Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čokoládová země bez čokolády

52.jpg
Autor článku: Tereza Hronová, Čtvrtek, 22. ledna 2015
Autor fotografií: Tereza Hronová
Čokoláda zakoupená v Evropě je téměř jistě vyrobena z kakaa sklizeného v západní Africe. Komu ale prošlo pod rukama? A pochutnají si na čokoládě sami Ghaňané?

Pětadvacetiletý učitel Edem Damalie kroutí žlutým plodem tvaru ragbyového míče, který vyrůstá z kmene stromku. Když mu zůstane v ruce, třikrát do něj sekne mačetou. Kůra kakaového lusku se otevře a uvnitř se objeví slizké bílé kuličky. Právě ty se dál zpracovávají a mění na čokoládu. Na to ale Edem rozhodně nečeká a cpe si pár bobů do pusy. „Jsou sladké, dej si,“ nabízí mi dobrotu. Ocucávám dužninu na povrchu a chutná jako čerstvý banán s jahodami. Vnitřek je ale nahořklý a rozhodně nestojí za konzumaci, což brzy pochopím – Edem plive kakaové boby kolem sebe.

Pro Ghaňany není chuť a vůně čerstvého nezpracovaného kakaa ničím zajímavá. V oblasti Kukuom nedaleko vnitrozemního města Kumasi jsou stovky plantáží podobných této. Jen v Ghaně, jejíž rozloha je pouze třikrát větší než plocha České republiky a kde žije asi 25 milionů lidí, je podle odhadů přes 10 tisíc kakaových komunit a až milion kakaových farmářů.

Dužnina kolem bobu připomíná banány s jahodami.

Kvalita pro Evropu

Pobřeží slonoviny a Ghana jsou společně s Indonésií největšími vývozci kakaa na světě. Z těchto dvou afrických zemí podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) pochází více než polovina světového kakaa a v obou zemích představuje hlavní vývozní komoditu. „Farmáři produkují stále více kakaa, poptávka po něm roste asi o 2 procenta ročně,“ říká Vince McAleer z firmy Armajaro, která je jednou z 34 společností vykupujících kakao v Ghaně přímo od producentů. Na globální úrovni s ním pak obchoduje.

Malí pěstitelé se starají o stromky, sklízejí lusky a boby pak prodávají. O dalším osudu jejich sklizně rozhodují místní kupci, od nich vykupující firmy, exportéři, zahraniční zpracovatelé bobů, prodejci kakaového prášku, samotní producenti čokolády a dalších kakaových výrobků, obchodníci a v neposlední řadě i konzumenti čokoládových cukrovinek. Ti jsou nejčastěji z Evropy. „Například Čína a Indie požadují méně kvalitní kakao, takže nakupují hlavně v Indonésii. Africké kakao je především pro evropský trh,“ potvrzuje Vince McAleer.

Pěstováním kakaa se zabývá až milion farmářů.

Jak chutná čokoláda?

V obchodním řetězci se ale příjmy rozmělňují. Ghanští farmáři neobdrží ani 10 procent ze zisku z kakaa. Nejvíc z prodeje africké plodiny těží koncerny vyrábějící čokoládu a globální prodejci kakaa.

„V Ghaně se zpracovává jen asi čtvrtina vypěstovaného kakaa. Ekonomice téhle chudé země by dost pomohlo, kdybychom čokoládu vyráběli tady,“ říká Patience Dapaah z Mezinárodní kakaové iniciativy, nevládní organizace sdružující všechny stakeholdery v kakaovém odvětví. Neexistují tu prakticky žádné podniky, které by vyráběly kakaový prášek nebo čokoládu. „O práci tak přichází spousta místních lidí. Mohli by pracovat ve zpracovatelských firmách,“ dodává Dapaah.

Kvůli tomu je v Ghaně téměř nemožné sehnat v běžných obchodech tabulku čokolády. Dováží se z Evropy, takže je drahá. Místní navíc nejsou zvyklí čokoládu jíst. V horku se rozpouští, a proto je těžké ji skladovat. Většina ghanských dětí tak sladkou chuť této cukrovinky nikdy nepoznala.

