Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dobývání Jižní Georgie

46-2.jpg
Autor článku: Olga Šilhová, Středa, 16. března 2011
Autor fotografií: Václav Šilha
Strmé ledovce se koupou ve vlnách a na nich se batolí tisíce tučňáků, lachtanů nebo rypoušů sloních. Vše korunuje ohromující množství albatrosů, chaluh, buřňáků a dalších ptačích druhů - takhle vypadá Jižní Georgie.

Odlehlost tohoto místa chráněného divokými vodami oceánu měla vliv i na jeho dobývání člověkem. První zmínka o těchto ostrovech pochází od britského kupce Antoina de la Roché, jehož loď během pokusu o obeplutí mysu Horn zastihla prudká bouře a zavála jej k neznámým kusům pevniny. Psal se rok 1675 a dodnes není potvrzeno, zda se lodi u břehů Jižní Georgie podařilo přistát. Záznamy, které si britský obchodník vedl, se totiž nenávratně ztratily. Jediným vodítkem, podle kterého se dá usuzovat, že ztracená obchodní výprava u břehů Jižní Georgie skutečně kotvila, je dochovaná poznámka pocházející z pera španělského kapitána lodi (ani jméno lodi se nedochovalo), podle kterého jeho plavidlo kotvilo dva týdny ve „velké zátoce na straně zasněžených hor“. Podle dalšího popisu místa se předpokládá, že mohlo jít o dnešní Drygalski Fjord. Chybějící podrobnější záznamy ale ztracenou výpravu připravily o pozici prvních oficiálních objevitelů Jižní Georgie.

Mys Zklamání

Tím se prokazatelně stal až o sto let později kapitán James Cook, který se 17. ledna roku 1775 vylodil v zátoce Possession Bay a prohlásil toto území majetkem Jeho Veličenstva, britského krále Jiřího III. Stalo se tak během Cookovy druhé cesty kolem světa a vzhledem k okolnostem se nedá říci, že by proslulý kapitán nad objevem nové pevniny nějak zvlášť jásal. Když totiž jeho loď Resolution proplula mezi dnešními Willisovými ostrovy a ostrovem Bird (jméno tomuto ostrůvku dal sám Cook podle velkého množství ptáků, které na něm pozoroval) a blížila se k hlavnímu ostrovu, domníval se Cook, že narazil na nový „jižní kontinent“, po kterém pátral.

Je zřejmé, že se mělo jednat o Antarktidu. Cook pokračoval podél břehů Georgie dalších 170 kilometrů jihovýchodním směrem a obeplul tak ostrov po celé jeho délce. Teprve na jeho východním cípu zjistil, že se o kontinent nejedná. Místo, kde James Cook poznal svůj omyl, dodnes nese název Cape Disappointment -mys Zklamání. I přesto měl Cookův objev zásadní význam, ze kterého Velká Británie těží dodnes.

Na rajském ostrově žije podle statistik asi jen dvacet osob - úředníci, pracovníci muzea na bývalé velrybářské základně či vědci. Jižní Georgie je hornatá a pustá a řídké obyvatelstvo tu ruší jen minimum srážek.

Přicházejí lovci

Cookův popis bohatství zdejší živočišné říše sem brzy přilákal první lovce lachtanů. Už pouhých jedenáct let po Cookově objevu si první loď Lord Hawkesbury odvážela z Jižní Georgie cenné zboží v podobě lachtaních a rypouších kožešin. Zábor nového území se začal vyplácet. Spirála lachtaních jatek se roztočila a přilákala další lovce. O jejich životě v drsných podmínkách toho ale příliš mnoho nevíme. Šlo především o obchod a konkurenční týmy lovců si svá tajemství žárlivě střežily. Snad jedinou výjimku představuje skotský kapitán James Weddell, jehož jméno dodnes nese jedna z částí jižního Atlantiku (Weddellovo moře – pozn. red.). Weddell v roce 1923 zhruba měsíc kotvil v Undine Harbour a vedl si pečlivé záznamy, které se týkaly zejména výskytu různých druhů zvířat. Z jeho pera také pochází první zmínka o seizmické aktivitě na Jižní Georgii. Své záznamy později zveřejnil pod názvem Směrem k jižnímu pólu (Towards to the South Pole). Lov lachtanů nebyl jediným zásahem do světa zvířat Jižní Georgie. Druhá vlna devastace přírody postihla ostrovy počátkem dvacátého století a týkala se bohatství ukrytého v oceánu. V roce 1904 založil norský lovec C. A. Larsen v Grytvikenu první velrybářskou stanici, ke které brzy přibyly další.

Kamínek v koruně

V roce 1908 se Jižní Georgie dostala pod přímou správu Falklandských ostrovů a byl zde ustanoven první magistrátní a poštovní úřad. Ani přes tento „pokrok“ si ale nelze představovat, že by se ostrov stal místem vhodným k trvalému obývání. Jeho obyvatelstvo bylo pouze dočasné a sestávalo především z lovců lachtanů a velryb. Ani dnes není na Georgii právě živo. Trvale zde žije pouze kolem patnácti lidí, mezi něž patří hlavně britští správní úředníci.

Počet dočasných obyvatel pak navyšují už pouze členové různých vědeckých týmů, které zde mají základny už přibližně od roku 1925. Jižní Georgie byla vždy britská a nezměnilo se to ani během dvou světových válek. Jediný vážnější pokus o zpochybnění tohoto faktu se odehrál až v roce 1982 a souvisel se snahou Argentiny převzít nadvládu nad Falklandskými ostrovy. Válka o Malvíny, jak Falklandy nazývají Argentinci, poutala pozornost celého světa a brzy se vyřešila ve prospěch britské koruny. Jižní Georgie se dotkla v podobě okupace, která trvala dvaadvacet dnů. V roce 1985 se pak Jižní Georgie spolu s Jižními Sandwichovými ostrovy stala součástí britského zámořského teritoria, k němuž patří dodnes.


Brána do antarktidy – Jižní Georgie

Hornatý a pustý ostrov Jižní Georgie leží v jižní části Atlantského oceánu asi 1390 km jihovýchodovýchodně od Falklandských ostrovů a asi 1900 km na východ od nejjižnějšího výběžku Ameriky. Dohromady s malými ostrůvky, které jej obklopují, měří 3756 km. Nejvyšším vrcholem je Mount Paget (2394 m), skalnaté svahy jsou zbrázděny hlubokými soutěskami a pokryty ledovci (největší je Fortuna). Podnebí je subpolární a oceánské s minimem srážek, převažuje tundra s mechy a lišejníky. Spolu se sopečnými, silně zaledněnými Jižními Sandwichovými ostrovy, s nimiž tvoří britské zámořské území South Georgia and South Sandwich Islands v mezinárodně neuznaném argentinském nároku, se jedná o vrcholy oblouku podmořského prahu mezi Jižní Amerikou a Antarktickým poloostrovem. Na ostrovech nežijí žádní stálí obyvatelé, pouze vládní úředníci s rodinami v „hlavním městě“ King Edward Point, pracovníci muzea v bývalé argentinské velrybářské základně Grytviken a vědci a podpůrný personál britského polárního výzkumu na vědecké základně na Ptačím ostrově. Statistiky uvádějí celkem dvacet osob.
Tomáš Beránek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články