Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Divokým Balúčistánem

18-001.jpg
Petr Hruška, Pátek, 2. února 2007
Sedíme na korbě pick-upu uhánějícího rozpálenou pouští k pákistánské hranici. Za sebou jsme nechali nevzhledný Záhedán,poslední velké město jihovýchodního Íránu, o jehož existenci většina Íránců ani nemá ponětí. Vojáky tam prý posílají sloužit za trest.

Na posledním checkpointu se policista zajímá o obsah kanystru, na němž sedím. Uvnitř je pochopitelně nafta, v tomto pásmu zakázaný artikl. Litr tu stojí v přepočtu padesát haléřů, zatímco v Pákistánu téměř dvacetkrát tolik. Na hranici se tak dá nenápadný kanystřík výhodně zpeněžit. Řidič se s ozbrojeným příslušníkem hádá, ale vypadá to na nekompromisní konfiskaci. Šofér se však nemíní svého kontrabandu vzdát. Začíná dětinská tahanice. Ostatní policisté jen apaticky přihlížejí, asi jde o každodenní záležitost. Až když ozbrojenec výhrůžně vytahuje pistoli, náš pašerák kanystr pouští a nasedá do auta. Přestože vyvázl bez pokuty nebo zatčení (policie si s naftou určitě poradí), nadává celou cestu k hranici.

Taftán je snad nejžalostnější místo celého Blízkého východu. Městečko na hranici tvoří na pákistánské straně všehovšudy celnice, špinavý hotýlek a tržiště s pašovaným zbožím. Mezi tím se po prašných ulicích bez asfaltu a jakékoli zeleně prohánějí kozy, oslí povozy a toulaví psi. Lidé se nám tu zdají trochu divní. Aby ne – teploměr na íránské celnici ukazoval dvaapadesát stupňů ve stínu. Život v takových podmínkách asi nenechá člověka bez následků. V Taftánu se naprostá většina obyvatel živí pašováním nebo ilegální výměnou peněz. Za městem je takzvaný sudový trh, kde se obchoduje s pašovaným benzinem. Ten se pak dále prodává u provizorních pump v poušti, samozřejmě s tichým souhlasem úplatných úředníků.

Doprava pro otrlé

Na rozdíl od poměrně civilizovaného Íránu vládne v Pákistánu neuvěřitelný chaos a špína. Příkladem jsou třeba zdejší dopravní prostředky. Zahir, hrdý majitel dopravní společnosti se čtyřmi „moderními de luxe busy“, nám u celníků prodává lístky na cestu do Kvéty (Quetta) ještě předtím, než oficiálně vstoupíme do země. Přistavený vrak má do moderního autobusu hodně daleko. „Za deset minut vyjíždíme,“ ujišťuje nás Zahir, když jako první pasažéři usedáme na zaprášená zadní sedadla. Tlupa naháněčů se zatím venku snaží nalákat další cestující. Postupně se zaplňují všechna místa a za necelé tři hodinky opravdu vyjíždíme.

Záhedán spojuje s Kvétou i železnice, cesta vlakem se však často protáhne přes třicet hodin. Šestiset kilometrová silnice do Kvéty, oficiálně část „evropsko-asijské dálnice“, byla pokryta asfaltem teprve před devíti lety. Předtím se jezdilo pouze v kolejích vyjetých v písku. Ani dnes však není cesta snadno sjízdná. Asfalt už na mnoha místech chybí a vítr navíc často navane na silnice několik metrů vysoké písečné duny. Vozidla je pak musejí objíždět a nezřídka při tom zapadnou do písku. Pasažéři jsou nuceni vystoupit a pomáhat s vyprošťováním.

Písek je asi největším nepřítelem cestovatele. I když si zabalíte celou hlavu do šátku, drobná zrníčka si vždy najdou cestu do vašich uší nebo mezi zuby, dokonce i do objektivu fotoaparátu. Když v protisměru projede vozidlo, vlna rozvířeného písku proletí otevřenými okny celým autobusem a usadí se na apatických pasažérech. Při každém takovém setkání se řidiči zdraví hlasitým troubením klaksonu. Ten slyšíme skoro pořád: troubí se i při průjezdu vesnicí, při předjíždění i po něm a když se na silnici objeví zvíře či chodec.

