Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dobře schovaný bengálský tygr

88-1.jpg
Autor článku: Kateřina Smolová, Středa, 10. Srpen 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz
Na hranici Indie a Bangladéše leží největší delta na světě. V ní se rozkládají největší mangrovové porosty na světě. A v nich žije největší populace tygrů na světě. V místě všech těchto nej vznikla tygří rezervace Sandarban, která chrání asi 270 kusů těchto nádherných zvířat. Do oblasti nás na dva dny zavezla výletní loď a my doufali, že se nám tygry podaří spatřit.

Malá a poněkud vachrlatá loďka nás z břehu přepravuje na velkou loď asi pro třicet pasažérů. Na ní zůstaneme až do zítřejšího večera. Čekáme dlouhé minuty, než posádka naloží jídlo a my konečně vyplujeme. Na poslední chvíli na loď nastupuje i mladík, který nám bude dělat průvodce. Udýchaně nám vysvětluje, že vyrostl v jedné z vesniček na začátku delty, takže se tady opravdu vyzná. „Ještě dnes se podíváme na několik pozorovacích věží. Je z nich možné pozorovat různá zvířata žijící v parku. Třeba budeme mít štěstí a uvidíme i tygra.“

Kapitán lodi konečně vytahuje kotvu a směruje loď do široké delty. Nejprve se plavíme ještě osídlenou krajinou. Asi po hodině se domy na břehu začínají vytrácet a na vodě přibývají úzké plovoucí bárky plné rybářů. Mávají na nás a nahazují rybářské sítě. Na březích jsou už jen tu a tam vidět roztroušené chýšky a skupinky pracujících mužů.

V jednu chvíli se široká řeka začne rozpadat do několika menších toků a my se plavíme kolem desítek malých ostrůvků pokrytých mangrovníky. „Sandarban byl původně název pouze lesa. Dnes je to ale i název tygří rezervace,“ vysvětluje nám náš průvodce Raghu. „Podle posledního oficiálního sčítání v roce 2004 teď žije v rezervaci 274 tygrů. Většinou se ale pohybují hluboko v lesích.“

Pozorovací věže

Po několika hodinách Chitra Rekha, jak se naše loď jmenuje, zastavuje u rozvrzaného dřevěného mola. Vystupujeme na pevninu a jdeme úzkou uličkou z obou stran obehnanou vysokým ochranným plotem. Za chvíli stojíme u jedné z pozorovacích věží. „Snažte se být hlavně tiše, jinak zvířata nepřijdou,“ zdůrazňuje zkušeně Raghu. Hned před věží je velká nádrž se sladkou vodou. Zvířata k ní přicházejí pít. Od věže se táhnou tři několik set metrů dlouhé pásy vysekané džungle. „Jinak by tady lidé neměli šanci spatřit žádné zvíře. Mangrovový porost je příliš hustý. Když ale zvíře vejde do vysekané části, kde je jenom hlína, můžeme ho pozorovat.“ Dlouhé desítky minut stojíme na věži a dalekohledy pátráme po vysekaných i porostlých plochách, ale tygr se ne a ne ukázat. Kolem proběhne jenom párek jelenů a jeden makak, který se napije z nádrže a rychle se ztratí v křoví. Po hodině to vzdáváme. Dole pod věží je velká tabule s daty, kdy byl spatřen tygr. My bohužel zatím nic připsat nemůžeme.

Plavíme se na lodi hlouběji do delty. Bahnivých ostrůvků a kanálů neustále přibývá. Asi po hodině zakotví loď u dalších pozorovacích věží.

Loď se z širokého toku řeky dostává do menších kanálů. Delta je tvořena hned několika řekami a zasahuje až do Bangladéše. „Největší toky na indické straně jsou Matla a Huglí. Ganga je také součástí delty, ale do moře se vlévá až v Bangladéši. Delta má téměř deset tisíc kilometrů čtverečních,“ popisuje Raghu. Mangrovový les a samotná rezervace se ale rozkládají jen asi na čtyřech tisících kilometrech čtverečních. V roce 1987 se Sandarban dostal na Seznam světového dědictví UNESCO.

