Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Divoká Orlice: Řeka hradů, zámků a příběhů

114-8.jpg
Francouzi mají Loiru, my máme Divokou Orlici. Vine se na východě Čech, obtáčí svahy Orlických hor a míjí bezpočet zřícenin, hradů a zámků. K těm nejstarším se vážou skutečné příběhy o pokladech a tajných chodbách, v nejnovějších dodnes bydlí potomci vážených šlechticů. Když se vydáváte po toku této řeky, je to, jako byste putovali v čase.

ivoká Orlice dělá svému jménu čest. Tam, kde se její rozbouřené vody stočí v ostrém meandru, vyrůstá litický hradní kopec, ozdobený málem zapomenutou zříceninou. Hrad, který byl za Jiřího z Poděbrad jedním z nejvýznamnějších v zemi, a podle některých se dokonce uvažovalo o tom, že by zde mohly být uloženy poklady zemí Koruny české, dnes stojí mimo hlavní turistické atrakce. Na lesní cestě směřující k středověkým ruinám nepotkám ani živáčka. V korunách stromů tiše šumí listí a mezi mohutnými kmeny pableskují poslední sluneční paprsky. Jak se den chýlí k večeru, zahaluje se místo do tajemné atmosféry a mně se zdá, jako by polorozbořené zdi samy vyprávěly své příběhy.

Nenasytný mnich

Není to ale zas tak dlouho, co se o historických Liticích nevědělo prakticky vůbec. „Poprvé jsem byl na hradě asi před třiceti lety,“ vypráví Martin Krčmář, který na zřícenině pracuje jako průvodce. „Vypadalo to tu úplně jinak: zdi porostlé rápelím, paláce bez podlah a na vstupech do portálů zátarasy s cedulemi Vstup zakázán.“ Dnešní Litice jsou na návštěvníky připraveny.

Už na konci 19. století tu proběhly stabilizační práce a záhy byla zpřístupněna věž, z níž je krásný výhled na okolní zalesněnou krajinu, zvrásněnou jako zmačkaný papír. Rekonstrukce zříceniny je ale nekonečná. „Teď opravujeme a konzervujeme vnější opevnění: bašty, hradby a zdi,“ upřesňuje Krčmář. Právě fortifikačním systémem Litice kdysi vynikaly.

Procházíme se po travnatém nádvoří. Na stranách kdysi stávaly paláce; z jednoho z nich zbylo do dnešních dnů jen pusté torzo. Také kdysi majestátní věž vzbuzuje rozporuplné pocity: na jednu stranu zachované portálky a valené klenby, na druhou přisprostlé nápisy vandalů. Je to přece jenom hodně dávno, co se hrad těšil největší slávě! „To bylo po přestavbě za Jiřího z Poděbrad.

Litický hrad se dostal dokonce do knihy Aloise Jiráska Konec a počátek.

Litice se staly jedním z nejmocnějších královských hradů,“ vypráví Krčmář a dodává: „Na první bráně se dochoval latinský nápis: ,Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále, markrabí moravského, léta Páně 1468.‘ Podle pověsti byla písmenka vykládána zlatem, ale ta ukradl poustevník, který se o staletí později na zpustlý hrad nastěhoval. Vydával se prý za mnicha, z místních vytáhl, co se dalo, a nakonec zmizel beze stopy. Protože přišel z ciziny a nikdo nedokázal vyslovit jeho jméno, říkalo se mu Karažihovej.“

Vězení vzpurného kněze

Litice se objevují v knize Aloise Jiráska Konec a počátek. Píše se tam právě o době Jiřího z Poděbrad, kdy byl na hradě vězněn radikální kněz Václav Koranda, který tu nakonec roku 1453 našel smrt. Hrdina kališníků, jenž se nikdy nevzdal svého přesvědčení, husitskému králi zazlíval, že když se dostal k moci, snažil se za každou cenu v zemi nastolit mír a bezhlavě neprosazoval jen zájmy jedné strany – té, na níž dříve bojoval.

To Koranda byl husita jaksepatří. V roce 1419 proslul řečněním, v němž jako jeden z prvních hnal lid do zbraně drzými slovy: „Vinice Páně krásně zakvetla, ale i kozlové se blíží, chtějíce ji hlodati, pročež je zapotřebí, aby nechodil lid s poutnickou holí, nýbrž s mečem v ruce.“ Byl to také on, kdo se spolu s tábority o rok později objevil u Zbraslavského kláštera. Rozvášněný dav nejenže svatostánek vyplenil; dokonce prý z rakve vytáhli mrtvého krále Václava IV. a lili mu do úst víno s divokým rykem, že „měl rád život, tak ať si dá i nyní“.

