Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dolnorakouské mohyly a labyrinty

74-75mohyly.jpg
Autor článku: Jiří Sladký, Úterý, 26. dubna 2016
Autor fotografií: Jiří Sladký a Profimedia.cz
Rakouská krajina, načesaná a úhledná, jako by patřila k dětskému vláčku. Neplatí to všude. Rozhodně ne v nejsevernějším cípu u Dyje, donedávna obývaném českou menšinou. Skutečné tajemství je ukryto pod povrchem. Jeskyně vyhrabané lidskou rukou, temné, ponuré prostory, připomínají katakomby.

Překročíte-li Dyji směrem k jihu, v místech, kde jí zbývá už jen malý kousek k soutoku s Moravou, vstoupíte do dolnorakouského Weinviertelu. „Vinařskou čtvrť“ tvoří mozaika políček a vinohradů. Zdálo by se zbytečné hledat tu záhady minulosti. Ale zdejší krajina má svého ducha místa. Že je tu minulost přítomná, vycítíte i bez velkých znalostí historie. Někde je ten pocit natolik silný, že dodává krajině magický ráz.

Co jsou to tumuli?

Třeba u Bernhardsthalu (česky Pernitál). Zvláštní dominantu roviny nad Dyjí tvoří tři nevysoké pahorky v jedné linii. Jsou to uměle navršené mohyly, nazývané tumuli (v jednotném čísle tumulus), pohřebiště starých Keltů. Na Moravě bychom něco podobného hledali marně, ale v Rakousku jsou jich desítky – centrum převážně keltské, tzv. halštatské kultury leží nedaleko Salcburku. Na další podobné můžete narazit dál ve vnitrozemí, nejvyšší, dvacetimetrová, leží blízko Dunaje.

Ty u Dyje musely být původně vyšší, podepsal se na nich čas spolu s vykradači hrobů. I tak si v krajině zachovávají monumentalitu, poznáte to při východu či západu slunce. Trojici mohyl teď obývají lišky, čerstvých nor je tu bezpočet. Když je lidé navršili, probíhala ve střední Evropě starší doba železná a blížil se vrchol éry Keltů. Staří Řekové právě budovali své městské státy a vzdělanost a podunajští Keltové se nechávali najímat jako žoldnéři v antické Sýrii.

Tumuli u Bernhardsthalu

Hrobky velmožů

Uvnitř archeologové nalezli pohřební komoru ze 7. až 6. století př. n. l. Halštatští velmoži mívali v hrobkách bohatou výbavu, zdobené okované vozy a koňské postroje, zlatem prokládané látky, zlaté šperky a bronzové nádoby. Komoru uzavíral dřevěný záklop, na kterém vyrostla mohyla. Z dávného pohřbu se toho moc nedochovalo, nejpozoruhodnější je keramická urna ve tvaru býka. Něco málo najdete v místním muzeu (Heimatmuseum Bernhardsthal), hlavní část nálezů pak ve Vídni.

Ještě působivější je vyvýšenina nedaleko Rabensburgu, asi 2 km od tří tumulů: celé pohřební návrší, z něhož vystupují menší mohyly. Na největší z nich stojí kaplička – tahle místa chodívali lidé uctívat odedávna. Do dálky jde rovina a nad ní ční místo zastavení času – slušilo by se zapálit tu oheň a vzývat prastarý kult. Jeden z pahorků spadá patrně do ještě staršího období – do poslední fáze doby bronzové (počátek 1. tisíciletí př. n. l.). Kdo byli ti lidé: Keltové, Ilyrové, anebo snad Venetové? To stále patří k neobjasněným záhadám.

Kaplička na vyvýšenině pohřebního návrší u Rabensburgu

Česká země u Dyje

Ještě před vznikem Velkomoravské říše osídlili dyjskou nivu Slované. Zůstaly po nich české názvy vsí a městeček, původně českých obyvatel je v nich už jen zlomek. Rabensburg (česky Ranšpurk) patří k osmi dalším, ještě nedávno českým obcím, které tvořily jih dolnorakouského Valticka. Roku 1920 se jeho severní část stala součástí Československa. Hranice se posunula k jihu, na Dyji.