Plavíme se hlouběji do delty. Bahnitých ostrůvků a kanálů neustále přibývá. Asi po hodině zakotví loď u dalších pozorovacích věží. Oplocená pěšina vede okolo mangrovových stromů, jejichž kořeny jsou zanesené spoustou hnědého bahna kypícího životem. Je plné malých zvířátek zvaných lezci. „Jsou to takové zvláštní ryby s velkými ploutvemi a dvěma předníma nožičkama. Zavrtávají se do bahna a hledají si v něm potravu,“ vypráví Raghu.

Další věž je podobná první. Na ceduli u schodů stojí dokonce včerejší datum. Opět dlouho hledíme do lesa a pozorujeme opice a kohouty. Tygr ale nikde. Průvodce nás chce potěšit, a tak nám alespoň povídá o jejich sledování. „Ošetřovatelé je nejprve musejí vypátrat. Pak je uspí a nasadí jim sledovací obojky vybavené systémem GPS. Pak pozorují zvíře třeba několik týdnů. Faktem ale je, že tygři nemají náhrdelníky rádi,“ směje se Raghu a předvádí nám, jak si zvířata strhávají obojky tlapami.

Život s tygry

Delta má sto osm ostrůvků a přesně polovina jich je obydlená. Žijí na nich neuvěřitelné čtyři miliony lidí. „Bydlí tady jak hinduisté, tak muslimové. A myslím, že nikde jinde na světě nemají mezi sebou tak bezkonfliktní soužití. Lidé se tady živí hlavně zemědělstvím, rybolovem a sběrem včelího medu v lesích.“ Jejich klid ale občas narušují právě tygři. Místní musejí každý den počítat s jejich možnou návštěvou. „Ročně tady zabijí asi třicet lidí. Ale vesnice jsou už dobře oplocené a zabezpečené. Počet zabitých tak rychle klesá,“ vypráví Raghu, který sám v jedné z vesnic žije odmalička.

Za dlouhá staletí, kdy tady lidé žijí, vyvinuli muži pracující v pralese speciální lest, jak zvířata oklamat. „Tygr obvykle nezaútočí zepředu, když jej sledujete očima. Napadá zezadu, takže o něm ohrožený do poslední chvíle vůbec neví. Muži proto na temeni hlavy nosí masky lidských tváří. Zvíře se nechá oklamat a obvykle nezaútočí,“ popisuje nám mladík místní taktiku. Pak se nás rozhodne trochu postrašit. „Bengálští tygři v Sandarbanu jsou taky skvělí plavci. Mnohokrát se stalo, že napadli rybáře na loďce. Prostě k němu doplavali a stáhli ho do vody.“ Zvířata jsou velmi dobře adaptovaná na život v deltě.

Sandarban byl původně název pouze lesa. Dnes je to ale i název tygří rezervace. Podle sčítání v roce 2004 teď žije v rezervaci 274 tygrů.

Další hodinu stojíme na věži a já začínám mít ruce unavené z neustálého držení dalekohledu před očima. Přestávám doufat, že by se nám podařilo spatřit pruhovaného krále místní krajiny. Zklamaně se vracíme zpět na loď. Pozorujeme alespoň hejna zelených papoušků alexandrů, kteří se překřikují v korunách stromů. Zahlédli jsme i několik želv odpočívajících v řídkém bahně.

Slunce se pomalu blíží k hladině řeky a začíná se šeřit. Kapitán lodi už nekormidluje nikam dál, jen zastaví uprostřed řeky a zakotví. Noc strávíme tady. Večeříme na palubě a pak dlouho pozorujeme řeku osvětlenou měsícem. „Možná byste se měli jít dobře vyspat,“ pobízí nás Raghu. „Zítra vyplujeme brzo, ráno mangrovový les ožívá nejvíce.“ Scházíme tedy do kajuty, kterou sdílíme s mladým párem Švýcarů a Raghuem. Houpající loď nás okamžitě uspí, později nás ale neustále budí švábi cupitající po podlaze. Ráno nám proto vůbec nedělá problém vstát už v pět.