Z bobů se dá vyrobit i brandy či ocet, kakaové máslo se využívá v kosmetice.

Stálá kvalita, stálé ceny

Ghanské kakao patří k nejkvalitnějšímu. Nechává se zkvasit pro výraznější chuť a vůni, suší se postupně na slunci. Pěstitelé ho uchovávají chráněné v nádobách a pečlivě odstraňují nečistoty. „Kakaový lusk rozsekneme mačetou a zralé boby dáme do koše.

Pak je zakryjeme listy banánovníku a necháváme je kvasit,“ názorně předvádí postup jeden z farmářů. Zpracovat se dá i kakaový lusk – vyrábí se z něj například mýdlo. Z bobů se kromě čokolády může uvařit i ocet, brandy nebo gin. Oblíbené je i kakaové máslo používané v kosmetických přípravcích nebo samotné.

Kvalita čokoládových produktů z Ghany je díky propracovanému kontrolnímu systému dlouhodobě stálá, a tak je možné udržovat i stálé ceny. Významnou roli hraje stát, který je v Ghaně na rozdíl od sousedního Pobřeží slonoviny stabilní a na kvalitě kakaa a jeho pozici na trhu soustavně pracuje. Každý pytel ghanských bobů je označen číslem, a je proto možné přesně vystopovat, z jaké komunity pochází. Výrobci čokolády se tedy nemohou vymlouvat na to, že neznají své subdodavatele a nemohou dohlížet na pracovní podmínky. Malopěstitelé ale většinou nejsou sdruženi v družstvech a jejich vyjednávací pozice je velmi slabá.

Temná strana čokolády

S pěstováním kakaa ale souvisejí i problematické otázky. Kromě nadměrného využívání chemických postřiků a hnojiv je kakao spojováno s porušováním lidských práv. Na plantážích pracuje celosvětově velké množství dětí mladších 15 let, tvrdí nejen Organizace spojených národů (OSN).

Pomoc na rodinné farmě o víkendu nebo po dodělání domácích úkolů není problém. Vždyť pěstování kakaa je tu tradice. Pro malé děti je jednodušší se sehnout, takže například často sázejí kakaové stromky. Dětští pracovníci ale vykonávají i mnohem náročnější práci, která ohrožuje jejich zdraví a vývoj. „Bez ochranných pomůcek používají agrochemikálie, při sklizni nosí na hlavách těžké koše s kakaovými boby. Hlavně však používají ostré mačety, takže k nejčastějším zraněním patří řezné rány,“ popisuje problémy Pavla Jebili Začalová, která ve společnosti Člověk v tísni vede kampaň Stop dětské práci.

I když je dětská práce nelegální, v Ghaně pracuje asi třetina všech dětí: statisíce z nich v zemědělství a mnohé právě na kakaových plantážích. „V Ghaně je přes 7,5 milionu dětí ve věku 5 až 17 let. Z nich kolem 2,5 milionu nechodí do školy. A dítě, které nesedí v lavici, s velkou pravděpodobností pracuje,“ popisuje Ghaňan Prosper Nyavor, vedoucí vzdělávacích programů pro děti z kakaových komunit z dánské neziskové organizace IBIS.

Tohle děvče může chodit do školy. Mnoho jiných ale končí jako tzv. kaya girls.

Zmařená budoucnost

Ani z Pobřeží slonoviny, odkud pochází třetina kakaa na světě, nejsou přesné statistiky o dětské práci. Tato země je na rozdíl od Ghany navíc nechvalně proslulá obchodem s dětskými pracovníky. To ukázal i dokumentární film Dark Side of Chocolate.

Dánský novinář Miki Mistrati se sem v roce 2010 vydal se skrytou kamerou. Natočil, jak překupníci vedlejší cestou vozí do země děti z Mali, Toga a Burkiny Faso. „Extrémně chudí a neinformovaní dospělí i děti z těchto zemí putují na jih do Pobřeží slonoviny často s nereálnými představami. Nemají zprávy o tom, jak se v cizí zemi mají ti, kteří už tam odjeli,“ popisuje obchod s dětmi Pavla Jebili Začalová. „Nejhorší je, když migruje samotné dítě. Nerozumí jazyku, často ani neví, kde vlastně je, kudy sem s překupníkem přijelo. Trvá léta, než se zorientuje a z otrockých podmínek uteče. Domů se velmi často nevrací, a už vůbec pak nešíří zprávy o svém neúspěchu,“ dodává.