Travnaté nádvoří hradu Litice kdysi obklopovaly paláce. Dnes zůstalo pouze torzo jednoho z nich.

Když Jiří z Poděbrad zemřel, připadly Litice jeho synům, kteří tu údajně schovávali truhlu s důležitými písemnostmi, jež měla čtyři zámky. Vzhledem k tomu, že každý z mladíků měl jenom jeden klíč, nemohli ji otevřít jinak než společně. Bohužel pro hrad se Jiříkovi synové zadlužili a museli panství odprodat. Pevnost se pak už nikdy nedočkala někdejší slávy, protože šlechtické rody, kterým záhy připadla, si v kraji oblíbily jiná místa. Dnešní turista za to může být jen vděčný. Okolí díky tomu nezdobí jediná zřícenina, ale řada panských sídel, která stojí za navštívení. Pernštejnové si zamilovali Potštejn, páni z Bubna Doudleby a Žamberk. Zámky najdete také v Kostelci nad Orlicí a nedalekých Častolovicích, které sice neleží přímo u břehů řeky, ale protéká jimi Bělá, přítok Divoké Orlice.

(Ne)skutečný poklad

Část Divoké Orlice od Žamberka po Kostelec může být jako „česká Loira“ přezdívána s čistým svědomím. Zámek v Žamberku, od Litic směrem na východ, není veřejnosti přístupný; může se jen do parku a na nádvoří. A tak se vydávám k Potštejnu, který ukrývá jak tajemnou zříceninu, tak honosný zámek.

Trasu kopíruje turistická značka a patří k nejkrásnějším výletům v oblasti. „Neřekl bych, že Potštejn je zajímavější než Litice. Když tu člověk je, stojí za to, aby navštívil oba hrady,“ říká Krčmář, „jejich historie je v mnoha ohledech společná. Založili je Drslavicové a také později měly často společné majitele.“ Byl to právě Mikuláš z rodu Drslaviců, kdo se postaral o to, že dějiny Potštejna dnes znějí jako román. Mikuláš byl totiž odbojný rytíř, který ze svého sídla podnikal loupeživé výpravy do kraje.

Se svými kumpány sužoval okolí, přepadával kupce, kradl, plenil a šířil strach. Sám kralevic Karel, budoucí panovník Karel IV., který se do historie zapsal jako zastánce diplomacie a odpůrce bojů, musel na Potštejn přitáhnout s vojskem, aby Mikuláše potrestal. „Ačkoliv byl (hrad) považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti týdnech dobyl a věž s pánem majetníkem hradu jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí,“ psal pak roku 1339 do svého životopisu, známého jako Vita Caroli.

Mezi lidmi tehdy kolovaly zvěsti, že loupežník Mikuláš ukryl v podzemí potštejnského hradu poklad. Ostatně tajných chodeb tu už tenkrát bylo několik a v průběhu staletí, kdy byla pevnost znovu vystavěna a zvelebena, vznikaly další. Údajně existovala dokonce podzemní spojnice mezi Potštejnem a Liticemi, to však odborníci považují za vyloučené. „Hrady jsou samy o sobě obdivuhodné stavební památky, a vedou-li z nich chodby, pak většinou krátké, třeba na úpatí kopce,“ říká archeolog Bohumír Dragoun, který se věnuje výzkumu na Potštejně. Stojím na nádvoří potštejnského hradu a ujímá se mě průvodce. V záplavě slov o těch a oněch majitelích, dřívějších a pozdějších přestavbách, chátrání, zestátnění a rekonstrukci mě zaujme prosté pozvednutí ruky: „Koukněte na ten kámen, kvůli němu se tu za majitelů Chamaré skoro čtyřicet let kopalo. Tehdejší hrabě hledal ztracený poklad.“

Přízraky a znamení

Na první pohled vypadal ten kámen, na který průvodce ukazoval, docela obyčejně. Až na druhý jsem si všimla, že je v něm vyrytý nápis. „V době Jana Antonína Chamaré, který Potštejn vlastnil v 18. století, byl už hrad zapomenutá zřícenina,“ začíná průvodkyně rozvíjet nit napínavého příběhu, „byl to vzdělaný muž, v tomhle případě se ale nechal unést fantazií. Latinský nápis na kameni si chybně vyložil jako znamení toho, že je na hradě ukrytý poklad.

Vydával se pak po obyčejných kamenických značkách, které považoval za zašifrované symboly, a už tak zdevastovanou zříceninu takřka srovnal se zemí. Žádný poklad ale nenašel.“ Také tímto příběhem se nechal inspirovat Jirásek a napsal příznačně nazvanou novelu Poklad. Je s podivem, že tak vzdělaný a osvícený šlechtic, jakým Chamaré dozajista byl, se nijak zvlášť nezajímal o to, jestli je domněnka výskytu ukrytých cenností na hradě vůbec historicky opodstatněná. Pravděpodobně ani netušil, že tu ve středověku pobývala loupežnická banda v čele s Mikulášem Drslavicem, přímým potomkem zakladatelů hradu.

