Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Divoké trojmezí Východních Karpat

104-1.jpg
Autor článku: Petr Blahuš, Pondělí, 9. května 2011
Autor fotografií: Petr Blahuš · Tomáš Kubeš
Je jen málo míst v bývalém Československu, kde se člověk může ponořit do hlubokých lesů, aby se z nich vynořil o několik dnů později o dobrých sto kilometrů dál. A navíc nepotkal ani živou duši. Takovým místem jsou Východní Karpaty. Dodnes tu navíc najdete stopy po krutých bojích válečných konfliktů minulého století.

Z Prahy je to sem přes 600 kilometrů, a z Aše dokonce ještě o 200 km dál. Přesto se nejedná pro našince o úplně neznámé místo. Právě tudy, Lupkovským průsmykem, jel na frontu velké války budoucí rudý bolševik, dezertér z legií a opilec Jaroslav Hašek vulgo Švejk. Památkou na tuto zlou dobu je také čerstvě rekonstruovaný válečný hřbitov na kótě Paseky nedaleko vesnice Čertižné, doslova jen pár kroků za hraničními kameny na polské straně. Ve vyklučeném pralese, kde nechali polští, ale i naši dobrovolníci mnoho potu a krve z mozolů, leží svorně vedle sebe v karpatské zemi kdysi bojovníci obou armád a nepřátelé na život a na smrt: Češi, Slováci, Rusové, Ukrajinci, Poláci – a Maďaři, Němci, Finové a Rakušané.

Právě tudy se na území budoucího Československa probili dvakrát, nejdříve už v zimě 1914 a podruhé na jaře 1915, společně s ruskou armádou i českoslovenští legionáři. Mnozí z nich v okolí tunelu, který uvnitř kopce dělí napůl hranice dnešního Slovensko a Polska, také padli.

Památný tunel

Konečně, tenhle tunel by si pro svou nedávnou pohnutou historii zasloužil být jmenován národní památkou. Zatímco se totiž celý svět učí, že druhá světová válka začala přepadením Polska Německem 1. září 1939, jen pár skutečných odborníků ví, že tento útok začal právě tady (a v Jablunkovském průsmyku v Beskydech) už o čtyři dny dříve. Hitler totiž původně plánoval začít útok už 26. srpna 1939, ale na poslední chvíli kvůli diplomatickým pokusům odvrátit válku ze strany Sovětského svazu i Velké Británie svůj rozkaz odvolal.

Změna termínu se už ale nedostala včas k německým teroristům, kteří tady vyrazili do útoku, aby tento strategicky důležitý tunel obsadili nepoškozený. Polským vojákům, bránícím železniční hradlo asi 300 metrů za tunelem, se však útočníky podařilo se štěstím odrazit. Mezi útočníky byli i někteří sudetští Němci, kteří rok předtím vyvolali německé povstání v Čechách a iniciovali tak mnichovskou dohodu a odtržení našeho pohraničí. Tímtéž tunelem, poškozeným německými ženisty a opraveným sovětskými vojáky, se na konci března 1945 vrátil na své cestě z Košic z exilu domů také prezident Edvard Beneš.

Opuštěné trojmezí

K opuštěnosti a romantičnosti obrovského území na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny přispělo také poválečné vysídlení Ukrajinců Poláky. K dalšímu vystěhování, tentokrát na slovenské straně Karpat, došlo v osmdesátých letech 20. století kvůli výstavbě přehrady Starina, zásobující pitnou vodou většinu východního, mimochodem i dnes vesměs rusínského Slovenska.

Táboření je na Poloninách zakázáno. Můžete ale přespat v jednom z dřevěných srubů.

V neposlední řadě tamní přírodě také pomohlo završení unikátního projektu Mezinárodní biosférické rezervace Východní Karpaty v únoru 1993. Ta se plochou téměř 200 000 hektarů rozkládá na území Slovenska (zde pod jménem Národný park Poloniny), Polska (Bieszcadzki Park Narodowy) a Ukrajiny (Užanskij nacionaľnij prirodnij park).

Podle slovenských pohraničníků se tak poutník jdoucí po hřebeni Východních Karpat může setkat například na pláních pod Ruským sedlem se zubry a losy, kteří tudy na jaře občas přecházejí hory z polské strany. Karpatské lesy na rozhraní Polska, Ukrajiny a Slovenska jsou domovem i mnoha vlků, medvědů a samozřejmě spousty vysoké zvěře a divočáků. Prales je i rájem pavouků a stovek druhů různých brouků, v mnoha případech endemických.

Poutníkův ráj

Slováci si dobře uvědomili, že kvůli opuštěnosti národního parku a také značné délce většiny z nemnoha nástupních tras je pro poutníka prakticky nemožné přejít celé Poloniny, protože táboření je tu zakázané. Proto sáhli k originálnímu kroku a vybudovali podél hřebenovky soustavu dřevěných srubů, vzdálených od sebe asi den pochodu. Prosté přístřešky s holými palandami stojí navíc většinou strategicky u nemnoha zdrojů vody, pramenících nehluboko pod hřebenem. U každého z nich je také oficiálně povolené ohniště.

