale hlavně z nepopsatelné nádhery, kterou vidíme kolem sebe a pod sebou. Všude tiše leží mraky různých tvarů a šedobílých odstínů, jen Tacaná z tohoto moře vystrkuje svůj roh. Carlos nám nechává čas vychutnat si ten úžasný pocit v klidu, pak si všichni podáváme ruce na důkaz porozumění. Říká: „Jsem vděčný sopkám za to, jaký pocit štěstí mi dávají, a stejně tak mrakům, když se na ně můžu z vrcholků dívat.“

Jenomže to hlavní má teprve přijít – západ slunce. Při pohledu na východ se před námi rýsuje obrovitý trojúhelníkový stín Tajumulca, prodlužující se s každou minutou. Pak přichází ta chvíle – slunce se dotýká horizontu a barví doruda vše kolem sebe. V dalších okamžicích se mění v rudý kotouč a my nad tou nádherou užasle kroutíme hlavou. I to patří ke kouzlu vulkánů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články