Výsledkem dětské práce jsou častá zranění. „Pokud farmáři využívají děti k těžké práci, je jim často špatně. Musejí do nemocnice a utrácejí vydělané peníze za léčbu,“ popisuje Isaac Addai Mensah Gorpeers, zástupce jedné kakaové komunity v oblasti Kukuom. Společně s rodinami spojil síly s organizací IBIS a začali pracovat na tom, aby ti nejmenší úplně zmizeli z kakaových plantáží. „Pokud jako dítě nechodíte do školy, budete v budoucnosti trpět,“ vysvětluje Isaac a dodává, proč je proti tomu, aby děti pracovaly: „Budou tak mít šanci jít do školy a být prospěšné pro naši komunitu, pro celou Ghanu.“

Učitel cizinec

„Miminko je živé, protože dýchá a hýbe se. Kámen živý není, protože nedýchá a nehýbe se,“ opakují sborově děti v jedné ze základních škol v Kukuomu. Před nimi stojí mladý učitel a ukazovátkem podtrhává text na tabuli. Ve vedlejší třídě starší učitelka opravuje domácí úkoly. Před sebou má na stole kupu sešitů. Některé mají na obalu fotografie slavných fotbalistů – ty mají děti nejradši. Bohatě ale stačí, když je ve škole dost učebnic, tužek a dalších pomůcek. I to ovlivňuje to, zda se tu žáci něco naučí. Spousta dětí v Ghaně dodělá základní školu a neumí ani číst a psát. Negramotní tu tvoří stále přes 30 procent populace starší 15 let. „Pokud se děti cítí ve třídě dobře, vždycky sem přijdou,“ vysvětluje ředitel školy Kwadwo Atremah Afful. „Nechodí do školy, hlavně když často chybějí učitelé, žákům se nevěnují dostatečně a nedodržují pracovní dobu,“ upozorňuje na potřebu kvalitní výuky.

Nedostatek dobrých učitelů ghanská vláda řeší mimo jiné tak, že po dokončení studia posílá mladé pedagogy do různých částí země. Končí tak v oblastech, kde jsou sami cizinci – neznají místní jazyk, zvyky ani komunitu. O tom ví své i Edem Damalie. Provází nás malou vesničkou uprostřed ničeho, kde je jen pár domků, základní škola, fotbalové hřiště a rozestavěná budova sloužící mimo jiné jako kostel. Narodil se a žil v hlavním městě Akkře. „Učím v místní škole matematiku a informatiku. V téhle vsi žiju jen pár měsíců. Není tu moc co dělat, a tak hlavně o víkendech pomáhám rodině, u které bydlím, s prací na kakaové plantáži. Je to fuška,“ říká.

Kakaové boby se nejdříve suší na slunci a pak se nechávají kvasit. Ghanské kakao je prý velmi kvalitní.

Ghana na dobré cestě

I Edem potvrzuje, ž e na plantážích už nepracuje tolik dětí jako dříve. „Žáci běžně nechodili do školy ve čtvrtek, kdy je tady trh. Museli vzít produkty z farmy a prodat je,“ říká. „Dřív byla docházka dost špatná, dnes je to lepší,“ dodává. Základem je, aby si problémy s dětskou prací připustila sama komunita. Velkou roli ale hrají i aktéři celého produkčního řetězce. Svou práci odvádí i místní vláda, i když je teprve na začátku.

V roce 2006, kdy na problémy začala upozorňovat Evropská unie i neziskové organizace, se začala dětskou prací skutečně zabývat. „Nejprve jsme si nechali vypracovat výzkum, abychom zjistili, jak na tom jsme. Dnes máme Národní program na eliminaci dětské práce a už dva roky pracujeme s koordinovanou skupinou v rámci ministerstva,“ vysvětluje Mamelu Kenneth z Ministerstva práce a sociálního blahobytu.