Rabensburg, doslova Havraní hrad, ohromí monumentálním, ale zpustlým zámkem. Již tisíc let stojí na mohutném srázu nad dyjsko-moravskou nivou původně dřevěný vodní hrad vybudovaný Maďary – celý kraj byl do roku 1045 maďarskou markou. Krajina za Moravou a Dyjí je prastará, tajemná až mystická země, jejíž současná tvář jde až do raného středověku – po Římanech přišli Germáni, pak Avaři a Slované, nakrátko uherští nájezdníci, ale vklad každého z řady jejích obyvatel se zdá být přítomný. Hodně je ukryto v podzemí, obrazně i doslova, a v pravou chvíli tu a tam vyjde na povrch. Poznáme to v jednom ze zdejších podzemních labyrintů v Althöfleinu, asi 15 km od hraničního mostu přes Moravu u Hohenau.

I líbezný Althöflein skrývá působivé podzemní jeskyně.

Muzeum ve sklepě

Vrch Kapellenberg skrývá nejlépe prozkoumané podzemní prostory, tzv. „lochy“, v dolnorakouském regionu Weinviertel. Domácí jim říkají Erdställe – „podzemní stáje“. Vrcholku nad vinařskou osadou dominuje kostel. Nic na první pohled nenapovídá, že pod trávníkem s „větracími kameny“ vinných sklepů jsou tisíc let staré chodby. Náš průvodce otevře jeden ze sklepů.

Muzeum podzemí se od sousedních sklepů zvenčí liší jen pomalovanou fasádou – šedý rastr není pouhou abstrakcí, má znázorňovat spleť chodeb pod pevnostním návrším. Odtud projdeme do vedlejšího sklepa, a když průvodce uvolní poklop, vystoupáme bočním otvorem vzhůru do bludiště chodeb.

Úkryt, nebo magická léčebna?

Za jakým účelem je lidé kdysi vyhloubili, není dostatečně jasné. Mohly sloužit jako kultovní místa, zvlášť v nejstarších dobách, kdy vedle sebe existovalo pohanství a křesťanství. Jiná teorie mluví o symbolických prázdných hrobech jako posvátném prostoru pro duše předků. Něco pravdy bude asi v každém z vysvětlení, ale nejspíš šlo hlavně o úkryt, útočiště v neklidných dobách.

Nejzajímavější hypotézu dokládají etnologické výzkumy: podzemí jako místo magických uzdravovacích praktik a rituálů. Místní lidé věřili v léčivou sílu podzemí, obzvlášť úzkých otvorů. Aby si dítě odvyklo naříkat, protáhla se s ním matka takovým tunelem. Podobné zvyky tu provozovali ještě docela nedávno. Křesťanství se v minulosti potíralo jako „pohanské“ a trestalo: „Za protažení děcka umělou nebo přirozenou dírou v zemi musí žena zůstat po čtyřicet dnů o chlebu a vodě.“

Muzeum podzemí - Erdstallmuseum - v Althöfleinu

Labyrint pod věží

Podzemní komplex má dvě úrovně, výš položené původní štoly, níž zahloubené mnohem mladší sklepy. Mísí se tu archeologie s tradiční architekturou – jako pomyslný spojovník s krajinou tumulů. Ostatně celý kopec s kostelem je zčásti uměle navršený jako keltské tumuli. Na vrcholu stála obranná věž, vzdálený příbuzný těch, které známe z Kavkazu.

Kostelík, dnes kaple sv. Jiří, tedy původně nebyl kostelem – býval mnohem nižší, neměl zvonici, kupoli ani okna. Namísto klenby je tu vysoký rovný strop a hodně prozrazují metr tlusté zdi. Fungoval jako pevnost. Odtud se rozbíhal složitý labyrint chodeb, které sahají tři a půl metru pod povrch. V nich obránci rychle zmizeli a vchod před vetřelci zamaskovali. Opevněný býval celý pahorek, obehnán valem s vodním příkopem. Teď tu stojí lisovny a vinné sklepy a jde zářez silnice.

Předsunuté strážní místo chránilo po staletí před nájezdy z východu, zprvu před Maďary, poté před dalšími nájezdníky. Obránci předávali ohňová znamení v obranné linii od Mikulova přes Falkenstein až po Buschberg (s 490 m nejvyšší bod Leiser Berge, rakouských Vnějších Karpat).

