Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Disneyland stalinismu

018-000.jpg
Milan Vodička, Pondělí, 5. ledna 2009
Jak jsem zažil KLDR, jak jsem prchal před oběma Kimy a jak mě nakonec stejně dostihli...

Jindy projíždíme dálnicí širokou jako řeka. V každém směru pět jízdních pruhů. Jsme tady jediné auto. Potkat jiný vůz, to je jako míjet loď uprostřed Atlantiku.

Aut je tak málo, že když v této zemi někoho přejedou, musí mít opravdu velký pech. Ale dálnice je přesto živá. Jezdí po ní cyklisté, voják převádí stádo koz, přebíhají děti. Lidé se baví uprostřed jízdní dráhy. Dívky uklízejí krajnice a v pečlivě sestřihaném středovém pruhu rozvěšují rudé vlaječky. Cesta pořád stoupá, jedeme do kopce krásnou krajinou.

Borovice, strmé vrchy. Výhledy. A pak jsme tam.

Vycpaný aligátor coby držák na sklenky je darem od nikaragujského prezidenta Noriegy. Naše země se prezentovala vázami, sklem a dýkami od soudruha Husáka.

Aligátor nese čaj

„Jen zkuste otevřít ty dveře,“ vyzývá průvodkyně Kim Hye-jong. Jde to snadno, přestože prý dveře váží čtyři tuny. Vypadají jako vstup do atomového krytu, ale jmenuje se to tady Muzeum darů. Severní Korea věří, že měla obrovské štěstí na to, že se v jejím čele vystřídali dva géniové, které jí závidí celý svět. A muzeum má ukazovat, že si svět obou Kimů opravdu považuje.

Jsou tady velmi hodnotné věci. Třeba vycpaný aligátor, který stojí na zadních nohou a v předních drží tác s několika skleničkami. Kim Ir-sen ho dostal od nikaragujského prezidenta Noriegy. Sputnik „palučil“ od Brežněva, kulomet od soudruha ze Zambie. Je tady váza s Leninem, obrněná limuzína od Stalina, Malenkova a Bulganina, podobizna Velkého vůdce vytvořená z 30 000 arabských písmen, kůže z medvěda zastřeleného Ceauşeskem… Nemá cenu pokračovat ve výčtu. V muzeu je totiž 219 370 darů.

Je až zarážející, jak hloupé a často vulgární dary si dávali ti, kdo měli v rukou miliony. Československo je zastoupeno vázami (například od severočeských pracujících ke Kimovým 75. narozeninám či od JZD čs. – korejského přátelství v Lanžhotě), klíči od Prahy, spoustou skla a velmi hodnotnou soupravou dýk od soudruha Husáka. A pak je tady jeden elegantní dar – souprava na ryby se skládacím prutem, kterou lze složit do kufříku. Kim zřejmě chtěl být železničářem, protože je tady i spousta vláčků. Dokonce sem umístili dva vagony jeho osobního vlaku.

Nikdo mi nebyl schopen říct, jak je sem dostali. Jen se tajuplně usmívají, jako to dělají vždy, když jim položíte otázku, kterou nemají ve scénáři pravděpodobných dotazů. Zato vám snadno vysvětlí, že když se Kim narodil, na obloze se rozklenula duha (samozřejmě dvojitá), rozzářily se hvězdy a nad hlavami lidí zakroužila vlaštovka, okřídlená obdoba betlémské hvězdy. Když tady nemusíte žít, zní to jako legrace. Jenže zblízka už to žádná zábava není. Všude je nějaký Kim.

Pronásledován Kimem

Čtyřiasedmdesá­tiletá babička Ri Dok-sun, penzistka v zemědělském družstvu Modrá hora, má oba Kimy na stěně maličkého pokoje hned třikrát. „Jsou to naše slunce,“ říká.

