Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Divoký sever Kambodže

034-001.jpg
Anna Šmídová, Úterý, 29. Srpen 2006
Horký vzduch prosycený červeným prachem by se dal krájet. Širokými ulicemi se co chvíli prožene mladík na motorce a zvíří oblaka prachu. Patrové domy svými tvary i barvami připomínají dorty v cukrárně. Obchodník v přízemí jednoho z nich čeká na turisty, kteří by za pár dolarů koupili surové drahokamy z nedalekých dolů. Tak takto vypadá centrum kambodžské provincie Rotanah Kiri Banlung.

Provincie Rotanah Kiri se rozprostírá v severovýchodním cípu Kambodže, který se jakoby zakusuje do Laosu a Vietnamu. Odlehlá oblast s panenskou přírodou a ojedinělými etnickými menšinami je z hlavního města Phnompenhu (Phnum Pénh) vzdálená 600 kilometrů, což znamená tři dny cesty. Den autobusem, druhý lodí po Mekongu a závěrečná etapa kolektivním taxi. Asfaltový had se do tohoto zapomenutého koutu světa zatím nedoplazil, a tak poslední stošedesátiki­lometrový úsek ze Stoeng Treng do Banlungu (Phum Bung Lung) po neskutečně vymleté polní cestě pro nás znamená čtyři strastiplné hodiny jízdy. Řidič našeho vozu navíc zjevně ignoruje absenci tlumičů a do každé díry najíždí s o to větší vervou. Učiněný očistec.

Cíl naší cesty, městečko, či spíše větší vesnice Banlung připomíná kulisy k westernovým filmům. Široké vylidněné ulice lemují patrové domy v pastelových odstínech s monstrózními balkony zdobenými kýčovitými balustrádami, po městě se prohání novodobí kovbojové na motorkách a na centrální tržiště přicházejí každý den „indiánské“ squaw z různých kmenů prodávat produkty svých drobných hospodářství. Ubytujeme se v jednom z hotelů na hlavní „třídě“ patřícím panu Lengovi. Zdá se, že drobný šlachovitý čtyřicátník s navoskovaným knírem v bílé košili, nažehlených kalhotách s puky a lakýrkách, ozdobený několika zlatými řetězy, šéfuje nejenom hotelu, ale i celému westernovému komparzu. V zemi, kde je průměrná mzda okolo 50 USD měsíčně za mnoho hodin tvrdé práce, tráví pan Leng veškerý čas sledováním dění ve městě z terasy svého hotelu a udílením rozkazů i rad početným příchozím. Po čase jsem dokonce začala podezřívat autory našeho průvodce ze špatné transkripce jména městečka – správná forma je totiž zřejmě Banleng, a ne Banlung.

Banlung kromě dvou zánovních buddhistických chrámů, tržiště a krámků s drahokamy nenabízí takřka nic. O to zajímavější je jeho okolí. Rádi proto přijímáme šlechetnou nabídku pana Lenga, vyváženou na kambodžské poměry tučnou dolarovou sumou z naší strany, a vydáváme se směrem k Tonlé San, jednomu z přítoků Mekongu.

Krajina okolo Banlungu je jedním z mála míst na zemi s panenskou přírodou. Červená hlína, smaragdově zelená džungle a blankytně modré nebe v dokonalé harmonii jako na plátně geniálního malíře. Neprostupnou džungli tu a tam přeruší gumovníkové háje s hladkými kmeny stromů stojících v přesných zákrytech, plantáže s ledvinovníky, stromy plodící kešú či políčka podzemnice. Cestu místo kandelábrů určují staleté stromy výšky mnohopatrového do­mu.

Strážci hřbitova

Po hodině cesty se před námi otevírá široký písčitý břeh Tonlé San. Na říční pláži je rušno. Místní s mnoha zavazadly v podobě pytlů rýže, slepic či celých motorek se nechávají převážet na protější břeh, parta kluků se okolo nás prohání na polorozpadlých kolech a my začínáme vyjednávat o ceně za cestu lodí k vesnici Kachon. Majitelé lodí dobře vědí, že se k unikátnímu hřbitovu nemůžeme dostat jinak než pomocí jejich plavidel a drží nás v šachu. Nakonec nám nezbývá než zaplatit za čtyřicetiminutovou cestu cenu, za kterou bychom se jinde plavili celý den. Teprve později jsme zjistili, že ke Kachonu vede i silnička, o níž však pan Leng taktně pomlčel.

Cíl naší cesty, unikátní animistický hřbitov, však stojí za to. Ve stínu mohutných stromů odpočívá desítka předků obyvatel nedaleké vesnice a jejich hroby pomalu pohlcuje bujná vegetace spodního patra džungle. Klidný spánek každého z mrtvých střeží vždy dvě lidské a dvě zvířecí figury vyřezané ze dřeva. Některé ze soch jsou polychromované, barevnost jiných spláchly pravidelné monzunové deště. Samotné hroby chrání zdobené dřevěné stříšky. Přestože se život obyvatel Kachonu v posledních letech díky přívalu turistů v mnohém změnil, dřevěné plastiky pro své nebožtíky vyrábějí nadále, jenom je obohacují o sluneční brýle, mobilní telefon či samopal.

