Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Co čeká Kibuc?

092-000.jpg
Ivo Paulik, Pátek, 2. května 2008
Kibucy hrály v dějinách Izraele velkou roli. Zrod moderního židovského státu je s nimi nerozlučně spjat a bez nich by se vznik i první roky jeho existence odvíjely jistě jinak.

Když zhruba před sto lety přijížděly do tehdejší Palestiny první vlny židovských přistěhovalců, nečekalo je v této polopouštní zemi nic. Jen vidina obnovení jejich vlastního státu, součásti téměř ztracené židovské identity. Z celého světa připlouvaly další a další lodě a lidé hledali v zaslíbené zemi nový domov. Ale bylo nejprve potřeba jej vytvořit. Někteří z nich se uchylovali do nemnohých arabských měst, a jiní se naopak rozhodli začít z ničeho. Dokonce doslova z ničeho, třeba uprostřed pustiny, stačil jen nějaký pramen nebo potok.

A sdružovali se do společenství, hebrejsky kvuca, z čehož je odvozeno i slovo kibuc, tedy něco jako zemědělská usedlost.

Nám ze střední Evropy princip kibucu může nápadně připomínat komunismus. A právem, skutečně v nich komunistické zřízení panovalo, a praktikované daleko důsledněji, než si asi většina z nás dovede představit. Všechno bylo společné, nikdo neměl nic a zároveň všechno. Kupodivu to velmi dobře fungovalo. Během několika málo let vznikly v Izraeli desítky kibuců a po vyhlášení samostatného státu jich byla již země plná. Kibuc se stal základním způsobem obsazování a zúrodňování země mimo města. Díky nasazení obyvatel těchto komunit a vidině lepší budoucnosti byl svět svědkem až neuvěřitelné změny: z neúrodných pustin se staly kvetoucí zahrady.

Matan ben-Ari

Omezuje i chrání

Matan ben-Ari je od pohledu normální izraelský kluk, který se ničím od jiných neliší. Teprve když jsem ho znal už nějakou dobu, prozradil mi svůj původ. Narodil se v kibucu Ša‘ar HaAmakim v severním Izraeli. Jeho rodiče se z kibucu odstěhovali před několika lety a začali žít „normální“ život v nedalekém městě Ramat Yishai. Matana nevychovávali oni, ale celý kibuc. Vlastně všichni. Ne že by si rodiče nesměli výchovu svého dítěte vyhrazovat především pro sebe, ale v kibucech to tak chodí. Když byl ale Matan trochu větší, začal mu prý být kibuc těsný.

Mimo něj byly diskotéky, bary, kluby, jiní kamarádi a jiná místa.

Velký svět, daleko přesahující to, co doposud znal. Faktem je, že takhle dospívání vnímají snad všichni, kteří se v kibucech narodili. Dnes už kibucy nejsou usedlosti uprostřed ničeho, naopak hned za jejich hranicemi toho může mladý člověk nalézt neuvěřitelně mnoho. Zdá se, že více než uvnitř. Alespoň to vyplývá z faktu, že naprostá většina dnešních mladých lidí kibucy opouští a už se do nich nevrací.

Věkový průměr obyvatel kibuců se proto velmi zvyšuje, což je většinou přivádí do ekonomicky neudržitelné situace. Celkově lze říci, že úloha těchto jedinečných společenství se velmi mění.

„Tenhle kibuc není ani z nejstarších, ani nový. Takový běžný,“ říká Matan. „Pojďte se podívat dovnitř, jsem zvědavý, jak se na to budete dívat. Dlouho jsem tu nebyl, představím vás známým, co tady ještě bydlí.“ Z původního komunistického zřízení kibuců toho dnes většinou mnoho nezbylo. Ani zde, v Ša‘ar HaAmakim. Kdysi zde nikdo neměl vlastní majetek, dokonce ani dům. Každý měl takové bydlení, které odpovídalo jeho potřebám a velikosti rodiny. Když se nedostávalo domů, všichni společně šli a hned nějaký postavili. Společenství byla v podstatě soběstačná. Dokázali vypěstovat všechno, co potřebovali. Nejnutnější věci si vyrobili, měli vlastní vzdělávání i zdravotní péči.

Nová doba

Dnes je to ale jinak. Ne všechno už jde vyrobit tak říkajíc na koleně, základní vzdělání nestačí a o starší lidi, kterých je mezi obyvateli velké procento, je třeba se postarat.

K tomu jsou potřeba peníze, které dřív hrály zanedbatelnou roli, a tak se izolovanost kibuců ztrácí. Ani to jinak být nemůže. Všichni obyvatelé už berou platy, mají sice ještě hodně věcí společných, ale třeba domy, ve kterých bydlí, patří často skutečně jim. Každý kibuc něco vyrábí a prodává; někdy za plotem spatříte normální továrnu, třeba na solární kolektory. Ve většině případů jsou ale základem i dnes především pole, na kterých se pěstují plodiny na pozdější prodej.

„Nevím, jestli žít v kibucu je dobré, nebo ne. Já už bych tam asi být nemohl, ale nezavrhuju nic,“ říká Matan, když se ještě společně s Martinem a Václavem procházíme po areálu. Jdeme navštívit jeho sestřenici Yeelu, které se však naopak takový život líbí.

Pracuje v kanceláři kibucu, může používat erární auto, a když chce, může si kamkoli zajet.

„Necítíš se tady omezovaná?“ ptáme se Yeely. „Ani ne, dneska už to jako omezení nevnímám. Možná lidé, kterým je deset patnáct let.

Nemají auto, ještě nedokážou využít svobodu, kterou kibuc dává. Vidím to spíš tak, že kibuc lidi chrání, jako to bylo i dřív, a to mi vyhovuje.“ Když se procházíme mezi domy, spatříme mimo jiné i zašlou obrněnou věž s malými okénky jako v tanku. Není těžké si představit, že v době vzniku museli osadníci svůj nový domov často bránit.

Stejně tak museli zúrodňovat vyprahlou zem traktory, které bych od pohledu zařadil tak do čtyřicátých let a které jsou dnes již muzejními exponáty. Myslím, že si dnes tuto dobu jen těžko dokážeme představit.

Staré fotografie

Co přinese zítřek?

V nedalekém archivu hledáme fotky z 50. let, kdy byl vývoj nejprudší.

Když se na ně člověk dívá, začíná chápat, jak velkou změnou kibuc prošel. Je nám už jasné, jakou úlohu v budování hospodářství kibucy plnily, jak fungovaly a jak je asi lidé vnímali. Méně jasná je ale jejich současnost či budoucnost.

Sami jeho obyvatelé se na ní neshodnou. Jedni jsou pro zachování starého zřízení, jiní chtějí život podobnější realitě v okolním Izraeli. Samozřejmě že pro větší změny jsou ti mladší. Vypadá to, že izraelské kibucy čekají změny, protože jejich zakladatelé pomalu odcházejí a v nové době nemá staré zřízení mnoho šancí. Všichni už dneska potřebují peníze, vyšší vzdělání, odbornost.

Jedno je jisté. Kibucy se mění a tomuto procesu zdaleka není konec. Ale mění se celý Izrael, a tak si možná mnoho lidí ani nevšimne, že časem třeba zmizí jeden z jeho nejspecifičtějších prvků pocházející z doby samého vzniku státu.

Zatím ale kibucy existují a můžete v nich například i pracovat.

Nečekejte žádné horentní odměny v šekelech, ale spíš tvrdou práci a velmi nezvyklou zkušenost, i když také velmi přínosnou. *

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články