Ranní pozorování Všech dvacet pasažérů sedí už při východu slunce po celé lodi s dalekohledy v rukou a tiše pozoruje vše, co se v bahně pohne. Brzkého rána využila spousta brodivých ptáků, aby si vyhledali potravu. Komicky dlouhé nohy zvedá malajský marabu s opelichanou hlavou. Kolihy a rudonozí vodouši ryjí zobáky v bahně. „Žije tady kolem dvou set druhů ptáků, například ibisové, ledňáčci, hodně kačen i mořští orli. Někteří tu jen hnízdí, jiní zůstávají po celý rok,“ vysvětluje průvodce. Proplouváme velice úzkými vodními kanály. Mám skoro strach, že velká loď uvízne na mělčině. „Ale kdepak. Náš kapitán zná každý ostrůvek. Vždyť zde žije celý život. Kdysi tady rybařil a dnes sem vozí turisty,“ uklidňuje mě Raghu. Bedlivě sledujeme každý pohyb mezi stromy a doufáme, že třeba zahlédneme alespoň rezavý tygří ocas. Ale spatřit tygra nám asi není přáno.

Chvíli plujeme obzvláště uzounkým tokem, ten se ale naráz rozestoupí a my vyplouváme na obrovskou vodní plochu. Indové na palubě se radují, že jsme u moře. „Ale kdepak, nejsme,“ vyvádí je z omylu Raghu, „tohle je jen soutok velkých řek. Moře je ještě o pěkných pár kilometrů dál.“ Navzdory jeho tvrzení nevidíme na obzor. Za chvíli přeplouváme přesně přes místo, kde se špinavá řeka Matla spojuje s dalšími. Na hladině je znatelně vyvýšený proužek vody, který vodní plochu dělí na dva odlišné odstíny.

Tygři se nám v Sandarbanu nakonec neukázali. Možná je to dobře. Příroda má pořád svá tajemství.

Náš průvodce si při tom pohledu povzdechne. „Sandarban je krásné místo, ale trpí. Špína z půlky Indie končí právě tady. Lidé se k řekám po celou jejich cestu chovají hrozně. Sem se proto dostane voda plná odpadků, chemického odpadu či fekálií,“ vysvětluje smutně, „přispívá k tomu třeba čtrnáctimilionová Kalkata plná továren.“ Chitra Rekha se pomalu otáčí a my se budeme vracet zpátky do vnitrozemí. Pořád ještě pátrám očima v hustých porostech, ale už nevěřím, že bych spatřila tygra. „Nezkušený pozorovatel jej téměř nemá šanci zahlédnout. Zoologové na ně číhají někdy i několik týdnů. Tygr nemá chuť se nám předvádět,“ utěšuje mě Raghu. On sám prý tygra viděl jen několikrát.

Odpoledne loď vyplouvá z delty a po pár kilometrech zakotví. Člun nás odváží na břeh do malé vesničky plné dětí, které po nás žebrají sladkosti. Raghu se s námi srdečně rozloučí a zve nás, ať se zase někdy přijedeme podívat. Teď nás čeká několikahodinová cesta autobusem do Kalkaty, kde tento večer chceme přespat. Poněkud zklamaně nastupujeme a myslíme na to, že jsme neviděli tygra.

Do města se vracíme až pozdě v noci. Všechny levné hotely jsou plné a my do půlnoci hledáme pokoj bez vlastní koupelny. Ukázalo se, že tady není koupelna výhodou, lezou přes ni totiž hejna švábů. „Odkud cestujete,“ ptá se nás muž v recepci hotelu, který je konečně prázdný. „Ze Sandarbanu.“ Usměje se a ptá se, jestli jsme viděli tygra. Zklamaně kroutíme hlavou. „A co jste čekali? Tygr se neukáže každému. Ale stejně je rezervace krásná, viďte?“ usmívá se. A my musíme přitakat. Tygra jsme neviděli, ale s tím se musí počítat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články