Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dobrodružný život žurnalisty

08-2.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Úterý, 8. února 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Jsou země, kde se novináři, dokonce fotícímu, nepracuje zrovna lehce. Zpravidla platí, že čím horší režim a čím strašnější celková situace v zemi, tím hůř pro toho, kdo by tam chtěl všechen ten neřád zkoumat a popisovat. Většinou je to jasné všem, kromě představitelů těchto režimů a jejich nohsledů. Roberta Mikoláše, který je autorem hlavní reportáže z Barmy (Myanma), dokonce dvakrát odmítli do země vpustit. Zkusil to tedy přes jednu cestovní kancelář v Hongkongu, kde pracuje už několik let jako stálý zpravodaj.

Barma má totiž v bývalé britské kolonii zastupitelský úřad. „Chtěli po mně, abych k žádosti o vízum přiložit dopis od zaměstnavatele a vizitku. Nezbylo tedy, než nechat udělat sto vizitek (minimální množství), na kterých jsem měl uvedeno,programový analytik‘. A vyrazil jsem,“ říká Robert Mikoláš. Nejhorší pro něj bylo dostat se do Iravadské delty, kam měli problém jezdit i zástupci humanitárních organizací, kteří už v Barmě působili. I jim povolení trvalo několik dní. „Požádal jsem tedy nejprve o povolení dostat se na druhý břeh řeky Rangún. I tam se cizinec může těžko dostat. Pak jsem už vyrazil dál s tím, že mne mohou kdykoli zadržet.

Když jsem však dojel do města Twante, východiska do delty, trvalo mi dvě hodiny, než jsem sehnal rybáře, který mne za patřičnou úplatu do delty vzal. Všichni se prostě bojí…“ V policejním státě je zkrátka problémem každá maličkost. Já jsem to zažila sama při poslední cestě do Čadu. Získat čadské vízum je téměř nemožné, protože příslušná ambasáda je v Moskvě. Čadsko-ruské pracovní tempo bylo opravdu vražedné. Nikdo nehnul ani prstem, aby se naší žádostí zabýval. Přesto jsme se s kolegyní Olgou Šilhovou do země dostaly, což považuji za malý zázrak. Jenže jsme měly kameru a foťák.

A tak bylo nezbytné vyřídit povolení. To trvalo deset dní. Pak jsme se velmi složitě s humanitárním letem dostaly na východ, do uprchlických táborů pro běžence z Dárfúru, kde jsme chtěly pracovat. I vydaly jsme se vpodvečer točit a fotit zcela neškodné záběry té největší čadské díry, jakou si dovedete představit. Málem to skončilo vězením. Poslaly jsme totiž trochu omylem do háje místního nejmocnějšího muže. Takovou drzost si tam ještě nikdo nikdy nedovolil. Argumentoval tím, že jsme dokumentovaly strategické body, a tudíž patříme za mříže. Někdy je zkrátka samotná cesta skoro dobrodružnější než cíl.

P. S.: O Čadu někdy více v příštích číslech LaZ.

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články