Děti v jedné pchjongjangské škole zpívají jasnými hlásky opravdu hezkou písničku a z očí jim září štěstí. Není to píseň o králíčkovi nebo o mamince, ale o geniálním vojevůdci Kim Čong-ilovi. Když se nakloním k průvodci a zeptám se, jak se Kimovo nadání projevilo, když nevedl žádnou válku, odpoví: „To nevadí. Vždyť vlastně máme pořád nepřátelské vztahy s Amerikou.“ Odznáček s podobiznou staršího Kima má na prsou skoro každý dospělý. Mladá dívka to vysvětlí tím, že ji povzbuzuje, funkcionář družstva Modrá hora to řekne vznešeněji: „Korejský lid je hrdý na svého velikého vůdce, a proto má stále na paměti, že Kim Ir-sen je v jeho srdcích.“ Kimové září z obřích budovatelských plakátů i panelů.

Tam, kde ve světě mají reklamu na zubní pastu, mají v KLDR Kimy. Tu otec rozmlouvá s rolníky, zde otec a syn stojí v poli a hledí k jasným zítřkům, onde zase otec ukazuje cosi vojákům s ušlechtilými tvářemi.

A pak jsou tu památníky.

Kim, který s rukou ukazující kamsi do dáli stojí v centru Pchjongjangu, se zdá tak obrovský, že by se mu do kapsy vešel letenský Stalin i s proslulou frontou na maso. Pod ním se fotí pionýři a mladí novomanželé.

Průvodce upozorňuje, že je zakázáno fotit sochu jinak než jako celek. Před důkazy o velikosti Drahého vůdce prostě není úniku. „Věříme, že Drahý vůdce Kim Ir-sen je bůh,“ učí se zpívat děti ve školách.

I já jsem na oba Kimy narážel všude. Zkusil jsem prchnout do hotelového knihkupectví.

Ale byli tam také. Pod nápisem „Slunce inspiruje“ byly vyrovnány jejich knihy a bylo jich víc než detektivek Eda McBaina. Vzal jsem aspoň noviny, čerstvé vydání týdeníku The Pyongyang Times, ale otvírací článek měl titulek: Kim Čong-il zhlédl představení. Referoval o tom, že Kim navštívil vystoupení žen důstojníků vojenských útvarů 593 a 529, které se účastní 8. ročníku soutěže uměleckých skupin důstojnických manželek.

Raději jsem prchl do ulic. Ale nijak jsem si nepolepšil.

Tmou na útěku

Řeklo by se obyčejná večerní procházka. Jenže jsem v Severní Koreji. V zemi, kde lidé nesmějí mít auto a nemohou mluvit s cizinci. Cizinci nesmějí fotit sochy velikého vůdce Kim Ir-sena v detailu, jen vcelku.

A nesmějí vycházet sami na ulici. Tak jdu ven. Když mám za sebou nějakých třicet metrů a ztratím se v temnotě hlavního města Pchjongjangu, věřím, že jsem to zvládl. Průvodci, kteří jsou s námi na každém kroku, zůstali někde v hotelové hale.

Proklouzl jsem. A v tu chvíli jsem vkročil do města duchů.

Bylo kolem desáté večer, ale ulice byly pusté a bezútěšné. Temné tak, jak si to člověk odjinud neumí představit. Po širokém bulváru neprojede jediné auto, aby rozčíslo tmu. Nesvítí jediný obchod. Okna domů kalně mžourají a zářivky blikají, protože uvnitř je napětí jen na slabou žárovku. Byl jsem v samém centru skoro dvoumilionové metropole přísně uzavřené země, jejíž lidé věří, že žijí v ráji na zemi. Občas se ze tmy vynoří obrys člověka.

Když zjistí, že proti němu kráčí cizinec, neškubne sebou, jak bych očekával. Ani po mně zvědavě nekouká. Jako by míjel duch ducha. Prostě tam pro ně vůbec nejsem.

Za zatáčkou konečně uvidím světlo, a tudíž život. Cosi září.