Z doby Antonína Chamaré se zachovaly i jiné povídačky. Hrabě pobýval na barokním zámku, který jeho rodina vystavěla jako nové rodové sídlo, vzhledem k tomu, že pustá zřícenina na kopci mohla jejich tehdejším potřebám těžko vyhovovat. Jednoho dne ho tu prý navštívil kostelník, v obličeji bílý jako list papíru. Vyprávěl, že se mu už několik dní zjevuje přízrak ženské postavy, která ho nabádá, aby ji následoval na hrad, a při tom šeptá „poklad“. V Chamarého denících najdeme i poznámky o zjeveních, která viděli dělníci při kopání na hradě. Můžeme jen spekulovat o tom, že si poddaní všecko vymysleli, jen aby podpořili naději hraběte na úspěch a nepřišli o dobře placenou práci.

Zámecká „kámasútra“

Nádvoří potštejnského zámku je dnes zastavěno stolky. Majitelé manželé Nováčkovi, kteří stavbu koupili jako chátrající ruinu zničenou za minulého režimu, kdy se tu usídlilo odborářské školicí středisko, historickou památku nejen opravili, ale zřídili tu i příjemnou cukrárnu. Dopiju šálek čokolády na povzbuzení a vydávám se do Bubákova umístěného v zámeckém sklepení. V šeru dávno zapomenutých staletí ožívá legenda o loupežníku Mikulášovi a ztraceném pokladu. Ostatně kdoví, třeba se v podzemních chodbách pod Potštejnem cennosti stále ukrývají. Naposledy se sem roku 1840 vydala úřední komise, aby vyhnala ukrývající se čeládku.

Doudleby po staletí patřily pánům z Bubna. Výzdoba na zdech vznikla v 16. století a je dílem italských mistrů.

Vchody do tunelů byly zasypány a dnes by se tudy už těžko dalo projít. Přitom záhada kolem hradního kamene s nápisem není dodnes vyřešena. Nejspíš byl do rohu paláce zabudován až druhotně při jedné z přestaveb. Původně patřil na výšku, dnes je umístěn horizontálně. Nechtěli nám někdejší majitelé pevnosti přece jen něco naznačit? Myšlenky na poklad se mi honí hlavou ještě ve chvíli, kdy zastavuji u dalšího zámku na březích Divoké Orlice. Jsou jím Doudleby, které po staletí patří pánům z Bubna.

Stavbu jako z pohádky už zdálky prozrazují krásná sgrafita. Výzdoba na zdech vznikla v 16. století a projektovali ji italští mistři. „Z prosluněné vlasti donesli úžasné nápady, něco jim ale uniklo: že klima v českých zemích je docela jiné než ve Středomoří,“ poučuje mě průvodkyně, „sgrafitová omítka těžko snášela zimy, a tak byla zničena a v baroku překryta. Restaurovali jsme ji teprve v roce 2006.“ V interiérech mě zaujmou nástěnné malby, ostatně nábytku tu ve velkých sálech přece jen tolik není. „Jsou to emblémy, malby, které v sobě skrývají šifry,“ vysvětluje průvodce. Některé docela nevinně vyhlížející obrazy z přírody třeba symbolizují intimní sexuální rady.

Ještě než se Divoká Orlice spojí s Tichou, aby utvořily jedinou řeku a vlily se do Labe, protne Kostelec nad Orlicí, ozdobený dalším zámkem. Ten je vystavěn v empírovém slohu a před nedávnem byl rekonstruován. Stálou expozici tu bohužel nenajdete; v prvním patře však sezonně probíhají výstavy. Kousek odtud zato leží renesanční Častolovice, šlechtické sídlo obývané skutečnou zámeckou paní jednadvacátého století – paní Dianou Phipps Sternberg. Areál s rozlehlým anglickým parkem a zvěřincem je otevřen veřejnosti a podívat se můžete i do interiérů. Pro nevidomé je připravena speciální prohlídka, při níž se mohou cenných exponátů dotýkat.

Divoká Orlice je opravdu něco jako „česká Loira“. Jen se o ní málo ví a tolik nemluví. Já jsem se tu na pár dní ztratila v čase, zaplula do staletí plných loupežníků, chrabrých králů a hledačů pokladů. Přitom jsem toho dost minula. Jen pár kilometrů od Orlice dál najdete třeba zříceninu Žampach nebo letohradský zámek. Ale to už by byl jiný příběh…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články