Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Devět měsíců v pralese

86-5.jpg
Autor článku: Veronika Vyšná, Pondělí, 2. května 2011
Autor fotografií: Veronika Vyšná a Profimedia.cz
Strávila jsem tři čtvrtě roku v turisticko-výzkumném středisku Explorer’s Inn v Peru jako dobrovolnice. Kromě údržby centra a vzdělávání turistů i místních pracovníků jsme se věnovali hlavně monitoringu zvířat a vlivu turistů na jejich populaci. Záchrana zvířat totiž znamená záchranu pralesa - a naopak.

Puerto Maldonado, hlavní město oblasti Madre de Dios, leží na soutoku veletoku Madre de Dios a řeky Tambopata. Ze všech stran ho obklopuje prales. Je to typické malé peruánské město s prašnými cestami a nízkými budovami s plechovou střechou. Pro cizince je však především vstupní branou do pralesa.

Během devítiměsíčního pobytu v Peru bylo mým domovem ekoturistické středisko Explorer’s Inn v přírodní rezervaci Tambopata, asi dvacet kilometrů od Puerta Maldonada. Jedinou přístupovou cestou ke středisku je i v tomto případě řeka – plavba z města trvá v závislosti na výšce hladiny vody dvě až tři hodiny. Dnes je podobných turistických center na řece asi tucet. Dlouhá léta však bylo Explorer’s Inn jediné široko daleko a dodnes si zachovalo jedinečnost v tom, že jako jediné turistické středisko v této oblasti se nachází přímo na území rezervace.

Rezervace Tambopata

V roce 1976 navštívil tuto oblast (tehdy ještě nepoznamenanou turistickým průmyslem) peruánský velkopodnikatel Max Gunther. Původně tu chtěl postavit hotel pro lovce trofejí. Pak si ale uvědomil, že masový příliv lovců by této oblasti vůbec neprospěl a kromě toho není lov trvale udržitelným zdrojem příjmu. Rozhodl se tedy přivést do Amazonie nový druh návštěvníků – ty, kteří sem přijedou jen proto, aby prales viděli na vlastní oči. V roce 1976 nechal Gunther postavit první turistické středisko na řece Tambopata a nazval ho Explorer’s Inn. Příjem z cestovního ruchu částečně slouží na financování výzkumu pro účely další ochrany deštného lesa. V roce 1977 Gunther inicioval založení rezervace Tambopata na území o rozloze 5500 hektarů v okolí Explorer’s Inn.

Oblast Tambopaty se v porovnání s okolními pralesními oblastmi vyznačuje nesmírně vysokou biodiverzitou. V rezervaci bylo v prvních výzkumech zaznamenáno více než 530 druhů ptáků, 1200 druhů motýlů, 150 druhů vážek a 150 druhů stromů na jediném hektaru. Rezervace byla proto v roce 1990 významně rozšířena a dnes, po mnohých úpravách a vytvoření národního parku v jedné její části (v Peru má národní park přísnější stupeň ochrany než rezervace), má rezervace rozlohu více než 278 000 hektarů. K tomu patří dalších 186 000 hektarů ochranného pásma. Toto území společně s přilehlým peruánským národním parkem Bahuaja Sonene a bolívijským národním parkem Madidi tvoří souvislý komplex chráněných území o rozloze tři a půl milionu hektarů. V dnešní, rozšířené, rezervaci Tambopata bylo pozorováno 169 druhů savců, 632 druhů ptáků, 103 druhů plazů, 103 druhů obojživelníků a 130 druhů ryb.

Některá zvířata dovedou svým vzhledem pořádně překvapit - jako tato téměř „psychedelická “ housenka.

Jak chránit deštný les

Z říčního přístavu vede návštěvníky cestička kolem fotbalového hřiště až k „hlavnímu stanu“ střediska Explorer’s Inn – tedy k jídelně, která zároveň slouží jako společenská místnost. Napravo od ní stojí několik chatek pro turisty a za nimi chatky pro zaměstnance a dobrovolníky. Všechny budovy jsou postaveny na dřevěných kůlech asi metr nad zemí.

