Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dobrodruzi odvedle

017_Image_0002.jpg
D. Demel, Úterý, 13. prosince 2011
Benedict Colin Allen: Muž, který snědl svého psa

Ano, udělal to. Rozsekal ho mačetou. Když máte na výběr zemřít se svou Lassie, nebo přežít díky jejímu masu, musíte se prostě nějak rozhodnout. Stalo se to v Amazonii, na první výpravě. Letos jednapadesátiletému Allenovi bylo o třicet méně a právě zdolával šest set mil pěšky a v kánoi. Měl ale trochu smůlu: dostal dva různé typy malárie, přepadli ho horníci ze zlatých dolů, obrali o všechno a nakonec ještě převrátil loď. Umíral hlady a vybral si. Mnohem později mu to na Sibiři vrátila smečka tažných psů, když i se saněmi sjela z útesu. Výčet Allenových blízkých setkání se smrtí by zabral celý tenhle sloupek, ale jeho psí historky ani schopnost přežít nejsou to nejdůležitější. Koneckonců po několika zkušenostech s kolektivními expedicemi se provždy rozhodl cestovat sám, takže jeho drastické příhody nikdo nemůže potvrdit. Bere si jen malou ruční kameru, aby měli v BBC z čeho vyrobit film. Jeho expedice jsou velmi intimní. K příslušníkům přírodních národů se chová… tak trochu jako dítě. Svým hostitelům dá najevo, že je připraven se učit. A někdy se ho neujmou dospělí, ale právě děti. Kmen ho přijme, místní lidé ho naučí, jak přežít, a občas se mu dostane zvláštní výsady. Třeba na Papui-Nové Guineji ho jako jediného bělocha přizvali k iniciačnímu rituálu Niowra, během nějž má adept prokázat, že má sílu jako krokodýl. Šest týdnů mu řezali kůži bambusovým ostřím, ale to pro Allena nebyl hlavní problém. „Nejhorší rány jsem měl z tanců, při kterých dostáváte výprask. Musel jsem zpívat veselé písničky, tancovat kolem domu duchů a kmenoví starší mě při tom tloukli. Šest týdnů, čtyřikrát denně. Ztratil jsem při tom litr krve.“ Během expedic mu nikdy nehrozilo nebezpečí od kmenů ani divokých zvířat, vždycky ho ohrožovali cizinci (třeba členové narkomafie) nebo průvodci. Nicméně s tím musí cestovatel počítat, zvlášť pokud si vybere kariéru sólisty. „Objevitelská cesta pro mě neznamená překonávání přírodních překážek nebo zapichování vlajek. Ani že se vypravíte někam, kde před vámi nikdo nebyl, a zanecháte tam svou stopu. Právě naopak. Znamená to, že se vydáte všanc a otevřete se všemu, co přichází, a necháte to místo, aby zanechalo stopu na vás.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články