Neonový obraz Kim Ir-sena na průčelí nádraží. Když se vracím kolem paneláků, okny občas zaslechnu hlasy a zahlédnu obrazy Kim Ir-sena a jeho nástupce Kim Čong-ila, visící na zdech bytů.

Udělám si malý test. Když někoho potkám, pozdravím a ptám se na cestu do hotelu. Cizinec, který se ztratil. Nikdo mi neporadí. Někteří mladí lidé rozhodí rukama a potřesou hlavou, jeden mladík se usměje. Ale starší lidi – a těch je většina – vůbec nezajímá, že na ně mluvím. Nepohnou hlavou. Ani nezpomalí a jdou dál.

V Severní Koreji se pracuje radostně a za zvuku bubnů. Když omdléváte v pracovním tempu, slečny z propagačního oddělení v červených kšiltovkách vám připomenou, zač svou prací bojujete.

Radost na rýžovém lánu

Život najdu až na rýžovém poli. Rudé praporky vlají ve větru na hrázích nad bahnitou vodou, propagandistická brigáda tlačí kárku s nápisem „Více potu pro lepší budoucnost“ a zapojuje magnetofon a mikrofon k amplionům. Vodou rýžoviště se plahočí asi dvacet sehnutých starších žen. Propagandistky jsou čtyři krásné mladé dívky.

Mají zcela nové modré oblečky, čisté holínky a na hlavách rudé kšiltovky. Jejich barva je správná, ale z revolučního hlediska mají zásadní chybu. Je na nich znak firmy Nike. Jedna z dívek začíná cosi odříkávat do mikrofonu. Její hlas se nese nad zády žen brodících se bahnem a vodou.

„Přeje jim úspěšnou práci, radí, jak nejlépe pracovat, a oznamuje jména těch nejlepších,“ říká průvodce.

Po hrázi mezi rýžovišti se vracejí z polí skupiny žen, některé nesou velkou rudou vlajku.

V čele jednoho zástupu kráčí žena s bubínkem, a když vidí cizince, začne na něj hrát a tančit. Později se ptám jednadvacetileté propagandistky Choe Jong-Suk, zda ji to baví: „Ano, to je přece důležitá práce.“ V Severní Koreji právě vrcholí boj o zrno. Přesazuje se rýže. Lidé znalí poměrů říkali, že každá volná ruka byla odvelena do polí. Hudebníci ze symfonického orchestru rovněž, takže jejich koncert, na nějž jsme měli jít, byl do poslední chvíle nejistý. Pak však přece jen muzikanti, kteří si celý den máčeli prsty ve vodě při přesazování rýže, zahráli.

Korejská lidově demokratická republika v 90. letech prošla hladomorem, jemuž podle zdrženlivých odhadů padlo za oběť více než milion lidí. Nemůže se opakovat?

Místopředseda zemědělského družstva Čoe Jong-ho stojí na hrázi v obleku, na němž má odznáček Kim Ir-sena, a říká, že ne. „Tehdy se sešlo mnoho ran najednou – bylo sucho, pak záplavy. A zmizel socialistický trh, takže jsme nedostávali stroje a hnojivo.“ Hovoří rozumně. Ptám se, zda by třeba nebylo užitečnější, kdyby dívky z propagandistické brigády vypnuly ampliony a šly přímo na pole. Odpoví mi úsměvem a gestem, jímž uklidňujeme bloudy: „Ne, takhle přece pomáhají zvyšovat výkon těm ostatním.“ Tohle družstvo je úspěšné. Kim Ir-sen tady byl 85krát. Jeho obrovská bronzová socha stojí u vjezdu do vsi. Od ní vede chodník obložený mramorovými obrubníky přímo mezi pole se zeleninou. Kolem projíždí toyota s ampliony a vyhrává budovatelské disko. Poblíž na kopečku je transparent s nápisem „Ať naše rýže roste“.

