Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Deníček cestovatele

038-001.jpg
Ivan Větvička, Úterý, 3. dubna 2007
Můj milý deníčku, v Kostarice je krásně, mám se dobře, ale přesto jsem nespokojený. Včera jsem měl pocit, že jsem si spletl místo nebo století - to když jsem s mačetou a zásobami na týden nesmyslně proléval pot na upravených turistických stezkách. Jestli zbohatnu, vezmu sem rodinu na dovolenou, ale teď s expedičním vybavením si tu připadám, jako kdybych chtěl vystoupit na Pražský hrad s mačkami a cepínem.

Také jsem zjistil, že když se mě někdo zeptá, zda jsem Američan, nechválí moji angličtinu, ale nastal jeden z následujících problémů: 1. nerozumí mé bídné španělštině; 2. provedl jsem nějakou hloupost; 3. nějak jsem se toho člověka dotkl. Přestože turisté z USA představují významný zdroj příjmů, nejsou mezi Kostaričany příliš oblíbení. A tak jsem nedorozumění začínal žehlit několika českými větami. Nikdo netušil, co říkám, ale bylo jasné, že přicházím odněkud zdaleka, a podráždění nahradila zvědavost. Pak už jsme se nějak dohodli.

Milovníci banánů, stop!

Od okamžiku, kdy jsem viděl banánovníkové plantáže, jím méně banánů. Přes každý banánový trs je navlečený igelitový pytel napuštěný chemikáliemi k hubení hmyzu. Nad plantáže velkých společností se za úsvitu vznesou práškovací letadla a až do večera monokulturu kropí insekticidy, fungicidy a nevím, možná také hnojivy. Plantážníci raději vyčerpaná pole otrávená chemikáliemi ponechají osudu a vykácejí další kus pralesa.

Bývalé plantáže opuštěné po druhé světové válce jsou dodnes zamořené. Chemicky ošetřovanými banánovníky se nesmí krmit ani dobytek. Před lety se dělníci soudili s plantážníky o odškodné za újmu na zdraví, kvůli chemikáliím byli impotentní. Při nakonec vyhráli. Kostaričané raději kupují banány od malopěstitelů, kteří nemají peníze na nákup postřiků. Takový trs banánů vypadá nevábně, je pomačkaný, protože ho sklidili, až když dozrával, a je obklopen rojem mušek, ale krásně voní a banány mají výraznou chuť. Plody pro Evropu a USA se sklízejí nezralé, zelené, aby vydržely transport. Dozrávají až v cílových zemích, nastrkané do trubic s umělou atmosférou. Je ještě libo banánek pro zdraví?

Past na turisty

Naše cesta do národního parku Tortuguero začala uprostřed banánovníkových plantáží v osadě se strohým názvem „28. míle“ (podle vzdálenosti od přístavu Limón). Vesnici tvoří prkenné domy z počátku dvacátého století a většina lidí pracuje na plantážích společnosti Corbana. Stojíme na prašné silnici a čekáme na autobus. Místní nadávají na mizerné spojení a podivují se, když je utěšuji, že jsou na tom dobře, protože jim autobus jede několikrát denně, zatímco v České republice by do takové obce zajel jen ráno a večer, o víkendu možná vůbec.

Spolucestující nás varovali:,,Na autobusáku se motá chlap, co prodává lístky do Tortuguera za deset dolarů. Ignorujte ho, v pokladně je dostanete za polovic.“ Prodejce byl neodbytný, ale neuspěl. V pokladně nás překvapili, prodali nám lístky i na loď, na kterou cestující přestoupí, když prašná silnice skončí mezi ohradami s dobytkem. Na tuto možnost neupozorňuje ani zelená kniha renomovaného turistického průvodce, jehož informace cestovatele naženou do náruče taxikářů. Nešťastník pak za jednu cestu zaplatí třicet dolarů, když pojede lodí soustavou příbřežních kanálů a lagun z přístavu Moín, nebo dá deset dolarů vekslákovi v Carriari, v Pavoně přestoupí na loď a do národního parku se dostane z vnitrozemí po řece Tortuguero. Je zarážející, že autoři průvodce nezkusili nejlogičtější postup: koupit jízdenky v pokladně.

Plavba meandry Tortuguera je snadná pro kánoi, ale prosmyknout se tudy s dlouhou pramicí pro dvacet lidí žádá mistrovství. Lodice je příliš dlouhá a v některých zákrutech o úspěchu manévru rozhodovaly centimetry. Motor si tiše bublal a loď rychle klouzala vpřed, náhle stroj zavyl, během sekundy se vzepjalo všech čtyřicet koní, plavidlo se naklonilo, div jsme nenabrali vodu. Kormidelník na pár metrech bravurně obrátil o 180 stupňů. Na písčině jsme zůstali viset jen jednou.

