Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Do světa se štětcem a paletou

124-1.jpg
Autor článku: Michael Borovička, Středa, 15. června 2011
Autor fotografií: archiv autora
Čeští malíři často mířili do ciziny, nejčastěji však byla jejich cílem Mekka výtvarného umění - Paříž. Mnozí zde nacházeli inspiraci a zkušenosti, někteří, jako například Jaroslav Čermák, Alfons Mucha, František Kupka či Josef Šíma, se tu dokonce proslavili. Jiní však směřovali do končin, kde se rozhodně nemohli setkat s vynikajícími mistry či novými uměleckými směry.

Táhla je sem touha po nevšední inspiraci nebo také snaha poznat cizí země a jejich obyvatele, která překračovala jejich umělecké zájmy. Zůstalo po nich nejen pozoruhodné „cestopisné“ malířské dílo, ale často také knihy zachycující dnes již zmizelý svět. Zcela netradičním způsobem se na vývoji české cestopisné literatury podílel téměř zapomenutý malíř a hudební folklorista Ludvík Kuba (1863–1956), jenž se během svých cest soustředil na slovanský svět. Kubu můžeme zařadit i mezi české cestovatele, neboť tvořil během svých cílených, záměrných výzkumných cest. Dokumentoval mizející folklor slovanských národů, sbíral lidové a národní písně a zachycoval na plátno kroje, život lidí i krajinu, kterou obývali.

Jaroslav Hněvkovský: Dívčí portrét

Slovanská putování pozdního impresionisty

První cesta tohoto bývalého učitele ze Žiželic u Kutné Hory vedla v srpnu 1885 k Lužickým Srbům. Sbíral jejich písně a později také zachytil na svých plátnech kraj kolem Budyšína. Následovaly cesty do Haliče, na Ukrajinu a do Ruska, po němž cestoval v letech 1886–1887. Nejčastěji se však vydával na Balkán, především do Srbska, Bosny, Hercegoviny a Černé Hory. Začal malovat poměrně pozdě – zprvu byl samoukem, uvědomoval si však, že potřebuje odborné školení. Nejprve studoval malbu na pražské Akademii a pak odjel za stejným účelem do Paříže a později i do Mnichova.

V roce 1904 se dočasně usadil ve Vídni, kde si otevřel ateliér, roku 1910 se však vrátil do Čech. Vídeňský pobyt zakončil velkou cestou po Itálii. Na další cesty slovanským světem se Kuba vydal až po vzniku Československa. Na dokončení svého životního díla Slovanstvo ve svých zpěvech dostal dokonce finanční podporu od prezidenta T. G. Masaryka. Ludvík Kuba také napsal několik cestopisných knih: Čtení o Lužici (1925), Čtení o Makedonii (1931), Čtení o starém Srbsku (1931), Čtení o Dalmácii (1936) a Čtení o Bosně a Hercegovině (1937) a Křížem krážem slovanským světem (1956), jež je jen výborem z předešlých prací. Kuba vládl perem stejně dobře jako štětcem, a tak jeho dnes již téměř zapomenuté knihy překvapí bohatostí jazyka a hloubkou prožitku, jako například při návštěvě památného bojiště srbských dějin na Kosově poli: „Jsme na místě, kde se odehrála vrcholná shakespearovská scéna kosovské truchlohry. Zde byl proklán Murat, na místě rozsekán Miloš, před zraky umírajícího sultána sťat poražený Lazar a před ním – po svém přání -popravena řada srbských šlechticů.

Tedy půda opravdu prosáklá krví. Rozhlížíme se po bojišti. Nikde dokola nic. Ani keříčku. Nenalézáme tu než své myšlenky. Dávné představy snadno se připojují ke zbylé chudé skutečnosti. Nic jim nebrání. Nevyplňujeme si prázdno vojenskými údaji, ale raději obrazy z písní. Vidíme zde v duchu,kosovku děvojku‘, ana za jitra po bitvě se brodí junáckou krví…“ Kubovy cestopisné knihy jsou pozoruhodné tím, že je autor doprovází vlastními obrazy, mapkami i hudebními ukázkami. Jsou však převážně upravenými soubory dříve publikovaných článků, mají tedy daleko k ucelenému cestopisu, ale přesto jsou barvité, čtivé a pestré.