Absurdní Pchjongjang

Nad metropolí stojí vrak hotelu, který měl být nejvyšší budovou světa. Jenže došly peníze, a tak je tato mrtvá pyramida mezi všemi pomníky gigantomanie režimu tím nejvýmluvnějším. Teď ho prý budou po letech dostavovat, ale moc tomu nevěřím. Tahle pyramida totiž dokonale zapadá do země, která má neopravitelnou poruchu.

Tváří se, že zítra se bude tančit všude. Ale zítra znamená včera.

Lidé sedí na bobku na chodnících a čekají na autobusy, které nepřijíždějí. Jedna žena se opírá o lopatu. Muž nese přes rameno palici údernických rozměrů. Starší drobná paní sedí na lavičce, aby si mohla ulevit, protože nese těžký náklad. Provazy má kolem ramen přivázány celé dveře.

Na Pchjongjangu je vidět, že byl kdysi velkoryse plánovaným městem. Jeho architektura je stalinská, ale na někoho mohla udělat dojem svou masivností. Město je neobyčejně čisté, ale důvodem je spíš to, že lidé už nemají co házet na zem.

Disneyland stalinismu. Bezbarvé město bez aut a městského ruchu. Lidé chodí většinou pěšky. Nikdo se neusmívá a nikdo nehovoří. Jako by všichni byli staženi do svých vlastních světů. Na křižovatkách, jimiž neprojíždějí skoro žádná auta, stojí dopravní policistky.

Energickými gesty zastavují provoz a uvolňují křižovatku i tehdy, když vůbec nikdo nejede. Jednou jsem přecházel přes pustou ulici a slyším píšťalku.

Rozhlížel jsem se, co se kde děje. Pak jsem pochopil, že policistka píská na mě. Přestože v dohledu nebylo žádné auto, přinutila mě vrátit se a sejít do podchodu.

Věci nefungují, ale systém ano. Vstoupil jsem do jednoho rozpadajícího se dvacetipatrového paneláku, i když jsem tam nesměl. Výtah sice nejezdil (a bylo vidět, že skončil už dávno), ale v kukani bděle číhala žena zastupující Velkého bratra. Systém funguje a lidé mu věří. „Není to jako u nás, kdy panovala schizofrenie. Tady lidé vůbec nevědí, jak to vypadá jinde. Věří, že oba Kimové jsou bozi, a celý svět jim je závidí,“ říká cizinec, který žil v KLDR.

Chcete vycpaného orla?

Šel jsem nakupovat do obchodního domu a dopadlo to dost trapně. Vzbudil jsem prodavačku. Spala v oddělení nábytku, které bylo hned vedle šicích strojů a pánských košil.

Není pravda, že v KLDR nemají žádné pořádné zboží. Například tam lze koupit velikého vycpaného orla. S ostatními věcmi je to horší. V regálech je jen základní zboží, šampony vedle bloků a dlouhých řad nádobí. Regály jsou plné, ale je to tím, že je zaplňuje třeba stejný druh hrnce. Jsou zaprášené, protože takové zboží nakupuje málokdo. A tak není divu, že jsem ten den vyrušil ještě jednu prodavačku. Hrála na kytaru.

V celém patře jsem byl jediný zákazník.

Ale pak jsem přijel do tržnice Tomil, kde bylo všechno jinak.

Tady byl přípustný maličký zárodek kapitalismu. Režim povolil soukromníky. Prodavačky nespaly ani nebrnkaly, ale rvaly se o mě. Nabízely mi zboží od bot, kufrů, psího masa až po britské cigarety a med a na kalkulačce vyťukaly cenu. Málem jsem koupil kachnu. Kim Myong-ok mi ji vnucovala za výhodnou cenu.

Pak mi vysvětlila, jak obchoduje. „Koupila jsem ji za 3500 wonů a vydělám na ní stovku.“ To není moc, ale kachen prodá v průměru dvanáct denně. Její čistý měsíční zisk je asi 20 000 wonů, což je na KLDR víc než královský příjem. Z našeho pohledu je to pakatel. Tady je to cena dvou ojetých kol. Kolo je obrovský majetek. Nové stojí sto tisíc. Většina lidí by na něj musela pracovat několik let.

