Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Daňový únik pod ochranou UNESCO

header.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Čtvrtek, 23. června 2016
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Když se rozhlédnete po úbočích dvou svahů italského městečka Alberobello, přenesete se rázem o několik staletí do minulosti. Nebo rovnou do pohádkové říše, kde pobíhají trpaslíci. Zdejší prapodivná obydlí z kamenů byla postavená tak, aby se dala zbořit za jedinou noc. Přesto tu slouží už několik staletí.

Až pojedete podpatkem italské boty do vnitrozemí, začnou na vás z krajiny vykukovat jako prapodivné zkamenělé houby obřích rozměrů. Nejdříve jednotlivě, pak ve skupinkách a nakonec vás zcela obklopí. To už budete uprostřed Alberobella, menšího městečka s jedenácti tisíci obyvateli, které proslulo pod přezdívkou „hlavní město trulli“. A co že to ta trulli vlastně jsou? Právě ony primitivně vypadající kamenné stavby, které zdobí zdejší krajinu už od dob jejího středověkého osídlení.

Vypadají jako houby, a kdybyste měli možnost se zeptat jejich středověkých obyvatel, asi by vám potvrdili, že tu život na houby opravdu vedli. Kdykoli jim to feudální páni nařídili, museli svá obydlí zbourat. A pak zase postavit znovu. Ale proč? Odpověď je jednoduchá – kvůli daním.

V Alberobellu stojí přes patnáct set domů typu trullo.

Respektive kvůli tomu, aby je italští šlechtici nemuseli platit španělským místokrálům, kteří jižní Itálii tenkrát vládli. Právě proto jsou trulli postavena pouze nasucho z vápencových kamenů bez použití malty. A ze stejného důvodu město skřítků, které mělo původně sotva čtyřicet domků, ale v němž koncem 17. století žilo přes 3500 lidí, po dvě století svého vývoje vlastně neexistovalo.

Daňová finta

V celé oblasti totiž panoval daňový zákon, který nařizoval odvádět nemalé částky za každou nově založenou osadu. Tedy za lidské sídlo tvořené obyvatelnými domy s pevnou střechou. Na pobořené kamenné ruiny čnící k nebi jako vykotlané bolavé zuby byl však zákon bezzubý. Právě proto museli nebozí venkované ničit střechy svých obydlí a skrývat se v lese pokaždé, když se do kraje donesla zpráva o návštěvě královských daňových inspektorů.

Nešetřili tím však peníze své, ale fondy feudálních pánů. Trulli se tedy stavěla tak, aby se dala obratem ruky zničit. V Alberobellu jich však až dodnes přežilo kolem patnácti stovek. Svou unikátností si vysloužila zápis na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Jak se staví trullo

Stavební plán okrouhlého obydlí je geniálně jednoduchý. Celá stavba se skládá z kruhů volně ložených vápencových bloků, které se na střeše postupně zmenšují až k vrcholu. Lidské ruce přitom kameny opracovaly jen nahrubo. O jejich vhodně plochý tvar se totiž postarala sama Země. Rolníkům pak stačilo sbírat kameny na polích tak, jak se přirozeně uvolnily z geologických vrstev.

V malebných uličkách můžete bloudit celé hodiny.

„Jestli chcete vidět na vlastní oči, jak vzniká trullo, pojďte ke mně,“ zve nás s úsměvem do jednoho ze skřítkovských obydlí muž s rukama od vápenného prachu. Po vstupu nás čekalo menší překvapení. Interiér zdobily desítky stavbiček trulli miniaturní velikosti.

„Já si štípu malé cihličky z kamenů, které zbývají při rekonstrukcích skutečných obydlí trulli, a pak z nich stavím miniatury,“ ukazuje vlastník řemeslného studia Vito Entrella. Nejmenší z nich jsou přitom vysoké sotva centimetr, takže Vito na jejich stavbu použil opravdu titěrné odštěpky vápence.

Při stavbě skutečného obydlí trullo je však nejdříve třeba vyhloubit okrouhlou jámu v zemi, protože stěny menšího domku jsou vysoké sotva metr a půl. „Ve skutečnosti jsou tvořené dvěma vrstvami kamenů a prostor mezi nimi je vyplněný drobnými kamínky, aby stěny hezky držely teplo. Kuželovité střechy se stavějí z čím dál menších kruhů vápencových kamenů, kterým říkáme chianche. Ty pak zvenku překrýváme druhou vrstvou tenčích vápencových desek zvaných chiancarelle, aby dovnitř nezatékalo,“ vysvětluje Vito.

Výsledná stavba je samonosná, takže nepotřebuje žádné podpůrné trámy a bez problémů vydrží třeba až do další inspekce daňových úředníků. Pokud v trullu u stropu trámy jsou, slouží jen k zavěšování všeho možného od prádla po potraviny. „Typické trullo má jedinou místnost, a když bylo v minulosti potřeba vytvořit místo pro spaní dětí, přistavěly se ve stěnách malé výklenky a zakryly se dekou,“ odkrývá Vito středověké intimity.

Jestliže se rodina rozrostla a její členové chtěli bydlet pospolu, přistavěli ke stěně stávajícího trulla nový domek s vlastní střechou. Taková obydlí najdeme v Alberobellu i dnes. Každá špičatá střecha odpovídá jedné obytné místnosti a celek, který může mít přes deset vrcholků, připomíná shluk hub na lesním pařezu.

