Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dobře nabroušené kosy v Buchlovicích

456.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Čtvrtek, 7. červnaec 2016
Autor fotografií: Richard Grégr
Tady na Slovácku nedaleko Uherského Hradiště je půl páté ráno. Brána buchlovického zámku se však už otevřela. Tolik lidí v krojích jako tady často nepotkáte. Kosecké písně v zámeckém parku skutečně začínají brzy ráno, když správní sekáči vycházeli do luk. I diváci si musejí přivstat!

Jak celá událost vlastně vznikla? „Kdysi jsme mluvili u vína, že připravíme folklorní soutěž a Miloš Hrdý, bývalý tajemník Buchlovic, navrhl jít jako za starých časů kosit za svítání a udělat to jako folklor,“ říká Jiří Raštica, člen folklorního souboru v Buchlovicích. A myšlenka se uchytila.

Líbila se sekáčům, kteří dodnes mnohde ještě sekají kosou, i divákům. Vznikl tak festival lidové písně, který se koná v přírodě a je spojený s každodenním životem a prací. Je to vlastně návrat lidové písně tam, kam patří. Protože v dobách, kdy lidé nebyli obklopeni technikou, uměli si zazpívat i zahrát k práci sami. Zároveň jde o formu jakéhosi divadla pod širým nebem, v němž se herci mísí s diváky.

Tito pánové kosit umí! Vítěz Miroslav Zemanovič (vlevo) získal demižon vína, jeho bratranec Milan Zemanovič (vpravo) byl třetí.

Když si přivstanete, po ránu je tráva křehká, dobře se seče, je vlhko a není horko na práci. Naši předkové věděli, proč to tak zavedli. A tam, kde neměli louku za chalupou, museli jít za ní třeba i pořádný kus cesty ještě za tmy v noci.

Na východě svítá

Svítat už začíná, ozývají se zámečtí pávi a na schodech pod zámkem probíhá křest knihy, která k dvacetiletí folklorních setkání vyšla. Křtí se naprosto stylově, a to podmáslím. Jinak je ovšem pochmurný den, déšť doslova na spadnutí. „Propršelo nám to pouze jednou, šli jsme do zámeckého sklepa a nakonec kosili i v dešti,“ dozvídám se od pravidelných účastníků.

Začíná být vidět, a tak jdeme dozadu do zámeckého parku. Tady si už lidé vyberou kousek louky a začíná se sekat. Je to cvičné, o nic zatím nejde. Soutěž o nejlepšího sekáče začne až po snídani. Na druhém konci louky dvanáct Slovenek od Hrášné zpívá jako o život halekavé trávnice i další známé i neznámé písně. Hraje jim k tomu muž na harmoniku. „Vyjížděli jsme ve čtvrt na dvě, abychom to sem stihli,“ říkají mi. Na jejich výkonu ale nevyspání není poznat. Opodál zase zpívají dámy v dlouhých krojích, to přijel ženský pěvecký sbor z Tečovic, ze Zálesí. Pod stromem si postavila parta cimbál a začíná hrát.

Sekání je chlapská záležitost. Ženy nosí jídlo, zpívají – a pletou si věnečky.

Borci s kosou

Zdejší borci nejsou v práci s kosou žádní začátečníci. Miroslav Zemanovič v horňáckém kroji říká: „Jako malý chalan, měl jsem deset roků, a už jsem musel kosit. Do roku 1998 jsme měli tři krávy, prasata, kačeny, a tak jsem o prázdninách chodil pomáhat. Nasekat 10 metráků jetele, pokosit louku 70 krát 50 metrů a rozvézt je dobrá fyzička.

Seču pořád, když někdo potřebuje, louky, příští rok dvě zahrady nebo aspoň pro králíky, pro kozy… U nás se říkávalo: Jedna kráva uživí čtyři lidi v rodině. Bylo ovšem třeba mít kde ji pást a kde nasekat trávu. Kdo neměl louku, neměl co jíst.“ Slováci od Drahovce zase zvou na sekání horských luk. „To je úplně něco jiného.