Tortuguero byla původně malá rybářská osada, která se dnes rozrostla na městečko. Po kanálech neustále projíždějí rychlé čluny s turisty. Kapitán nám ještě poradil: „Zajděte do La Culembry. Tam se sejde celé město, tam to žije.“ Měl pravdu. La Culembra je lokál ze starých časů, kdy v Tortugueru ještě nestála policejní stanice. Jde se tam úzkou chodbičkou, kde se nám malé děti neobratně pokusily prohrabat kapsy. Ztemnělý sál má podlahu z hrubých prken, místo stěny obrácené ke kanálu je jen zábradlí. Jedno pole chybí, to asi aby mohli nepohodlné hosty házet rovnou do řeky. María si u barmana chtěla objednat něco k jídlu. Pobaveně se na ni podíval:,,Slečno, to musíte přes ulici na kuřátko do jídelny. Tady prodáváme alkoholické nápoje.“ Sál se pomalu plnil. V koutě se dva kluci točili na hlavě. O několik měsíců později jsem na Václavském náměstí v Praze viděl exhibici mistrů republiky v break dance. Ještě se budou muset chvíli učit, aby mohli vyzvat tyhle dva.

Večer uběhl v rytmu latiny a diska. Hudební znalec by to jistě dokázal klasifikovat přesněji. V sále převládali místní, radovali se z tance a ze života. Když vstoupily turistky, hned se jim začala věnovat chasa. Turisté byli přijímáni o poznání chladněji.

Turisté jsou želvami nadšeni. Plazům jsou ale jejich dvounozí obdivovatelé lhostejní.

Předražené želvy

V Tortugueru jsou největším lákadlem mořské želvy, které kladou vajíčka na pláži za vesnicí. Zrovna na konci července jich připlouvalo nejvíc. Chtěli jsme se na ně jít podívat v doprovodu rangerů, ale to už není možné. Správa národního parku provádění výprav přenechala místním, aby měli užitek z živých želv a nezabíjeli je. A tak jsme stanuli před pestrobarevně pomalovaným vývěsním štítem „CASTOR – HUNTER“. „To na nás dohlídne ten pravej,“ říkal jsem si. Prý nás provede za deset dolarů na osobu. Dali jsme se dohromady se dvěma kostarickými studenty, kteří pochopitelně žádali slevu. Marně, Castor s takovými návštěvníky nepočítá. Nakonec jsme to usmlouvali na osm.

Castor sehnal celkem deset duší a v noci jsme vyrazili. Pršelo. Zastavili jsme se pod plachtou v lese a čekali, až rangeři na pláži najdou želvu a dají Castorovi vědět vysílačkou. Přijely další výpravy. Želvy si ale dneska daly na čas. Nakonec se všech padesát zvědavců střídalo u jediné samice. Na naši skupinu připadlo asi deset minut. Castor svítil tlumeným červeným světlem. Ti šťastnější z nás spatřili, jak z želvy vypadlo vejce. „Ach!“ zaševelili turisté. Nevidím nic. Deru se vpřed a mám štěstí: zpod krunýře právě vypadl pingpongový míček. To už je ale konec produkce, uvolňujeme místo dalším a jdeme zpátky. Se studenty se cítíme podvedeni a oškubáni. Ráno vyrážíme na vlastní pěst a pozorujeme želvy při východu slunce.

Nakonec jsme i my zjistili, že past na turisty sklapla. V Tortugueru nám levný lodní lístek nikdo nechce prodat. V tu chvíli přišly vhod kontakty navázané v La Culembře. Lístky do Moínu jsme sehnali pod rukou s dvacetidolarovou slevou. Krásnou osmdesátikilo­metrovou plavbu jsem ale většinou prospal.

Prázdniny na staveništi

Pobřeží Tichého oceánu v okolí národního parku Manuel Antonio tvoří malebné skalnaté kopce porostlé pralesem. Probouzíme se v jednom z prvních domů, co tu byl před třiceti lety postaven. Pod okny poletují kolibříci, od sousedů vřeští opice, které přišly očesat pravidelnou úrodu manga. Zvuky pralesa před osmou hodinou ráno přehluší náklaďák, brzy se přidá bagr, jenž hloubí základy, rytmus stvrdí kladiva dělníků stloukajících bednění. Rachtající buldozer rozšiřuje silnici, aby tudy projela těžká technika. Rozmrzele se rozhlížím z balkonu po čtvrti čerstvě dokončených hotelů a rostoucích novostavbách. María vysvětluje: „Tak teď už vidíš, proč se majitelka rozhodla tenhle dům prodat. Ještě před deseti lety byl pod okny jen les, a teď to vypadá spíš jako město. Loni v období sucha přestala téct voda, zdejší prameny nestačí hotely zásobovat. Kvůli klimatizacím kolabuje i rozvod elektřiny. A to stavbu hotelů brzdí nedostatek dělníků!“ Kolem Manuel Antonia zkrátka propukla turistická horečka.