Tajemné šifry na střechách

Trulli zabírají v Alberobellu celé dvě městské čtvrti a zdánlivě jsou si neskutečně podobná. Někdy větší, jindy menší, spojená i jednotlivá, ale skoro vždycky bíle omítnutá s šedavou kamennou střechou. Něčím se však přece jen liší.

Mezi nejhodnotnější suvenýry patří zdejší typické výšivky a látky.

„Všimli jste si těch krásných špiček střech?“ ukazuje nám Mariano Lippolis, majitel dalšího z rázovitých krámků stojících v „trullí“ čtvrti Rione Monti. „Napočítáte u nich minimálně deset základních tvarů,“ prozrazuje dál.

Zdánlivě bezúčelné ozdoby, které ze všeho nejvíc připomínají přerostlé kamenné šachové figurky, sloužily místním obyvatelům hned dvěma způsoby. Podle jejich propracovanosti bylo možné určit mistra stavitele, který trullo zbudoval. A tím také zámožnost rodiny, která si ho nechala vystavět.

Kvalitnější stavby byly dražší než ty obyčejné – ostatně jako dnes. Druhý účel vynikne až v kombinaci s podivnými bílými hieroglyfy, které zkrášlují samotné střechy mnoha trulli.

„Často jsou to znaky jednotlivých znamení zvěrokruhu, ale když se budete dívat pozorně, najdete tu symbolů mnohem víc. Srdce probodnuté šípem značí utrpení Panny Marie, trojzubec Svatou Trojici, holubice Ducha svatého a měsíc s křížem zase záhadu všehomíra,“ vysvětluje Mariano. Složitější symboly dokonce opouštějí křesťanský svět a upomínají na propojení podsvětí, země a nebes.

Pro místní však měly ještě jeden praktičtější význam. Protože město dvě století oficiálně neexistovalo, a nemělo tedy označené domy, představovaly cosi jako improvizované adresy. Podobně jako třeba naše domovní znamení.

Dnešní život v Hobitíně

Asi nejlepší zprávou je, že město jako vystřižené z filmu Pán prstenů zdaleka není umírajícím odkazem minulosti. V mnoha trulli se stále bydlí a další slouží nejrůznějším, většinou příjemným účelům. Pokud chcete poznat klidnější atmosféru klikatých uliček, kde staré ženy stále věší prádlo mezi kamennými střechami a pánové klábosí na ulicích, zamiřte do čtvrti Aia Piccola. Stojí zde asi pětistovka trulli a většina z nich slouží svému původnímu účelu – tedy jako rodinné domky.

Vito Entrella pro turisty vyrábí miniatury domů trulli z pravého místního kamene.

Modernější nádech má protilehlá čtvrť Rione Monti. Mnohá ze zdejší tisícovky trulli se už zapřáhla do turistického byznysu, takže tu najdete trullí obchůdky, restaurace, malé bary, hotýlky nebo umělecké galerie. Místní, kteří sedí před vchodem a loví zvědavé turisty, vás budou lákat na nejstarší trullo v okolí, trullo se studnou, trullo, ve kterém se stále bydlí, trullo s nejkrásnějším výhledem nebo trullo s ochutnávkou vína zdarma. Rozhodně se vyplatí pozvání přijmout. Uvidíte, jak vypadá unikátní stavba zevnitř, a občas si můžete i něco zajímavého koupit.

TIP AUTORKY

Co nesmíte vynechat v trpasličím městě:

Trullo Sovranto, jediné dvoupatrové trullo vysoké 14 metrů, kde kdysi přebýval kněz Cataldo Petra a dnes tu sídlí muzeum. Kostel Chiesa di St. Antonio vznikl počátkem 20. století, je však postavený ve stylu trulli, takže dokonale zapadá do okolní zástavby čtvrti Rione Monti.

Casa D‘Amore znamená v překladu „dům lásky“, je však pojmenován po svém majiteli jménem Francesco D‘Amore. Je to první dům postavený s použitím malty poté, co město získalo královský status. Markéta Foktová, novinářka

VYPEČENÉ DAŇOVÉ ÚNIKY EVROPY

Celé Alberobello bývalo jedním vychytralým daňovým podvodem, nikoli však jediným. Ve Francii či Anglii se v 18. století platila daň z oken. Čím víc jich dům měl, tím vyšší poplatek byl. Lidé proto okna zazdívali, ale tak, aby je mohli později obnovit. Zazděná okna historických staveb jsou na mnoha místech patrná dodnes. Koncem 18. století ve Velké Británii zavedli daň z cihel. Výrobci proto cihly zvětšili, aby jich bylo zapotřebí co nejméně.

Po zavedení maximálního objemu cihly se začaly více stavět dřevostavby. V dnešním Řecku stojí mnoho obydlených domů, které nemají dokončené poslední patro, z něhož trčí železobetonová armatura. Stavby tak nejsou právně dokončené a unikají dani z nemovitosti. Řecké úřady začaly vyhledávat adresy bohatých neplatičů daní pomocí Google Maps tak, že hledají modré skvrnky jejich přepychových bazénů. Řekové odpověděli tím, že překrývají bazény zelenou celtou, aby satelity i úřady zmátli. Ve francouzských Savojských Alpách se ve 14. století platila desátková daň z nadojeného mléka. Farmáři tedy ponechávali část mléka v kravských vemenech a dodojili ho až po odchodu výběrčích. Ze zbytkového mléka rychle vyráběli výtečný sýr Reblochon, který se v oblasti dělá dodnes.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články