Otakar Nejedlý: Plachetní lodě

Gauguinovská inspirace

I v Čechách žili a tvořili malíři, kteří se domnívali, že prostředí exotické země jim poskytne netušenou inspiraci podobně jako tichomořský ostrov Tahiti impresionistovi Paulu Gauguinovi. Jaroslav Hněvkovský (1884–1956) a Otakar Nejedlý (1883–1957) si zvolili poněkud méně vzdálenou a dostupnější Indii a Cejlon (Šrí Lanku).

Setkali se v jedné z římských kaváren. Hněvkovský do té doby pracoval jako geometr v Dalmácii a Nejedlého plánem na malířskou cestu do Indie byl natolik nadšen, že se rozhodl jet také. Společně oba malíři v září 1909 lodí cestovali přes Suez a Rudé moře do Kolomba na Cejlonu, pobývali však i ve vnitrozemí v městě Kandy (Mahanuvara). Malovali a naivně doufali, že některý z místních mahárádžů je zaměstná jako své dvorní malíře nebo že aspoň najdou kupce pro své obrazy. V říjnu 1911 se oba vydali na horu Čimudží ve vnitrozemí ostrova, kde se načas usadili v malém domku ve výšce zhruba 1500 metrů nad mořem.

Onemocněli však malárií, která je donutila vrátit se do civilizace. Zejména Nejedlý měl už v této chvíli cestování v tropech dost a rozhodl se k návratu do vlasti, kam odjel přes Indii v létě roku 1911. Výsledkem jeho cesty byla mimo jiné cestopisná kniha Malířovy dojmy a vzpomínky z Ceylonu a Indie (1916). Hněvkovský si však nakonec oblíbil indický subkontinent více než jeho kolega, který vlastně byl duchovním otcem této malířské výpravy.

Rozhodl se přes všechny problémy zůstat. Proč? V dopise Nejedlému z roku 1911, který pak zařadil do prvního dílu své knihy Malířovy listy z Indie (1927), vysvětloval, jaké pouto jej k této zemi váže: „Myslím, že ještě dlouho neopustím Indii. Stalo se – čeho jsem se nenadál – zamiloval jsem si Madrás. Člověk si nakonec oblíbí věc, která ho stála mnoho útrap, jako onen sedlák, který dlouho se lopotil na skoupé skále, až konečně mu tam vzešel mladý vinohrad.“

Ve velkém městě Madrásu však nenašel uplatnění, a tak se vrátil do jižní Indie, kterou procestoval a jejíž přírodu i obyvatele zachytil na plátnech i drobných kresbách. Hněvkovský vydržel v Indii až do poloviny roku 1913, kdy se vrátil do Čech. Jeho okouzlení exotickou zemí však přetrvalo, jen první světová válka mu zabránila se tam znovu rozjet. Po jejím konci se vypravil do Londýna, kde vystavoval své „indické“ obrazy a seznámil se s básníkem Rabíndranáthem Thákurem, jenž ho vyzval k cestě do Západního Bengálska.

Otakar Nejedlý a Jaroslav Hněvkovský

V únoru 1922 Hněvkovský připlul do Bombaje, poté vlakem přejel celý indický poloostrov a přicestoval do Thákurova sídla v Šántiniketanu. Snažil se pochopit společenství lidí, které kolem sebe charismatický guru soustředil, chtěl založit malířskou školu pro členy této komunity, ale nakonec došel k závěru, který má platnost dodnes: „Za krásnými hesly kulturními a humanitními stojí zájmy jednotlivců, sobectví, žárlivost a zeje propast mezi Východem a Západem.“ Malíř rozčarován, aniž se mu podařilo své plány uskutečnit, odejel z Thákurova „Sídla míru“ a odebral se do pro něj známého Madrásu, kde se s Thákurem ještě jednou setkal, namaloval jeho obraz, ale do Bengálska už necestoval.