Podzemní chodby nesloužily jako obydlí troglodytů, ale vždy jen na přechodnou dobu – nanejvýš několik dní. Bránilo tomu vlhko a nedostatek kyslíku – nesmělo tu hořet! Během nepřátelských vpádů v nich sedláci dokázali přežít po omezenou dobu. Naposledy se tak schovávala děvčata a mladé ženy při přechodu fronty za druhé světové války.

Podzemní labyrint v Althöfleinu

Po čtyřech a po břiše

Z množství chodeb jsou přístupné jen dvě o několika desítkách metrů. Proč jen dvě? Ty zbylé jsou v původním stavu úzké, většinou sotva průchodné, někdy s propadlými stropy, jak je vidět za prosklenou stěnou muzea. Tváří v tvář „lochům“ si cestovatel připadá jako v turecké Kappadokii či v jiném podzemí Předního východu. Klikaté, ostře zakřivené a často se rozvětvující chodby se slepými odbočkami a většími „místnostmi“ mají četné půlkulaté výklenky na zásoby. Od země ke stropu jdou lomeným obloukem, skoro jako okna v gotické katedrále. Vzkazy na stěnách mají desítky, ale i stovky let. Podle značek a vrypů lze poznat nářadí budovatelů a jeho časové zařazení. Sem tam visí shora kořeny. Celý labyrint je kombinací chodeb a komor, jakýchsi místností, kde můžete stát vzpřímeně, zatímco v průchozích štolách je třeba se sehnout, či dokonce lézt po čtyřech. Chvílemi je to snad jen pro červy a nezbývá než se plazit po břiše.

S tváří při dně je citelný pohyb vzduchu. Bez něj by nebylo podzemí obyvatelné. Přírodní vzduchotechnika pracuje. Vždy proti sobě ústí v úrovni podlahy až deset metrů dlouhé šikmé průduchy. Tak úzké, že je musela vydlabat zvířata spolu s kořeny rostlin a stromů a lidé přišli skoro k hotovému. Funguje to na principu rozdílné teploty a tlaku vzduchu, podobně jako „lapače větru“ v pouštních obydlích. Zasypané otvory v podlaze spojovaly štoly se sklepy, které jsou skoro o dva metry hlouběji. Z jednoho sklepa do druhého vedla cesta skrze štoly.

„Bábovkový vrch“ v Gaiselbergu

Vrch Bábovka

Z Althöfleinu je to jen kousek do Gaiselbergu. Zdejší záhadou je Gugulhupfberg. Ze země připomíná obrovskou mohylu obklopenou starými sklepy. Opět máme tu čest s tajemným podzemím, ale tady působí záhadně i to nad zemí. Gugulhupfberg znamená doslova bábovkový vrch. Buchta na kopci? Koho by to napadlo. Ale nepůjde o kulinářský výrobek, i když… aspoň podoba je dokonalá. Vynikne až shora. Na leteckém snímku vypadá temeno vršku bez nadsázky jako lákavě tvarovaná bábovka uprostřed soustředných kruhů.

O tom, že jde o umělý pahorek, není pochyb. Otázka zní, jak je starý, kdo ho navršil a vybudoval valy a příkopy. Těm, kteří ho považují za keltský, dosud nezhasla naděje. Archeologům se sice nepodařilo najít tu tumuli, ale původní keltské osídlení nelze vyloučit. Mohla tu být svatyně, pohřebiště, či dokonce opevněné oppidum. Zatím se mluví o středověké tvrzi, hrádku, na umělém kopci vznikl kolem roku 1160. Chránila ho soustava valů a příkopů. V době, kdy u nás doznívaly husitské války, byl hrádek opuštěn. Spleti podzemních chodeb, které po vzniku tvrze prošpikovaly pahorek, se dotýká podzemí vinných sklepů. Dvě historická období tu na rozdíl od Althöfleinu dělí nepevné podloží a zavalené štoly.

Uměle vytvořené mohyly nazývané tumuli jsou pohřebiště starých Keltů.

NAFTOVÉ MUZEUM

Ještě jedna dolnorakouská zajímavost souvisí s podzemím a s geologií: ložiska uhlovodíků. Zdejší ropný a plynový boom trvá už více než jedno století. V oblasti četných těžních věží, v Neusiedl an der Zaya (jen 5 km od Althöfleinu), otevřeli muzeum ropy zaměřené na historii těžby. Návštěvu je třeba domluvit předem, vstupné jsou 2 eura.

