Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čtyři kola a čádor

056-000.jpg
Jiří Sladký, Úterý, 9. června 2009
V létě je Írán na nohou. Vlastně na kolech. Všechno míří na sever a letní cestování sem přináší ucpané silnice, rozbitá auta v příkopech, provizorní stánky trhovců, výfukové plyny a hluk.

Kde ti všichni lidé nocují? Kde odpočívají, občerstvují se a užívají volna? Jsou různá místa, kde se dá postavit čádor (persky stan). Parky, zákruty horských silnic, kdekoli, kde stín vydrží déle, než stačí k vypití konvice čaje. Hlavně stín, co nejvíc stínu. A taky tekoucí voda. Ta je pro Íránce hotovým božím darem. Pobřeží moře a les, v Íránu ideální místa pro vytvoření iluze soukromí (byť by se vedle vašeho ležení tísnily desítky jiných), slouží k piknikování možná víc než k čemukoli jinému. Tady vznikla v překotném tempu tábořiště novodobých nomádů.

Nomádská krev

„Placený kemp? Ne, je to tu zadarmo,“ diví se muž na rohoži a hned mě zve: „Posaď se, odpočívej!“ a už je tu první sklenka čaje. Stan a auto si postavil pod velikým stromem tak jako stovky cestovatelů, kteří zaplnili podvečerní tábořiště.

Nomádi mají putování v krvi, a kam přitáhnou, jsou v tu chvíli doma a tak trochu pány. Odvěká touha sbalit se a vydat se na cestu je tu snad lidem vrozená.

Obligátní jarní cesty do pouště nebo sezonní přesuny mezi mořem a horami nebyly vlastní jen pasteveckému životu, patřily vždy k bontonu vyšších kruhů.

I šáhové vyráželi – jen s malým doprovodem – na lov nebo jen tak zažít samotu v přírodě. Výletům do přírody spojeným s bohatými pikniky Íránci propadli, jako by pro ně nic jiného nemělo větší cenu. Volného času, čisté vody i konejšivého stínu (a také čaje a lahůdek připravovaných na dřevěném uhlí) užívají nenasytně a plnými doušky.

Během roku vyjíždí pravidelně za město každá motorizovaná rodina, což je víc než polovina národa. V létě se vypravují na týden i na tři. Dva, tři nebo čtyři tisíce kilometrů jsou běžné, stejně tak noclehy pod širým nebem. V každém městě bývá park, kde mosaferové, čtyřkolí nomádi se stany, zastaví jen na jídlo nebo tu přenocují.

Itinerář letních cestovatelů je prostý: poutní místa, která je třeba co nejvíc proložit přírodními atrakcemi a místy k nekonečnému odpočinku, piknikovišti všeho druhu.

Co si myslí o vládě ajatolláhů, vám v Íránu neřekne každý otevřeně.

Zjednodušeně je vztah k režimu u notné části z nich ambivalentní. Má to své vysvětlení. Byť o mnohé přišli, z jiných svobod, které lišáčtí molláhové zavedli, Íránci berou plnými hrstmi. Islámská revoluce přišla s jistým rovnostářstvím: rovnost před Bohem znamená stejné chování pro všechny.

Dotovaný benzin a nafta, dotované potraviny a jízdné. To všechno udržuje sociální smír. Muži v pláštích a turbanech se o své ovečky starají, aby jim bylo dobře a neprchaly z ohrady. Dát lidu, čeho si žádá, a hlavně co chce pro svůj odpočinek. V kurzu jsou pikniky a piknikoviště.

U moře nebo po lesích za městy zřídili osvícení radní rekreační zóny – v nich vyrostly betonové sokly, ideální pro rozložení rohoží a zároveň podstavce pro stany. K tomu kohouty s pitnou vodou a další pomůcky pro trávení volna.

V kulisách pralesa

Takový je třeba Sísangán poblíž Nousháhru, velkokapacitní tábor v hyrkánském pralese, na pomezí mezi parkem a skutečnou divočinou. Jen krok do houští, a nenasytná příroda brání projít. To vše na dohled moře, tedy ideální místo pro zastávku na letním putování.