Dobrovolníci v Explorer’s Inn plní dva druhy úkolů: v terénu monitorují různé skupiny živočichů a v areálu učí místní zaměstnance anglicky; pořádají večerní přednášky pro turisty, starají se o zahrádku lesních léčivých rostlin a o malé muzeum. Cílem monitoringu živočichů je hlavně zjistit vliv turistiky na místní faunu. Země, na jejichž území tropické deštné lesy leží, patří většinou mezi rozvojové země a jediná věc, která většinu jejich obyvatel zajímá, je to, jak by se na pralese dalo vydělat.

Nejrychleji se dá zbohatnout tak, že se prales vykácí, dřevo prodá a na získaném prostoru se pár let něco pěstuje, než půda ztratí živiny. Také lze prales prodat společnostem těžícím ropu a jiné suroviny. Další možností je nechat prales pralesem a vybudovat na břehu řeky turistické centrum, které budou navštěvovat bohatí lidé ze severní polokoule ochotní platit velké peníze za návštěvu. Na druhé straně je jasné, že příliš mnoho lidí může plašit zvířata, která se pak odstěhují do vzdálenějších oblastí, a turisté do „prázdného“ pralesa chodit nebudou. Proto je třeba udržovat turistiku na přijatelné úrovni, aby přinášela zisk dlouhodobě, nejen na pár sezon.

Říční vlci

Monitorovali jsme čtyři skupiny živočichů: takzvané říční vlky, papoušky, lesní savce a kajmany. Pod názvem říční vlk se skrývá vydra obrovská, která patří k nejohroženějším savcům planety. S délkou těla až 1,8 metru a hmotností do 32 kilogramů patří k vrcholným predátorům amazonské potravní pyramidy -sežere až čtyři kila ryb denně.

Amazonské vydry podobně jako vlci žijí ve smečkách. Společně loví, odpočívají a společně si i hrají. Smečku vyder obrovských tvoří většinou rodičovský pár a různě stará mláďata. Tak vysoký stupeň sociální pospolitosti v minulosti paradoxně lovcům nesmírně ulehčoval zabíjení vyder. Stačilo napodobit hlas vydřího mláděte a seběhla se celá smečka. Zajímavý je také vztah vyder obrovských k dalšímu velkému predátorovi – kajmanovi černému. Žijí spolu ve stejném prostředí, navzájem si konkurují, a dokonce si požírají mláďata.

Mládě hroznýše

Kajman má výhodu zejména ve velikosti (dosahuje délky až šesti metrů), vydry mají naproti tomu početní převahu. Jejich soužití je možné jen díky faktu, že vydry jsou aktivní spíše přes den, zatímco kajmani v noci. V minulosti byly vydry obrovské téměř vyhubeny jednak v rámci kožešinové horečky, jednak rybáři a ničením jejich biotopu, tedy těžbou dřeva a ropy v lese a extrakcí zlata v řece. V poslední době jim svítá na lepší časy – jsou totiž jednou z hlavních atrakcí pro turisty. Zdržují se na otevřených místech, jsou na rozdíl ostatních zvířat dobře vidět a jejich neustálé hlučné hry a hádky jsou pro turisty atraktivní. A co mají turisté rádi, za to jsou ochotni zaplatit. A za co jsou turisté ochotni zaplatit, to jsou místní ochotní chránit.

Papouščí zvyky

Papoušci obývají tropický pás kolem celého rovníku, ale pouze v této oblasti (na rozhraní Peru, Bolívie a Brazílie) si vypěstovali zvláštní zvyk – hromadně se krmí na jílové stěně. A právě toho se využívá při jejich monitoringu. V lese je totiž velice těžké papouška zpozorovat, protože se většinou zdržují vysoko v korunách stromů, skryti v zeleném listí. Na jílové stěně je ale všechno jinak. Je to odkryté místo, které papoušci každé ráno pravidelně navštěvují. Není zcela jasné, proč ptáci hliněnou stěnu vyhledávají.

Jedna z teorií tvrdí, že jíl je pro ně zdrojem sodíku. Sodík je totiž potřebný pro živočichy, ale toxický pro rostliny. Rostliny se proto snaží zabránit nadměrnému čerpání sodíku z půdy, a živočichové živící se výhradně rostlinnou potravou jej pak mají nedostatek. Proto potřebují doplňkový zdroj sodíku a tím je v těchto oblastech právě jíl.