„To by se investoři měli snažit, aby se jim náklady co nejdřív vrátily. Turisty v Kostarice láká příroda. Až to tu bude vypadat jako v přímořských letoviscích v Evropě, pojedou jinam,“ věštím budoucnost z balkonu jako Libuše, na kterou padl splín. Hoteliéři, kteří přišli první, založili prý se starousedlíky sdružení a snaží se prosadit stavební uzávěru.

Odpoledne jsme měli konflikt s ochrankou hotelu, který patří Holanďanům. Komplex zahradil přístup na špičku poloostrova. Požádali jsme, zda můžeme projít. Ochranka však do objektu smí pouštět jen hotelové hosty. „Jak se tam ale dostaneme?“ ptala se María. „Jděte jinam,“ odsekl černý šerif. Maríin temperament vzkypěl: „Dobře víte, že podle našich zákonů patří pláže všem Kostaričanům. A vy nás tam pustíte!“ „To nejde,“ odvětil šerif s gumovou tváří. „NE-JDE? Zavolejte mi ředitele!“ „Není tady,“ lhostejně odvětil šerif a přijal hlášení vysílačkou. Zatímco mluvil, jeho kolega nám poradil: „Asi sedmdesát metrů před bránou je díra v živém plotě. Hotel můžete obejít po stezce. Buďte opatrní, svah je příkrý.“ Poslechli jsme. „To se stává často,“ odfrkla si vztekle María, „s přáteli jsme takhle narazili mockrát. Nakonec nás pustěj. Musej, ale je to čím dál horší…“


na cestu Úcta nutná!

Pokud pojedete do Kostariky na méně než 90 dní, nepotřebujete vízum. Je to země s rozvinutou infrastrukturou. Za kvalitní služby zaplatíte světové ceny. Kromě tropického ovoce a autobusových jízdenek tu je dráž než u nás. Navíc cizinci leckde platí oproti místním dvojaž sedminásobné vstupné. Dvojí ceny jsou legální. Je dobré mít co nejčerstvější vydání průvodce, ale i tak si informace raději na místě ověřte. Mnozí lidé jsou přívětivější, když zjistí, že nejste z USA. Velmi dobře vám poradí rangeři v národních parcích. Kostarika má pověst bezpečné země, ale v posledních letech kriminalita prudce roste. Taxikáři nekradou jako v Praze. Z tropických nemocí se jen v některých nížinách vyskytuje malárie, větší nebezpečí představuje horečka dengue. U hranic s Panamou je nabídka nemocí pestřejší. Šelmy se lidem raději vyhnou, vzácně člověka napadne krokodýl. Je ale dobré mít na paměti, že jste v tropech a i na perfektně upravené turistické stezce se může vyhřívat smrtelně jedovatý had. Nepodceňujte ani bezobratlé, na souši i v moři. Většině nepříjemností a úrazů předejdete zdvořilostí a respektem k lidem, živé přírodě i k živlům. A jedna zvláštnost na závěr – s výjimkou center velkých měst tu ulice nemají jména a domům chybějí popisná čísla. Když ve čtvrti nastoupí nový listonoš, pošta nějakou dobu nechodí, dokud doručovatel nezjistí, kde kdo bydlí.

obyvatelé Ticos

Kostaričané říkají sami sobě Ticos. Osmdesát procent obyvatelstva tvoří kreolové, potomci Španělů, Němců a Skandinávců. Jen deset procent jsou míšenci, tři procenta černoši a indiánů zbývá jediné procento. V devadesátých letech se sem přistěhovalo mnoho lidí z Nikaraguy. Starousedlíci jim dávají za vinu nárůst kriminality. Žije tu také padesátitisícová komunita Severoameričanů a Evropanů. Patří jim osmdesát procent lukrativních pozemků na pobřeží. Jen málo Ticos může konkurovat jejich kupní síle, a tak čím dál víc lidí lamentuje, že Kostarika už nepatří Kostaričanům. Jejich hlas má zatím stejnou váhu jako podobné hospodské řeči v Praze.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články