Další pohromou jsou zpomalovače: asfaltové vlny na silnici před osadami, jež mají řidiče přimět, aby přibrzdili. Zahirův šofér však všechny překážky ignoruje, a tak my na zadních sedadlech při každém přejezdu vyskakujeme až ke stropu. Zahir navíc nechal všechna sedadla posunout o něco dopředu, aby mohl do zadní části přidat ještě jednu řadu a víc vydělat. Volného prostoru na nohy tedy příliš nezbývá.

Co Alláhovi zbylo

Balúčové sami říkají, že Balúčistán je země, které Alláh nadělil to, co mu při stvoření světa zbylo. Z celkové rozlohy Pákistánu zabírá tato provincie 43 procent. Většinu tohoto území však pokrývá nehostinná poušť, kde žije pouhých šest milionů obyvatel. Většinu z nich dosud tvoří kočovníci, kteří na jaře a v létě putují s kozami, osly, ovcemi, velbloudy a koňmi po horách i pastvinách a na zimu se uchylují do vesnic v nížinách.

Odhaduje se, že Balúčistán je osídlen už od doby kamenné. Dodnes se na území vystřídala řada kmenů a dobyvatelů – Alexandr Makedonský, Arabové, Peršané, Mongolové i Britové. Britští kolonizátoři využívali provincii jako cestu do Afghánistánu během anglicko-afghánské války v polovině minulého století. Lehce zmodernizovali hlavní město provincie Kvétu a silnici k hranici s Íránem. Jinak je tato pustina pramálo zajímala a ani ji nepovažovali za součást své indické kolonie. Když po vyhlášení nezávislosti Pákistánu a Indie v roce 1947 odešli, ocitl se Balúčistán v chaosu kmenových válek. Vládci jednotlivých distriktů se snažili uchopit moc a zničit své sousedy. Zcela ovládnout všechny zapadlé oblasti se pákistánské vládě nepodařilo dodnes a provincii prostě rozdělila na regiony A, tedy stabilní, a regiony B – neklidné. Stabilní a povětšinou bezpečné oblasti, mezi něž patří hlavní silnice a železnice vedoucí do Íránu a města ležící na této trase včetně Kvéty, ovládají státní úřady a policie. „Béčka“ pak fakticky spravují vůdci tamních klanů.

Velkou ranou pro vládu i pro mnoho obyvatel Balúčistánu byla afghánsko-sovětská válka, která do pohraničních oblastí Pákistánu vyhnala přes tři miliony uprchlíků. S nimi se do země dostala spousta levných zbraní. Válka v Afghánistánu také odklonila takzvanou hippie trail, trasu, kterou se koncem šedesátých let vydávali hippies a po nich další cestovatelé po souši do Indie. Proto dnes pozemní cesta na indický subkontinent vede oklikou přes poušť Balúčistánu.

Chvíle modlitby na cestě z Taftánu do Kvéty.

Čas na modlitbu

Po další modlitební pauze se dávám do řeči s afghánským Paštunem Ahmedem. Má evidentně dobrou náladu, protože se vrací z Íránu ze „služební cesty“, jak tomu sám říká, a podařilo se mu udělat dobrý obchod. Jako údajně dalších patnáct afghánských uprchlíků v autobusu se živí pašováním stříbra a drahokamů. Do východoíránského Mašhadu dovezl dřevěné růžence a na zpáteční cestu nakoupil sedm set stříbrných prstenů. Tentokrát měl štěstí na shovívavé celníky, a tak nemusel dávat příliš vysoké úplatky. Zboží chce zítra výhodně prodat kvétským klenotníkům. Přes poušť do Íránu a dál do Evropy však neproudí jen šperky. V Afghánistánu se ročně vyrobí šest tisíc tun opia a v Pákistánu pět set tun. Kilogram heroinu, který se z opia vyrábí, se přitom v západní Evropě prodá za sto tisíc dolarů. To je asi třista násobek původní ceny, za niž opium prodá pěstitel v Afghánistánu. Pro chudé obyvatelstvo je tedy pašování lákavým a často i jediným možným způsobem obživy.