Ropě a plynu je věnováno také muzeum pod širým nebem (technický skanzen se 150 exponáty) s naučnou stezkou v Prottesu (30 km dál k jihu) u největšího ropného pole v Rakousku. Volný vstup každou neděli od Velikonoc po Dušičky, v 9.30–11.30 a 14–16, jindy po domluvě.

Cena za průvodcovskou službu pro skupiny: 35 eur


JAK DO PODZEMÍ

Erdstallmuseum najdete nedaleko Grosskrutu, asi 15 km z bývalého přechodu Poštorná–Reintal. Prohlídky probíhají vždy třetí víkend v měsíci od března do listopadu, po domluvě i jindy, a trvají asi dvě hodiny. Vstupné 4 eura, pro skupiny po 3 eurech, zlevněné (děti, studenti) 1 euro.


NEJVĚTŠÍ VE STŘEDNÍ EVROPĚ

Podzemní „stáje“ či „lochy“ jsou umělé jeskyně vybudované do podoby soustavy štol a komor. Vznikaly nejčastěji v měkkých zeminách od Maďarska přes panonskou část Rakouska do jižního Německa a Francie. Tvárná spraš umožnila na severu Weinviertelu vyhloubit různě složité podzemní prostory v řadě vesnic, obvykle ve výrazné vyvýšenině. Takové dnes obklopují vinné sklepy. Podzemních „stájí“ se zachovalo jen několik, ostatní zanikly, fragmenty jiných zůstávají neobjeveny.

Umělé jeskyně u Althöfleinu důkladně prozkoumal koncem 19. století benediktinský mnich Lambert Karner. Také tady mnohé z nalezených chodeb již neexistují, podlehly zubu času nebo zanikly při hloubení vinných sklepů. Dá se odhadnout, že původní délka zdejších „lochů“ mohla přesáhnout 500 metrů. Dnes změřených 270 m znamená, že jde o největší podobný systém v německy mluvících zemích a asi i v celé střední Evropě. Byl vybudován mezi lety 950–1200 během osidlování kraje. Je možné, že jeho stavitelé v 10. století navázali na ještě starší osídlení a již existující štoly jen upravili a rozšířili.


CO BÝVALO V TROADGRUI?

Troadgrui – tak tu označují v prastarém dialektu domnělé podzemní sýpky. Co v nich skutečně skladovali, nevíme. Jsou to boční otvory ve štolách, hruškovitého tvaru, hluboké až dva metry. Bývaly vystlané slámou či rákosem. Podobné byly odkryty v sídlištích z doby bronzové a dodnes tak skladují obilí v některých částech Afriky. Ve Weinviertelu přechovávají vesničané v nově vydlabaných dírách brambory či zeleninu.


JESKYNNÍ SVĚT IRENY RÁČEK

Nadčasové prostředí chodeb a výklenků v podzemí Althöfleinu přímo vybízí k uměleckému aranžmá. Pomyslné výzvy se ujala česko-rakouská alternativní a „zemní“ umělkyně Irena Ráček, jejíž malby hlínou a práce s přírodními barevnými pigmenty jsme mohli vidět i u nás. Z jílu a zeminy tu vytvořila instalace mystických a kultovních předmětů – postav stvořených, aby co nejpřirozeněji zabydlely podzemní svět, v němž vládne ticho, vzácné paprsky světla a výhradně přírodní struktury. Některé z objektů jako by vycházely z mýtů a legend o tajemném podzemí, na které je tato část Weinviertelu zvlášť bohatá.


OČIMA AUTORA

Jiří Sladký, cestovatel a publicista

Zemití Rakušané na severu Weinviertelu jsou hrdí na svou „podzemní historii“. Zakládají si také na jiné geologické pozoruhodnosti. Celý kraj, teď pokrytý navátou spraší, býval kdysi mořským dnem. Po panonském moři zbyl písek a jíl, drobné oblázky a množství mušlí. V geologicky vzdálených dobách se táhlo napříč krajem koryto pradávného Dunaje (Urdonau), daleko od dnešní trasy, a ústilo do mělkého moře. S trochou nadsázky se tu lidé v podzemí pohybují po mořském a dunajském dně.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články