Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Comandante a lid

73-3.jpg
Autor článku: Jan Sochor, Pátek, 18. března 2011
Autor fotografií: Jan Sochor
Na vlhké zdi nad Rosariinou kredencí visí vybledlý portrét vousatého muže. Comandante. Kloužu pohledem po tmavé kuchyni, zatímco Rosario nalévá kávu do omatlané skleničky od hořčice. Zase mě chytil svýma přísnýma, pronikavýma očima. Nedá se jim uhnout. Vládnou nekompromisně tomuto tmavému koutu. Vládnou tomuto ostrovu. Už jednapadesát let.

Ve stínu oprýskaných arkád, v přístavní ulici Santiaga de Cuba se sem tam zastaví chodec. Na stojáka vyzunkne dva hlty černé kávy, kterou mu Rosario naleje ze staré východoněmecké termosky. Kafe prodává ve svém přízemním bytu načerno – jako většina Kubánců se prostě musí ohánět. Těch usmolených patnáct dolarů měsíčního platu i přes všelijaké úlevy socialistického režimu vystačí jen asi na třetinu měsíce. „Fidel je synem Ježíše Krista,“ prohlásil chlapík usrkávající přeslazené kafe vedle mě, když si všiml, kde se můj pohled zasekl. Neoholená opálená tvář a ošoupané tesilky prozradily, že je guajiro, vesničan. Hrdě zvedl bradu a dodal: „Jak jinak mi vysvětlíš, že na něj spáchali od revoluce víc než šest set atentátů, a žádnej se nepoved?“ Tehdy před padesáti lety se v horách Sierra Maestry na východě Kuby zrodil mýtus.

Pár desítek vousatých mladých mužů (barbudos) v čele s Fidelem Castrem, Che Guevarou a Camilem Cienfuegosem nasadilo nezištně své vlastní životy za lepší budoucnost země zbídačelé režimem F. Batisty. Těžko jim upírat odvahu, statečnost a hrdinství. Tehdy to nebyla parta komunistických papalášů, ale geriloví bojovníci, kteří odešli do pralesa, ochotní bojovat a zemřít za posledního bezejmenného rolníka. Nejen díky tomu si během tří let bojů získali srdce a podporu všech chudých Kubánců. Jejich revoluce zvítězila a oni se stali hrdiny.

Proč jim však Kubánci odpustili těch následujících padesát let tvrdé autokratické vlády, ekonomického strádání a ponížení, věznění názorových oponentů a složitého života na pomezí sice jiné, ale opět diktatury, jsem nikdy úplně nepochopil. Je hrdinství barbudos skutečně tak důležitým příkladem? Nebo snad proto, že El Che zemřel mladý, v boji za své ideály, ztracen kdesi v daleké Bolívii? Či proto, že velitelé revoluce jsou symbolem onoho boje malého Davida (Kuby) proti obřímu Goliášovi (USA a jejich spojenci)? Nebo prostě Kubánci stále Fidelovi věří, že on, Comandante, je jako Ježíš Kristus vysvobodí z útrap? Arturo je školník. Padesátiletý, prošedivělý muž, který žije u moře a chodí i ve svém věku do půl těla svlečený. Vypadá jako Hemingwayův Santiago. Na krku se mu houpe drobný zčernalý plíšek.

Slavný ikonický portrét Che Guevary s baretem, vyříznutý ze stříbra, mžiká v odlescích slunce zapadajícího nad zálivem. Sedíme na verandě jeho skromného domku kousek od pláže, po zdech šelestí růžoví gekoni. „Na Kubě není komunismus, to je zásadní, co bys měl pochopit,“ zdůraznil Arturo a upil husté kafe, které nám přinesla jeho krásná žena. „Na Kubě vládne fidelismus. Většina lidí Fidelovi věří a obdivuje ho. I já mu věřím, ačkoli vím, co se tu děje. Vidím celou tu mizerii, ve které žijeme.“ Arturo se rozhlédl, jako by si nebyl jist, zda nás někdo neposlouchá. „Až Fidel umře, nastane okamžik pravdy, protože on je vláda, on je systém, on je Kuba!“ Jedno zůstává jisté. Artura nikdo nenutil, aby nosil ikonku Che Guevary na krku. Rosario nikdo nenutil, aby si fotografii Fidela Castra pověsila nad kredenc. Stejně jako ani tisíce ostatních Kubánců, na které velitelé revoluce pohlížejí ze zdí jejich bytů, chodeb a dílen. Kubánci milují své hrdiny. I když život s nimi bolí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články