Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Dakar v rytmu tanga

072-000.jpg
Jaroslav Jindra, Pondělí, 2. března 2009
Jednoznačná odpověď neexistuje. Argentina i Chile vytvořily tak fantastickou kulisu, že žádná podobná soutěž nesnese relevantní měřítko. Prodírat se od startovní rampy, krčící se pod mohutným monumentem v srdci Buenos Aires, snad miliony nadšených diváků zdravících každého účastníka, to dosud nikdo nezažil. Průjezd městem byl každých pár kroků přerušován nadšeně skandujícím davem, který si neobvyklou atrakci skutečně užíval. Závodníci a jejich asistenti byli přivítáni skutečně ze srdce.

Museli během několikahodinového průjezdu městem podepsat tisíce čepic a fotbalových triček a vyfotografovat se snad s půlkou Argentiny. Skvělou atmosféru a nádhernou přírodu však částečně zastřely organizační nedostatky tradičního pořadatele A. S. O.

Problémy od počátku

První a poslední dva dny závodu byly ze strany pořadatelů vysloveným šlápnutím vedle. Úzká trať sevřená mezi ploty pastvin se podobala jízdě v neuvěřitelně prašném tunelu bez možnosti předjíždění. Na mnoha stech kilometrech trati bylo jen několik málo zatáček, zato však obvykle v pravém úhlu, což je ve spojení s prachem vražedná kombinace, především pro motocyklisty.

Muselo se hodně riskovat, vyčkat na správný okamžik a pak se vřítit do oblaku prachu před sebou. Nevídaná byla také rychlost na měřených úsecích, dosahující v průměru hodně přes sto kilometrů za hodinu.

A tak si hned druhý den soutěže vyžádal první lidský život. Rallye Dakar 2009 je několik týdnů za námi. Zanechala za sebou řadu dohadů, polemik a nezodpovězených otázek. Přesun věhlasného podniku z jeho přirozené domoviny na jihoamerický světadíl byl velmi odvážným krokem a většina účastníků a fanoušků rozhodnutí pořadatele přijala s velkými nadějemi.

Obstál však nový Dakar?

Pořadatelé svou neschopností zareagovat v podstatě nechali francouzského motocyklistu zemřít, když se vydali hledat jej teprve po více než dvou dnech. Nikdo z ředitelství závodu jeho smrt závodníkům oficiálně neoznámil a nedržela se ani jindy obvyklá minuta ticha na uctění památky. Po pádu pořadatelské helikoptéry a řadě vážných zranění mezi motocyklisty přijali pořadatelé řadu svérázných opatření, kterými závodníkům mnoho radosti neudělali. Nikoho nenadchly ani nesmyslně dlouhé, nudné spojovací etapy.

Po dvou dnech se trať přece jen stala pestřejší, střídal se terén, přišlo první probíjení se křovisky a hlubokým jemným pískem, ve kterém uvízli první nešťastníci. Přírodní scenerie braly často závodníkům dech. Cestu přebíhaly veliké ještěrky, lamy a ptáci nandu. Jeden z úseků znepříjemnily motocyklistům velké želvy. Když na některou najeli, skončili obvykle rozvěšení na keřích s obřími trny. Třetí den se poprvé objevil nešvar, který pronásledoval závodníky po celý zbytek ročníku: zkracování speciálek nebo jejich úplné rušení. Důvodů bylo několik. Především strach pořadatelů, že do cíle dojede pouhý zlomek startujících. Obavy dosáhly takového stupně, že organizátoři povolili start do následujících etap i těm, kdo už dávno neměli ve výsledkové listině figurovat. Vědomě postavili na hlavu i vlastní pravidla, podle kterých k soutěžícímu nesmí na trati speciálky dojet asistence.

Zcela rezignovali na kontrolu waypointů a maximální rychlosti v obcích i mimo ně, a zpochybnili tak regulérnost letitých principů soutěžení na Dakaru. Namísto zachování sportovní hodnoty závodu preferovali protekční klientelský přístup. Pokud se do obtíží mohl dostat největší zákazník, tedy tovární tým, raději byla etapa zkrácena či úplně zrušena.

Neschopnost pořadatelů

Organizátoři přilákali celý motoristický svět k objevování krás a záludností pouště Atacama a vyměřili v ní nejtěžší etapy závodu. Jenže z připravené porce kilometrů se jich v Atacamě neodjela ani polovina. Všichni byli hluboce zklamáni, s výjimkou těch, kteří nebyli ve stavu, v němž by mohli další etapu absolvovat. Speciálku z Copiapó do Fiambaly pořadatelé zrušili pro špatnou předpověď počasí, které mělo soutěžící dostihnout během horského přejezdu dosahujícího nadmořské výšky 4748 metrů.

Celému startovnímu poli tím byli pro smích.

Za zkracováním etap v chilské poušti Atacama byla absolutní neschopnost pořadatelů logisticky, systémově a personálně zabezpečit trať. Nedokázali zajistit ani časoměřiče v check pointech. Dalším faktorem ztěžujícím pořadatelům práci bylo pojetí řídícího centra soutěže.