Píseň o velkém vojevůdci

KLDR vypadá jako skanzen stalinismu a člověku je až k smíchu, protože má opravdu komické rysy. Když se dostanete k dětem, smích vás přejde.

Z komedie je tragédie. V Dětském paláci se učí ozdobné písmo třináctiletý Pak Song-čor. Neumí odpovědět na otázku, kde leží Česko a která země je největším přítelem KLDR. Ví však, co je to Amerika. „Myslím, že je to imperialismus. Náš nepřítel, ale i nepřítel celého světa.“ Jako spousta dětí má na krku rudý šátek a na paži hodnostní označení.

Copaté holčičky z 1. školy ve čtvrti Morandong právě hrají krásnou píseň.

Elektrické kytary, bubny jako pro Ringo Starra, k tomu tradiční drnkací nástroj. Sladká melodie. Hrají, zpívají a usmívají se na nás černýma očima. Jsou ohromně milé. Ptám se, jak se píseň jmenuje. „O velkém vojevůdci, soudruhu Kim Čong-ilovi,“ říká průvodce. Další píseň má název „Je nejlepší naše země, kde se dá volně učit“. Ty holčičky byly hezky oblečené, vypadaly vymydleně – a měly vymyté mozky. Prožívaly krásné dětství. Nachytali je na krásné melodie a nacpali jim do hlavy strašlivá slova. Známe to sami dobře.

Právě proto jsem si myslel, že Severokorejce dostanu. Odhalím, že ani oni nevěří. Díval jsem se jim pronikavě do očí, tvářil jsem se chytrácky a čekal jsem, kdy na mě spiklenecky mrknou nebo otočí oči v sloup, aby dali najevo, že to, co říkají, myslí přesně naopak.

Nedostal jsem je. Byli bez výrazu a to, co jsem považoval za pouhou masku, maska nebyla. Oni tomu opravdu věří.


Země, kam se (téměř) nesmí

Jedna z posledních zpráv z KLDR praví, že tam vědci vymysleli nové nudle, které zasytí mnohem víc než ty tradiční. Jsou ze sójových bobů, a když je sníte, pocit sytosti trvá daleko déle.

Působí to směšně i tragicky zároveň: jako kdyby v roce 1973 v SSSR vymysleli nejmodřejší džíny. KLDR více či méně hladoví od poloviny 90. let (občas tam vypukne i skutečný hladomor), takže je závislá na zahraniční potravinové pomoci.

Právě ve dnech, kdy se objevila zpráva o obzvláště sytících nudlích, vyzvaly Spojené národy Jižní Koreu, aby poskytla znovu dodávky jídla Severu, neboť jenom tak lze odvrátit další hladové krize. Stálo by to pakatel, asi 60 milionů dolarů. Hladem je teď ohroženo zhruba šest milionů Severokorejců. Jihokorejcům se do nich tentokrát nechce strkat peníze. Jsou na své bratrance ze severu naštvaní, protože ti nedávno zastřelili turistku z jihu.

To přesně odpovídá stylu chování téhle nevyzpytatelné, uzavřené země. V jednu chvíli pouští na své území turisty (a nejen jihokorejské, lze tam dojet i s českou cestovkou), ovšem jen na přesně vymezené trasy a pod přísným dohledem. Najednou však zahřmí a napjaté úsměvy zmizí. Podobné je to i v politice. KLDR dlouhé roky straší tím, že by mohla vyrobit jadernou zbraň, v posledních letech však couvla. Poslední zpráva: KLDR přestává rozebírat svá jaderná zařízení a zváží jejich obnovení. Vlastně to není překvapení. V téhle zemi se zastavil čas u pionýrských šátků. Je zamrzlá. Jako by to byl skanzen s živými lidmi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články