Podle druhé hypotézy pomáhá jíl detoxikovat látky, které papoušci přijmou v potravě. Papoušci se živí semeny a plody. Rostliny ale „nechtějí“, aby jejich semena snědli ptáci, a proto produkují různé toxické látky, aby je před nimi ochránily. V důsledku toho papoušci každodenně přijímají v potravě značné množství toxinů. A právě některé části jílu prý vážou zmíněné toxiny, čímž je z těl papoušků odstraňují.

Za červenými světly

Noční monitorovací aktivitou byl monitoring kajmanů. Jak se vůbec dají živočichové monitorovat v noci? Mnozí noční živočichové mají na sítnici speciální reflexní vrstvu (tzv. tapetum lucidum), díky které vidí dobře za šera i za tmy. Vrstva odráží zachycené světlo zvenčí zpět na sítnici, čímž výrazně zvětšuje množství dopadajícího světla a umožňuje lepší vidění. Když na takového živočicha v noci posvítíte baterkou, zasvítí mu oči. Nejznámějším příkladem v našich končinách je kočka.

A právě takovým způsobem se uskutečňoval monitoring kajmanů. S baterkou jsme brázdili břehy řeky i jezera, které vytvářela, a kdykoli jsme spatřili červené světélko, pomaličku jsme veslovali směrem k němu. Zaznamenávali jsme druh, lokalitu a velikost zvířete. Totéž jsme zjišťovali o lesních savcích, které jsme sledovali zejména podél turistických cest, abychom zjistili, jestli se liší výskyt jednotlivých druhů savců na turistických a kontrolních stezkách, a nakolik tedy využívání pralesa turisty ovlivňuje výskyt živočichů. Spěchej pomalu!

Aby člověk v lese našel lenochoda, potřebuje se stoprocentně soustředit a projevit mimořádnou trpělivost. Tento živočich tráví většinu života tím, že visí na stromě. Jeho svalstvo je dokonale přizpůsobeno visení, ale už méně jakémukoli jinému pohybu. Na zemi se pohybuje nemotorně, jako by se plazil. Když se lenochod ocitne proti své vůli na zemi, instinktivně se snaží zachytit první větvě nebo stromu, který mu přijde pod tlapu, a vyšplhat se na něj.

Lenochod si své hanlivé pojmenování vysloužil extrémně pomalým životním stylem. Přitom není vůbec líný, jen je dokonale přizpůsoben svému prostředí. Je teoreticky všežravec, ale dominantní složkou jeho potravy jsou rostliny. Listy, kterými se živí, jsou těžce stravitelné a mají nízkou nutriční hodnotu, takže lenochod si zkrátka nemůže dovolit skákat jako gepard. Celý jeho metabolismus je zpomalený. Má nízkou tělesnou teplotu, která dosahuje i ve stavu hyperaktivity jen 30–34 stupňů.

Lenochod se na první pohled jeví jako bezbranné zvíře, ale ve skutečnosti se u něj vyvinula důmyslná nízkoenergetická obranná strategie založená na myšlence, že o kom nikdo neví, ten se nemusí před nikým bránit. Lenochod je totiž v korunách stromů tak zakamuflovaný a hýbe se tak pomalu, že lehce uniká pozornosti predátorů. Jeho hlavními přirozenými nepřáteli jsou jaguár a velcí draví ptáci.

Aktivní zbraní lenochoda jsou dlouhé drápy. Přibližně jednou za týden musí tento živočich sestoupit ze svého úkrytu ve stromoví na zem, aby se vyprázdnil. Musí se ale vzdálit na určitou vzdálenost od svého stromu – kdyby kálel pod strom, na němž se zdržuje, jaguár by ho snadno vystopoval.

Strom s vlastní armádou

Tropický deštný les existuje už několik milionů let, a tak se mezi organismy vyvinuly velmi úzké specifické vztahy. Jedním z takových pozoruhodných vztahů je soužití stromu tangarana a mravenců rodu Pseudomyrmex. Strom tangarana poznáte podle kruhu okolo kmene o poloměru přibližně jeden metr, kde nic neroste.