Tyto sruby stojí pod Kremencem, v sedle Čierťaž, pod Rabiou skalou a v Ruském sedle. Odtud už poutník musí dojít na hranice parku u Balnicy na jeden zátah nebo přespat na polské straně v nádražní budově zdejší úzkorozchodky. Pro absolvování celého hřebene od hranic s Ukrajinou až na Duklu je potřeba počítat asi se šesti dny. Ačkoli cesta vede stále nahoru a dolů a převýšení v součtu je tak značné, je lepší jít od východu na západ, protože se jde od Kremence (který je se svou výškou 1221 metrů nad mořem nejvyšším bodem celých Polonin) až do Dukelského průsmyku (502 m n. m.) relativně z kopce.

Vše potřebné včetně jídla si ale i tak musí poutník po celou dobu nést na zádech, první jídlo si může koupit až na Dukle, respektive poslední slovenské vesnici pod hraničním hřebenem, ve Vyšném Komárniku. Odtud už také jezdí autobusy do Svidníku, kde je možné přesednout na dálkové spoje do Česka nebo třeba do Prešova a Košic.

Snad nejkrásnější dobou pro návštěvu Východních Karpat a pro putování jejími převážně listnatými nebo smíšenými lesy je časné jaro, když na hřebenových bucích ostře svítí svěže zelené lístky, nebo naopak na podzim. Tehdy celé pohoří do daleka svítí červeně a žlutě listy buků, které ostře kontrastují se zelení zdejších majestátních jedlí. Tehdy se dá jít opravdu nalehko, tedy pokud máte rádi houby. Roste jich tady opravdu požehnaně a mykologové tu zdokumentovali více než tisíc dvě stě druhů.

Martova pole

Nejenom fantastická krása zdejší přírody však udeří do očí poutníka, který prochází po hraničních poloninách a lesích od Kremence na trojmezí po Dukelský průsmyk 100 km na západ odtud. V lesích, přes které se několikrát přehnala fronta v první i druhé světové válce, totiž není žádným problémem vidět věrně zachovalé památky strašných bojů: třeba minometný nebo dělostřelecký granát či zbytky ze sestřeleného šturmoviku Il-2. Stojí tu i pomníky zarostlé uprostřed houštin, stejně jako polozapomenuté hřbitovy v horách i pod nimi, v blízkosti prastarých dřevěných řeckokatolických kostelů… A ještě na zbytek jednoho pomníku narazí všímavý poutník v pohraničních pralesích Haliče a Východních Karpat: nad prameny Udavy leží v houští povalené zbytky bývalého válečného trojmezníku, označujícího kdysi v těžkých dobách styk hranic nacistického Německa, fašistického Maďarska a klerofašistického Slovenska.

Až sem se měla po roce 1939 posunout hranice nadiktovaná Československu a poté už jen Slovensku jeho většími, leč bohužel bezcharakterními sousedy při snaze o revizi výsledků první světové války. Snad nejstrašnější důkaz nesmyslnosti válečných jatek však na poutníka čeká v Ruském sedle. Jen na rozpažení rukou se zde přímo na hřebenovce dodnes černá bludiště několika řad zákopů, místy až 1,5 metru hlubokých. Ty obrácené směrem do Slovenska patří Rusům, kteří tady bojovali s Němci ve strašné zimě 1914–1915, jen několik desítek centimetrů od nich směřují předprsněmi do Polska ty patřící německým nacistům. Ti z nich odtud stříleli po útočících ruských vojácích během dukelské operace.

Klid na východě

Slovensko-ukrajinská hranice, která je už několik let nejen hranicí Evropské unie, ale i schengenského prostoru, byla ještě docela nedávno „trochu horká“. Zločinci ze zemí bývalého SSSR zde totiž kromě loupeží, přepadení a okradení měli na svědomí i smrt několika slovenských pohraničníků. To už je ale teď minulostí. „Východní hranice je zabezpečená elektronicky i mechanicky. Na její zajištění použijeme jak živou sílu, včetně policejních psů, tak i různé druhy signalizačních technik.

Lupkovský tunel. Právě zde započaly první útoky druhé světové války.

Hustota hlídek je vysoká, když si to vyžádal náš vstup do Schengenu, na hranici s Ukrajinou po navýšení počtu slouží přes tisíc policistů,“ pochlubila se mi Ľudmila Staňová z kanceláře slovenského ministra vnitra. Zlepšilo se podle ní také řízení ochrany hranice. Bezpečnostní opatření na zelené hranici se ale normálních turistů nijak nedotkne. Pohyb v pohraniční oblasti je i nadále volný až po státní hranici. Každý tak tudy může kráčet místy, která byla dějištěm bojů o svobodu a nezávislost.


Kudy do hor

Až do Nové Sedlice, nejvýchodnější slovenské vesnice, je relativně dobré spojení autobusy několikrát za den. Tytéž spoje pak většinou zajíždějí i do Runiny, odkud se dá vylézt stoupáním až na hraniční hřeben v sedle Ďurkovce. Do Ruského sedla je zakázána jakákoli doprava, vesnice v podhůří až po přehradní hráz u Jalové jsou navíc vystěhované. Další možností je použít řídké vlakové spojení z Medzilaborců do Polska přes Lupkovský průsmyk, kam se dá po špatné cestě dojet i autem.

Naopak opravená silnice vede rovněž z Medzilaborců k novému silničnímu přechodu do Polska v Laboreckém sedle, kde dodnes stojí starý hraniční kámen oddělující Rakousko od Uherska. Do blízkosti hranice se dá dostat i z Čertižné. Z polské strany jsou stejně problematické přístupy. Úzkokolejkou z roku 1895 se dá dostat až na samý hřeben v plochém údolí Balnicy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články