Seká se deset dnů na strmých svazích, kde roste nízká voňavá travička. Musí se tam dojít pěšky a všechno si donést. Tady jsme přece jen v zámeckém parku,“ říká muž v bílé haleně o slovenských zvláštnostech. Kolem hrají na fujary. Popisují jejich výrobu z jedlového či bezového dřeva. Den pozvolna nastupuje, je pod mrakem a přicházejí legendy, jak „starký bača, mal osmdesát rokov“, číst a psát neuměl, jen s nití v ruce odměřoval dírky na dřevě a vznikaly mistrovské nástroje.

Lidových písní tady zaslechnete spousty: ať od zpěvaček ze Slovenska, či od mužů před sečením.

Jak vybrat kosu

Při pohledu na sekáče se neubráním vzpomínce: Kdysi jsem se se sekáči na loukách na Ukrajině na Zakarpatí brodil přes nehlubokou řeku Viču i s krávou na provaze. Mišo i Juro byli v sečení luk mistři, příliš nemluvili, ovšem dva moje neumětelské pohyby při sekání řekly vše. „Hlídej krávu a foť si,“ pravili s despektem. A tak teď s napětím zjišťuji, co musí správný sekáč umět.

Zatím muž na židličce pozvolna naklepává kosu. K okolnímu zpěvu to zní velmi rytmicky. Ptám se ho: „Jak se vybírá dobrá kosa?“ „Koupě kosy je velká loterie, vezmete do ruky deset kos a tři jsou dobré. Náš,tata šli‘ vybírat kosu, když pršelo, nemohl jít na pole ani na louku, prostě měl čas aspoň dvě hodiny.,Vyberu ty dobré a tu nejlehčí koupím,‘ říkal. Hodně záleží na druhu materiálu, jaký má zvuk, jak je rychlá. Musí se nakovat, nabrousit, každý používá jinou metodu,“ dodává muž tajemně. Je jasné, že i sekání je pěkná věda. Výklad pokračuje.

„U nás seženete kosy ruské nebo rakouské. Ruské jsou dobré, něco vydrží, když se správně nakují, tak se hned neztupí, když narazíte na kamínek nebo nerovný krtinec, není třeba ji hned brousit. Rakouské jsou ovšem vynikající, sedí v ruce, tuhle bych nedal za 5000!“ dozvídám se. „Kosa je z kujné oceli, vykované ‚do tenúčka‘, tím se ostří zušlechtí. Včera jsem nakoval a teď jen objedu brouskem nebo úhel ostří upravím, aby to bylo ideálně. Kosa musí být tak nachystaná, aby vyhovovala postavě člověka a přitom byla stále na zemi. Ten úhel ostří kosy je důležitý, aby trávu řezala, ne škubala. Nesmí být moc zvednuté, naopak musí být rovné, rovnoběžné s loukou,“ dodává sekáč.

„Na sekání jsou spíš chlapi, ženské nosí jídlo. Sekání je chlapská záležitost,“ myslí si Jiří Raštica. „Poprvé jsem kosil ve čtrnácti, u nás se ještě sekalo i obilí, na to je vhodná kosa tupější. A teď to učím i své dcery. Kosa nedělá kravál, nezanechává žádné zplodiny. Prostě je ekologická.“

S kosou přes republiku

Další sekáč přijel až z Plzně. Je v Buchlovicích podruhé a těší se na soutěž: „Trénuji skoro celý rok. Starosta v Lochotíně nechal osít louku v parku a my ji každý rok dvakrát sekáme kosou. Tráva už krásně vysemenila, dokonce kvete.“ Vysvětluje i svou vášeň pro sekání: „Je to taková symbióza s přírodou, sekat strojem, louka by tak pěkná nebyla. Já jsem podnikový metodolog, to je sedavé zaměstnání. Při práci s kosou se protáhnete a zpevní se břišní svaly. A navíc sekám na seno pro králíky pro kamaráda.“

Lidových písní tady zaslechnete spousty: ať od zpěvaček ze Slovenska, či od mužů před sečením.