 Lenochod vlastně není vůbec líný, jen efektivně využívá své malé nutriční zdroje.

Na jeho kmeni nenajdete žádné liány, mechy ani lišejníky. Tangarana ale ve svém dutém kmeni poskytuje domov mravencům, kteří se živí jeho výměšky, a oni jej na oplátku chrání před vším živým. Odstraňováním rostlin z okolí stromu mu pomáhají v boji o světlo a půdu. A kdybyste položili ruku na kmen stromu, v několika vteřinách se k ní pohrne celá armáda malých červených mravenců, kteří se neváhají pořádně zakousnout.

Rozvoj a budoucnost Tambopaty

V posledních letech žije město Puerto Maldonado velkým inženýrským projektem -výstavbou dálnice zvané Interoceánica, která má spojit pobřeží Tichého a Atlantického oceánu a protnout Amazonský deštný les. Podobná komunikace je vždy zároveň vstupní branou pro další četné civilizační aktivity. Stavba bude mít za následek odlesnění do vzdálenosti padesát kilometrů po obou stranách komunikace. Rezervace Tambopata bude podle plánů v nejbližším místě vzdálená pouze patnáct kilometrů od dálnice.

Místní obyvatelé novou dálnici vřele vítají. Je pravda, že významně pomůže rozvoji této odlehlé části Peru. Na druhou stranu stavba láká imigranty, kvůli kterým zde bují nekvalitní výstavba a také panují obavy z kriminality a pašování drog. Co to znamená pro turisty, kteří jsou v zemi třetím nejvýznamnějším zdrojem příjmů? S Interoceánikou se jejich doprava ulehčí, ale každá mince má dvě strany. Tou odvrácenou stranou je strach, aby při tom všem, co silnice přinese, bylo ještě vůbec v pralese na co se dívat.


Jak se stát dobrovolníkem

Najít dobrovolnický projekt není problém, ale často najdete v odkazech uvedenou cenu. V těchto případech se totiž nejedná o „pomoc výměnou za stravu a ubytování“, ale spíš o poskytnutí služby – někdo vám dovolí pobývat určitý čas na místě, kam byste se normálně nedostali. Je téměř pravidlem, že čím méně zkušeností a dovedností se od dobrovolníka vyžaduje, tím více platí. Nenechte se ale tímto odradit a hledejte třeba na www.greenvolunteers.com (tam najdete neplacené projekty, jako například ten můj v Explorer’s Inn) nebo www.vso.org.uk.

Tropický deštný les

Tropický deštný les (laicky nazývaný prales) v povodí řeky Amazonky na území Peru je nížinný les, který se výrazně liší od deštného lesa horského. Horský deštný les je charakteristický neprůchodností a téměř věčnou mlhou, zatímco v nížinném deštném lese se můžete pohybovat bez větších problémů a mlha opadne už dosti brzy ráno. Stromy horského lesa jsou vysoké 5–10 metrů, zatímco v lese nížinném 30–45 metrů. V horském lese je vše – země, kořeny i větvě stromů – porostlé mechy a vyskytuje se tu bezpočet orchidejí a bromélií. Savců tam žije jen několik druhů. V nížinném lese roste naopak velké množství různých palem. Žije tu například tapír, nosál, kapybara a aguti. Nejatraktivnějšími obyvateli jsou tu však jednoznačně živočichové, jaké nikde jinde na světě nenajdete – mravenečníci, pásovci a lenochodi.

Tento deštný les je domovem mnohých významných druhů stromů: mahagonu, kaučukovníku, paraořechu a chininovníku. V období sucha (květen až říjen) byla země pokryta až třiceticentime­trovou vrstvou suchého listí. Během období dešťů byly naopak všechny cesty a prohlubně plné vody – někdy byla hluboká až po pás. Celý les v té době jako by ožil. Dozrávaly plody, což ovlivnilo chování savců a ptáků. Vídali jsme daleko více hmyzu a plazů a celý les se v noci naplnil žabím skřehotáním.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články