V noci nám dochází voda a nemáme kde ji doplnit. V žádné z několika vesniček, kterými projíždíme, autobus nestaví. Ostatní pasažéři zřejmě také nejsou dobře zásobeni nebo šetří na horší časy. Zastaví se jen v čase modlitby a ten přijde vždy, když jsme zrovna uprostřed pouště. Muslimové, to znamená celé osazenstvo autobusu kromě nás, se vyhrnou ven, pomodlí se a jedeme dál.

Pověstná místní pohostinnost

Do Kvéty, hlavního a jediného většího města provincie, přijíždíme naprosto dehydratovaní po sedmnácti hodinách protrpěné jízdy. Předměstí jsou prorostlá háji datlových palem (balúčiština má skoro sto výrazů pro datle), zavlažovanými četnými vodními nádržemi. Centrum města je naproti tomu shluk špinavých ulic a domků zahalených v hustém smogu. Kvéta leží v horách v nadmořské výšce 1680 metrů, a přesto je tady i v létě horko jako v peci, zatímco v zimě mohou teploty klesnout i na minus dvacet stupňů.

To, co z Kvéty dělá opravdu zajímavé místo, jsou její obyvatelé. Po staletí byla důležitou křižovatkou cest obchodníků i dobyvatelů, z nichž vznikla pestrá směsice národností. Třemi hlavními skupinami jsou Balúčové (v překladu „Tuláci“), váleční Paštúni a kočovní Brahuici, jejichž jazyk je prý podobný tamilštině, jíž se dnes mluví v jižní Indii. Početní jsou také persky mluvící Hazarové, potomci Mongolů, a zejména uprchlíci z Afghánistánu, kteří už ovládli značnou část místního obchodu. Přestože málokterý zdejší národ má pověst mírumilovného lidu a osobní spory se často řeší pomocí zbraní, místní lidé, ostatně jako většina Pákistánců, jsou proslulí neuvěřitelnou pohostinností. Afghánci se soustředí hlavně kolem barevného Kandahárského bazaru, kde se dá koupit vše, od pistáciových oříšků po kalašnikov. My tentokrát nakupujeme jen pistácie, abychom se měli čím posilnit na naší další cestě.


Jídlo a ceny

Pákistánská kuchyně příliš neoplývá rozmanitostí a chutnými pokrmy. Typické jsou různé kebaby, rozvařené skopové v husté pálivé omáčce, rýže a placky čapátí. Alkohol je tu zakázán, k pití seženete přeslazené limonády, čaj (v afghánských čajovnách zelený, jinak černý s mlékem) a vodu. Pozor na pitný režim si musíte dát zejména v horkých pouštích mimo města, počítejte aspoň tři až čtyři litry na den. Vhod přijdou i dezinfekční tabletky. Pákistán je na cestování jedna z nejlevnějších zemí světa. Oběd v levné restauraci pořídíte za dolar, hotel za dva až čtyři, šest set kilometrů autobusem z hranic do Kvéty stojí asi devět dolarů, boty vám spraví za deset centů. Pokud byste si chtěli pořídit kalašnikov, s trochou smlouvání vás přijde na sto padesát dolarů. Zajímavou raritou jsou slevy na železnicích. Vyběhat je sice trvá až dvě hodiny, zato ale jako cizinci dostanete 25procentní slevu z ceny jízdenky, studenti dokonce poloviční.

Doprava a ubytování

Balúčistán je letecky těžko dostupný, nejlepší je dojet sem po zemi – z Íránu levnými a čistými autobusy, z východního Pákistánu špinavými vlaky. Při přejezdu na íránskou stranu je třeba počítat s protidrogovými kontrolami, které cestu zdrží, ale málokdy se týkají cizinců. Z Teheránu se dá na pákistánskou hranici dojet za 26 hodin, z druhého směru od indické hranice asi za dva dny. Letecké spoje do Pákistánu jsou drahé, nejlevnější létají do Karáčí, odkud je však doprava do Balúčistánu nebezpečná. Kromě největšího města regionu Kvéty hotely téměř neexistují, snad kromě několika špinavých ubytoven pro řidiče náklaďáků u hlavních silnic. Jednoduchý pokoj pro dva stojí v Kvétě čtyři dolary, nejoblíbenější je u batůžkářů už několik let hotel Muslim.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články