Zámek i škvařežina

A už se k nám řítí vůz tažený černými koňmi, plný dívek v krojích. Bělostné dlouhé sukně jim opravdu sluší. Přivážejí škvařežinu, míchaná vajíčka se špekem. Dělala se kromě špeku i ze šesti set vajíček v místní škole, jí se na chlebu a zapíjí se stylově podmáslím. Najíst ale dostanete, pokud jste sekáč, pokud ne, můžete se olizovat a čekat, zda dostanete ochutnat.

Zámecký park je malebný a patří k nejzajímavějším na Moravě. Vznikl někdy na počátku 18. století, společně se zámkem. Výhodou i nevýhodou byly svažité louky, nevhodné pro francouzský typ parku. Jsou tady cestičky s podloubími a uspořádání stromů naopak dalo vyniknout přírodě v koncepci tzv. anglického parku, jehož součástí je též italská sala terrena.

Průhledem vidíme zámek i s věžičkami, stačí zavřít oči a představit si panstvo trávící čas ve stínu za horkých letních dnů… Možná vás napadne, že udržovat takový park není nic jednoduchého a nechat posekat louky v rámci folklorní akce je geniální nápad. Nicméně nastává druhá část: soutěž.

Ladnost sekáče

Jsou tady už připraveny pravidelné nepokosené úseky, ke kterým se teď postaví závodníci. Není to fotbal, diváci sekáčům nelají a nechytají se za hlavu, když výkon není podle jejich představ. Je to něco mezi krasobruslením, kde se hodnotí ladnost, a golfem, kde diváci obdivují i švih. Dívky v krojích sekáčům zpívají. Ti postupují pravidelně po loučce, vytočit v bocích, pohyb kosou a další řádky trav padají. Pěkně vedle sebe. Kolem chodí další muži v krojích a s notýsky. Luděk Kubiš nám právě sděluje: „Hodnotí se kvalita strniště, prostě zda nenecháte příliš mnoho trávy nepokosené.

Potom pravidelnost pokosu – jak je tráva položená, případně chyby při sečení. Estetika pohybu, tedy jak závodník při sekání vypadá. Pozornosti rozhodčích neujde ani to, jak sekáč v kroji vypadá, jak ho nosí a zda je kroj stylový, tedy krojová upravenost. A v neposlední řadě se sleduje i čas. Pravidla jsme si stanovili v průběhu let, chtěli jsme oceňovat nejen rychlost, ale také kvalitu práce, prostě aby dílo vypadalo dobře.“ Na olympijské hry se tato disciplína v dohledné době nedostane, ale vidět borce, jak úsporně, a přesto kvalitně sekají louku, je pořádný zážitek!

Děvčata přivezla škvařežinu, míchaná vajíčka se špekem. Zapíjí se podmáslím.

Samí vítězové…

Mezi muži zvítězil Miroslav Zemanovič. Přijel posedmnácté. „Třikrát jsem ovšem byl druhý! Vždycky jsem slyšel: Ty nikdy nevyhraješ. Dnes se to podařilo.“ Odvezl si demižon slováckého vína i medaili. Své vítěze měly i soutěže žen. Také desetiletý Jakub získal knížku za to, jak s trávou i kosou bojoval.

Blíží se půl desátá. Na pokosené louce zpívají ptáci. Mezi řádky chodí ženy, dívky i mámy s dětmi, vybírají luční kvítí na voničku, holky si pletou věnečky. Pod stromem hraje s vervou cimbálka. Diváci zpívají. A park se pomalu vylidňuje.

TIP AUTORA

Tráva se bude sekat 29. května v roce 2016 v buchlovickém zámeckém parku už po jedenadvacáté… A to hned pěkně po ránu, od půl páté. Přijeďte na další ročník Koseckých písní! Richard Grégr, publicista

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články