Na jaře 1923 se vrátil domů a Indii pak už nikdy nenavštívil. Své zážitky vtělil do dvoudílného cestopisu Malířovy listy z Indie (1925, 1927). Zcela jiný charakter měla poválečná cesta jeho malířského druha Otakara Nejedlého. Památník odboje jej spolu s malíři Vincencem Benešem, Bohuslavem Harnou, Oldřichem Koníčkem, Ladislavem Šímou a Angelem Zeyerem vyslal na jaře 1919 do Francie, aby zde zachytili místa, kde bojovali českoslovenští legionáři. Od skončení války uplynulo jen několik měsíců a francouzská krajina, kde roky zuřila zákopová válka, ještě neztratila ráz autentického bojiště.

Stromy proměněné v ohořelé pahýly, ruiny stavení, pobořené zákopy, zem rozrytá výbuchy dělostřeleckých granátů, zničené rezavějící zbraně, provizorní hroby s dřevěnými kříži… „Zde každý kámen, každá zeď, strom, pahýl, zde všechno ještě sténá a zoufale řve,“ poznamenal si později Nejedlý, „zde se zatajuje člověku dech, svírá srdce, zatínají zuby a pěsti.“ Účastníci malířské „expedice“ viděli Němci zničené historické město Remeš, které na ně mohutně zapůsobilo, avšak jejich úkolem bylo zachytit bojiště, kde nasazovali své životy Češi. Cílem české skupinky bylo bojiště u Prunay. Obrazy, které během této cesty umělci pořídili, jsou dnes součástí sbírek Vojenského historického ústavu. Kromě obrazů Nejedlý vytvořil také poněkud pochmurný cestopis Malířovy dojmy z francouzského bojiště (1921).

Průkopník novozélandského malířství

Zatímco Nejedlý se stal doma uznávaným umělcem, plzeňský rodák Bohumír Lindauer (18391926) se proslavil u protinožců. Absolvoval malířskou akademii ve Vídni, roku 1873 se však rozhodl vystěhovat do ciziny. Jeho životní příběh je dokladem, jak náhoda může od základů změnit lidský život. Lindauer se totiž chtěl stůj co stůj vyhnout vojenské službě v c. k. armádě, a tak z Hamburku odplul lodí Reichstag – pro jistotu až na Nový Zéland. Přistál zde 6. srpna 1874. Dříve maloval náboženské motivy a v Rusku a Polsku portréty armádních důstojníků a jejich paniček, teď jej však čekala zcela jiná práce.

Ludvík Kuba: Lužičanka

Nejprve fotografoval, po pěti letech se však usadil v Aucklandu a plně se věnoval malování. Seznámil se se sirem Walterem Butlerem, významným právníkem, znalcem místní fauny a především zdejšího domorodého obyvatelstva -Maorů. Lindauer pracoval na jeho objednávku. Jeho hlavní námět představovaly portréty domorodců, byl však také dobrým krajinářem. Z Lindauerových obrazů vyzařuje přirozená důstojnost a hrdost maorských pohlavárů a dnešní člověk ocení i fakt, že věrně zachytil jejich dávno zmizelý svět. Lindauer si na Novém Zélandu vybudoval slušnou existenci.

Severně od Aucklandu si postavil dům s ateliérem, kde žil až na dvě delší návštěvy Evropy do smrti. V letech 1900–1902 navštívil Prahu, kde navázal intenzivní styky s představiteli české veřejného života, a dva obrazy poté věnoval Náprstkovu muzeu. Podruhé pobýval v Evropě v letech 1911–1914, kdy jej zastihla válka a jen s obtížemi se dostával domů na Nový Zéland. Bohumír Lindauer je dnes považován za jednu z nejvýznamnějších postav počátků novozélandského výtvarného umění. V Aucklandu dokonce stojí jeho pomník. V malířově rodné Plzni sice najdeme Lindauerovu ulici, ale jinak u nás zůstává jeho originální výtvarné dílo bohužel téměř neznámé.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články