Magickou atmosféru tohoto místa naruší až „stařešina“ přilehlé vesnice, který žádá dolarový bakšiš za to, že jsme narušili klid duší jeho předků. Na zpáteční cestě lodí ukazuje pan Leng za naše záda. Tam všude se rozprostírá národní park Virochey o rozloze 332 500 hektarů, v němž žijí ohrožené druhy, jako tygři či sloni. Pro návštěvu parku je třeba vyhradit několik dní a najmout si schopného průvodce. Potřebného času ani peněz se nám bohužel nedostává a park Virochey si necháváme na další návštěvu Kambodže.

Mezi pravěkem a civilizací

Obyvatelé Kachonu jsou jednou z mnoha etnických menšin, které tvoří až 80 % obyvatelstva Rotanah Kiri. Celkem se jedná o 60 000 osob, ale toto číslo neustále klesá vzhledem k absenci základní zdravotní péče a zvýšenému výskytu malárie, cholery a tyfu. V pralesích na hranici s Vietnamem žije 12 kmenů skupiny Khmer Loeou, které si vzhledem k izolaci od okolního světa dodnes zachovaly mnoho ze svých tradic. Etnika Tampuan, Krung, Jarai a Brou obývají výše položené oblasti. Věnují se žďáření, lovu pomocí otrávených šípů a praktikují animismus. Způsob jejich života se však s koncem mezinárodní izolace Kambodže, přívalem turistů a lobby dřevařských firem rychle mění. Ve vesnicích, do nichž se lze dostat pomocí motorových vozidel nebo jsou vzdálené od Banlungu několik hodin či den chůze, již málokdo nosí tradiční sarong a ženy si již netetují obličej a v uších nemají velké ozdoby ze slonoviny. Na druhou stranu malárii dosud léčí šaman. Nacházejí se někde na půli cesty mezi tím, co my nazýváme civilizací, a primitivním způsobem života, přičemž k tomu druhému není z různých důvodů návratu. K tomu, aby byla cesta od jednoho extrému k druhému co nejméně bolestivá, slouží mnoho projektů západních nevládních organizací. Stavějí školy, poskytují lidem v nepřístupných oblastech internetové spojení se světem, s jejich pomocí funguje i projekt Telemedicin zaměřený na distribuci lékařských informací, nebo vyučují angličtinu. Finance pro projekty se získávají mimo jiné internetovým prodejem tašek a koberečků utkaných místními ženami.

Činnost jedné z těchto organizací máme možnost poznat zblízka. Na okraji Banlungu stojí nevzhledná dřevěná patrová budova. Zaklepeme. Dveře otvírá asi šestnáctiletá dívka a vítá nás takřka dokonalou angličtinou. Jak se později dozvídáme, je to jedna ze šesti zdejších učitelek. Během okamžiku se kolem nás shromáždí dav odrostlých dětí. Zpočátku se stydí, ale brzo ztrácejí zábrany a využívají jedinečné příležitosti ke komunikaci s „rodilým mluvčím“. Co na tom, že angličtina není ani zdaleka naším rodným jazykem. Většinou pocházejí ze vzdálených vesnic a do školy přicházejí negramotní, často i bez znalosti khmérštiny (oficiální jazyk Kambodže). Pobyt ve škole vyvažují jejich rodiče několika pytli rýže a dalšími potravinami a přitom doufají, že svým dětem usnadní život ve světě měnícím se raketovou rychlostí. Prvními učiteli ve škole byli cizinci, dnes už však vyučují sami absolventi těchto kurzů. Většina žáků se učí rychlostí nesrovnatelnou s tou na našich základních školách a během několika měsíců se kromě čtení, psaní a khmérštiny opravdu naučí i základy angličtiny. Těžko říct, jak ji využijí. Třeba se uplatní jako průvodci nebo odejdou za prací do hlavního města.

Bez roušky ani ránu

Další dny se vydáváme na průzkum okolí na motorce. Po vzoru místních si na banlungském tržišti pořizujeme plátěné roušky přes ústa. Bez nich bychom se po pár minutách určitě udusili všudypřítomným prachem. Stav silnic okolo Banlungu je snad ještě horší než u té, po které jsme sem přijeli. Naše je lemovaná gumovníkovými a kávovníkovými plantážemi a vede do 36 kilometrů vzdálené vesnice Bokeo, z níž pocházejí mnohé ze zirkonů prodávaných v banlungských krámcích. Drahokamy se těží velmi primitivním způsobem a do práce je zapojena celá rodina. Muži se spouštějí do úzkých děr a posílají nahoru kýble s vytěženou zeminou. Ženy a děti z ní pak vybírají surové drahé kameny.

Na trase Banlung-Bokeo leží také jeden z mnoha vodopádů Rotanah Kiri. Ou´Sean Lair se čtyřmi patry vodních kaskád je vysoký 16 metrů a působí majestátním dojmem dokonce i v období sucha. Průzračná voda nás zláká k vykoupání, které však kromě momentálního ochlazení nemá žádný efekt. Po několika minutách jízdy na motorce zpět k naší základně jsme opět pokryti prachem od hlavy až k patě.

Poslední den našeho pobytu v Rotanah Kiri strávíme u jezera Yeak Loam vzdáleného pouhých pět kilometrů od Banlungu. Padesát metrů hluboké vulkanické jezírko vzniklo před 4000 lety uprostřed neposkvrněné přírody a jeho krása je nepopsatelná. Lenošíme a přemýšlíme o budoucnosti dětí, které jsme potkali v jazykové škole. Naposledy se vykoupeme, smyjeme ze sebe pot a prach a vrátíme se do civilizace. Kam ale míří ony?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články