Aby i na piknikovišti měli domácí pocit dokonalé přírody, zavedli tu imitaci lesa. Všechno je z betonu, ale vypadá to jako v hloubi pralesa – dokonalá iluze. Dokonce i mešita je zvenčí spíš chýší než svatostánkem! Zábradlí, koše na odpadky, stojany s mřížovím na žhavé uhlíky, altánky, záchodky, veřejné svítilny a rozcestníky, taky policejní budka – všechno replikz pralesních kmenů, pařezů a spleti větví v přirozených odstínech. Když do toho cestovatelé vrhnou své pestrobarevné stany, rohože, deky a koberečky a rozvěsí prádlo od stromu ke stromu, je to, jako by uprostřed lesa vykvetla louka. Vnější příznaky nesmějí klamat, přes všechna rádia, vařiče a moderní stany je to stále týž rituál a tatáž zvyklost vydat se na cestu: bezstarostně, nazdařbůh, vstříc osudu. Sísangán vprostřed sezony je vskutku pravým ležením kočovníků. Pach piknikových ohňů, škvařícího se tuku na roštech a vařené rýže zaměstnává čich, zatímco křik výletníků se pod mohutnými duby mísí s cvrkotem cikád.

Íránské pikniky jsou něčím jiným, než když se vydá do přírody našinec. Viděno upjatýma středoevropskýma očima jsou Íránci tak trochu „divoši“. Entuziasmus a elán nepostrádají. I to má svůj podtext. Kochat se volnou přírodou a chvilkou svobody, kterou na krátký víkend ukořistili z jinak bedlivého dozoru mravokárců.

V režii islámské republiky

V Sísangánu přichází horká noc. Ukládáme se ke spánku. Tábořištěm projíždí policie s megafonem: Dávejte si pozor na své věci, nic cenného nenechávejte před stany! Přes přítomnost uniforem se život v tábořišti vyznačuje značnou svobodou (kterou ale málokdo zneužívá k obtěžování sousedstva – randálem, dýmem či agresí). Usínáme s dobrým pocitem, jak je o nás postaráno. A skutečně je najednou klid. Nočního života se člověk příliš nenaděje, tím jediným se zdá opékání masa na žhavých uhlících, každovečerní rituál, bez něhož snad íránské rodiny nemohou ulehnout. Jen ti nejvytrvalejší pokračují a u vodní dýmky jsou s to probdít až do svítání. Ráno nás probouzejí krávy a uklízeči. Co nesežere dobytek, vysbírají chudí lidé ze vsi. Každé ráno někdo sebere a odtáhne neuvěřitelné hromady odpadků. Chápu, že si domácí zvykli na bezplatný provoz, na to, že kempy jsou tu pro ně. Proč ne, když veškerý servis platí a zajišťuje džomhúríje eslámí (islámská republika)? Evropan se diví -jak tohle může fungovat? Jenže po letech „komunismu“ nastávají i v Íránu horší časy. V tábořišti se (k nelibosti místních) už druhým rokem něco málo vybírá a došlo i na benzin. Sice je pořád za babku, ale nesmí se ho projet příliš (od sta litrů za měsíc už je k mání za čtyřnásobek). Když před dvěma lety příděl na benzin zavedli, byly z toho nepokoje.

Sáhnout lidem na cestování, do té doby neslýchaný krok. Pak se zase všechno vrátilo do starých kolejí. Regulace zůstala, ale lidé si svou cestu k benzinu zase našli – na černém trhu. A na pikniky jezdí jako dřív, mají to Íránci asi v krvi.


RITUÁL S UHLÍKY

Že je středem piknikování přenosný samovar, není celá pravda. Stejně důležité jsou jehly, na nichž se peče kebab (není-li pod nimi železná „pícka“, poslouží stejně dobře dva kameny). Jak maso, tak čaj, improvizovaný rošt i samovar potřebují energii, a tak to nejpodstatnější jsou dřevěné uhlíky. Správný íránský výletník si nekoupí dřevěné uhlí, byť ho prodejci kolem piknikovišť nabízejí celé pytle. Uhlíky připraví sám. Shromáždit dostatečné množství dřeva je úkolem nejen mužů, ale i dětí, bere se vše, co lze v okolí nalézt, náruče větví, povalené kmeny, nejsou-li, povalí se stojící. Prostor mezi novou, moderní technikou a starodávnými zvyklostmi je využíván spontánně – nápaditě a někdy až nekonvenčně. Čerstvé dřevo obvykle nehoří, nezbývá, než je polít benzinem či naftou (k oblíbeným fíglům patří nasávání hadičkou přímo z nádrže jako ve vinném sklepě koštýřem, a že se degustátor občas napije, netřeba zdůrazňovat). Jindy je ropného produktu o kapánek víc a dřevo mocně vzplane příliš blízko stojícího auta s ještě nezavřenou nádrží. Co vše se může stát, raději nedomýšlet. Krev nomádů se prostě nezapře. Lidé potřebují cestu, a tak se s celými rodinami vydávají na dlouhé, i třítýdenní cesty do přírody, spojené s grilováním. Zdlouhavé grilování muže vyčerpá, takže spontánně uléhají. Po chvíli si zapálí dýmku.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články