Stát jedná s farmáři, firmami i Mezinárodní organizací práce při OSN (ILO). Sleduje školní docházku v kakaových komunitách v 69 okresech Ghany, snaží se zlepšovat úřední struktury, aby dětskou práci rozpoznaly a snažily se dostat děti do školních lavic. Vymýšlí strategie, jak udržet učitele v odlehlých oblastech. Například pro ně staví domy. „Občas slýchám, že je potřeba nekupovat si čokoládu kvůli dětské práci. Kdyby ale lidé v Evropě věděli, jak moc se situace zlepšila a kolik jsme toho v boji s dětskou prací zvládli, určitě by si tu ghanskou koupili,“ doufá Patience Dapaah z Mezinárodní kakaové iniciativy. I tak má ale západní Afrika před sebou dlouhou cestu, která nebude vždy sladká jako čokoláda.


Kolik sníme čokolády?

Češi snědí v průměru asi 6 kg čokolády ročně, což je srovnatelné s Evropou. Rekordmani jsou Švýcaři s 12 kg na hlavu. V Číně si naopak vystačí s 1,2 kg na člověka.


PŘIPRAVÍ NÁS EBOLA O ČOKOLÁDU?

Západní Afriku v těchto dnech ohrožuje epidemie eboly. Je zřejmě otázkou času, kdy se rozšíří i do Ghany a Pobřeží slonoviny. Tyhle dvě země přitom pokrývají dohromady 60 procent celosvětové produkce. Světová kakaová nadace proto přesvědčuje korporace, jako je Nestlé a Mars, aby přispěly na boj s touto zákeřnou nemocí a ochránily tak své pracovníky. V Libérii, Guineji a Sieře Leone se nakazilo přes 13 000 lidí, téměř 5000 z nich podlehlo.

Epidemie ohrožuje i ceny kakaa na světových trzích, které už tak rostou raketovou rychlostí. Jen za poslední tři a půl roku se vyšplhaly na nejvyšší úroveň – tuna kakaa se obchoduje zhruba za 3300 dolarů. Důvodem je stále stoupající poptávka, kterou drobní farmáři nedokážou uspokojit. Výrobci se s nedostatkem suroviny vyrovnají zdražením čokolády, zmenšením balení nebo snížením obsahu kakaa ve sladkostech. Nahradí ho dochucovadla a rostlinné tuky.


POD HRANICÍ CHUDOBY

I když Ghana patří k nejrychleji rostoucím ekonomikám světadílu, stále tu asi 30 procent lidí žije pod hranicí chudoby. I proto je tu velmi rozšířená dětská práce – v zemědělství, ale také v rybářství nebo v dolech. Běžně na trzích potkáte tzv. kaya girls, nosičky nákupů. Jsou to dívky kolem 15 let věku, které odešly kvůli chudobě z vyprahlého hladového severu Ghany, aby si ve větších městech vydělaly pár drobných. Neumí místní jazyk, nechodí do školy a často končí u prostituce.


TIP AUTORKY

Tereza Hronová, novinářka

Ghana určitě stojí za návštěvu. Ta jižní je navíc úplně jiná než ta severní. Asi dvoumilionová Akkra je zážitkem sama o sobě. Stačí odchytávat minibusy veřejné dopravy, které tu nazývají tro-tro, a dostanete se téměř kamkoli. Třeba na krásné pláže v Labadi a Kokrobite. Doporučila bych také navštívit některou z památek z dob kolonialismu. Přímořská Elmina má dvě pevnosti, obě jsou součástí UNESCO. St. George’s Castle postavili Portugalci v 15. století a je nejstarší a nejlépe zachovaná. Milovníci přírody se rádi podívají do Národního parku Kakum. Rozhodně bych doporučila navštívit vnitrostátní město Kumasi, které bylo kdysi hlavním městem velkého Ašantského království. Proslulé jsou především místní tkaniny kente. V Kumasi je navíc jeden z největších trhů pod širým nebem v západní Africe.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články