Zatímco v Africe se mozkové centrum přesouvalo letadlem od etapy k etapě, zde bylo rozděleno do dvou kamionů, které se v etapových městech střídaly. Vzájemná koordinace a komunikace probíhala přes Paříž a k dokonalé funkčnosti měla daleko.

Největším poraženým letošního Dakaru tak nebyl tovární tým Mitsubishi, který doplatil na svou pýchu a dětské nemoci nových vozů, ani havarující Tomáš Tomeček či technickými problémy stíhaný Aleš Loprais, ale stavitel trati a sportovní ředitel Castera.

Sám strávil na přípravě trati v Jižní Americe několik měsíců, ale zásahy A. S. O. celé jeho dílo rozmetaly v prach. Výsledek jeho práce ustoupil obchodním zájmům pořadatelské agentury, jež dala přednost uměle zaplněnému bivaku, který by mohla každý večer ukazovat VIP turistům z řad bohatých společností. Od nich se totiž očekává, že se v budoucnu stanou mecenáši soutěže.

Samotný závod se nečekaně dostal na vedlejší kolej a ze závodníků a jejich moderní techniky se staly pouhé loutky a kulisy.

Dakar má být nejtěžší na světě, i kdyby jej měla dokončit jen pětina účastníků. Už dávno není závodem, který si matně pamatujeme z let osmdesátých – stal se nekompromisní dravou dálkovou rallye, také však mimořádně silnou obchodní značkou. Tak silnou, že pro svou existenci nepotřebuje nutně africké kulisy, pokud si zachová obvyklou skladbu povrchů: písek, prach a kamení. Největší z otazníků stále visí nad budoucností soutěže v nelehké době světové ekonomické krize. Pochybná pohostinnost západní Afriky a stále dokola opakované trasy zřejmě nikomu nechybějí. Jižní Amerika dokázala nabídnout prostředí, ve kterém může Rallye Dakar znovu nabrat dech. Kde se Dakar pojede v příštím roce? Kdo ví, šeptanda nabízí tříleté kontrakty s Argentinou a Chile, stejně jako Austrálii, Střední Asii či africký návrat. Ať už zákulisní politika dopadne jakkoli, koncept velkého závodu v Jižní Americe se ukázal jako životaschopný. Nečekaná náročnost jihoamerického terénu může být právě tolik hledaným návratem ke kořenům.

Návrat ke kořenům?

Když šéf týmu Mitsubishi Dominique Serieys komentoval před novináři fiasko týmu s novými vozy, dušoval se, že jde o dlouhodobý projekt stíhaný dětskými nemocemi. Uteklo jen několik málo dnů a přišel šok. Automobilka Mitsubishi oznámila konec své účasti v dálkových maratonských soutěžích na tovární úrovni.

Důvod je stejný jako u Hondy ve formuli 1, Suzuki a Subaru v rallye nebo Kawasaki v Moto GP – všudypřítomná ekonomická krize. Po loňské ztrátě ve výši 670 milionů dolarů přišly škrty, u kterých sport bývá na jednom z prvních míst. Mitsubishi slavilo na Dakaru v letech 2001 až 2007 neuvěřitelných sedm vítězství za sebou, arénu však opustilo po zdrcující porážce.

Už před startem Dakaru 2009 oznámil svůj záměr opustit dálkové rallye rovněž tým Volkswagen.

Jeho důvodem nebyla ani tak světová krize jako potřeba vyvinout zcela nový vůz, což s sebou nese potřebu další obřích investic. Jaký bude Dakar bez obou hlavních soupeřících týmů? To je otázka především pro organizátory, neboť oba tovární týmy byly významným zdrojem příjmů ze startovného i příjmů z televizních a také z reklamních práv.

Vozy obou značek však z Dakaru nezmizí. Je pravděpodobné, že dojde k rozprodání závodní techniky soukromým stájím nebo k transformaci týmů na nový výrazně skromnější subjekt.

Odstoupení dvou hlavních rivalů otevírá dveře týmu X-Raid BMW, který je více klientsky orientovaný. Rozhodně však bude Dakar bez obou sestav podstatně vyrovnanější a nabídne šanci na dobré umístění i malým týmům.


ČESKÁ JMÉNA V DAKARU

Málokdo zná jméno pětinásobného vítěze kategorie čtyřkolek Josefa Macháčka. Pět vítězství ze sedmi účastí na Dakaru, navíc v jedenapadesáti letech, zůstalo ve stínu slavné historie Tatry. To je bohužel typické pro šablonovité vnímání české veřejnosti. Letošní jihoamerický Dakar však do zorného pole médií dostal i další jméno – Miroslav Zapletal. Jeho třetí místo v kategorii benzinových automobilů a druhé v amatérech bylo vítězstvím Davida proti armádě Goliášů obřích továrních týmů. Třetí místo ze Saúdské Arábie jen několik málo dní po úspěchu v Rallye Dakar a řada prvenství po celém světě však jsou důkazem, že rozhodně nejde o náhodu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články