Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Co Afričan, to fotbalový fanoušek

99-1.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Pondělí, 11. červnaec 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz · Tomáš Nidr
Co se stane, když tropický slejvák zažene pět náhodně kolemjdoucích Ghaňanů do boudy, kde má svoji dílnu švec? Rozjede se vášnivá diskuse o fotbale. Ovšem o evropském.

„Messiho v klidu uhlídáme jako posledně,“ kasá se jeden. „Ale Messi není náš jediný nebezpečný hráč. A navíc minule byl proti nám rozhodčí,“ namítá mu druhý. Debata pár hodin před semifinále Ligy mistrů mezi FC Barcelona a Interem Milán probíhá v angličtině, aby v obraze byl i běloch schovávající se před deštěm. Jak ale roste síla hlasů a stupňuje se kadence slov, fotbalová hádka přejde do místního jazyka twi. V křiku a máchání rukama celé pětice rozumím jen jména klubů. Lijavec se mění v mrholení a jediný příznivec katalánské jedenáctky odchází se slovy: „Říkal jsi, že fandíš Chelsea. A teď se stavíš za Inter.

S takovým se nemá cenu bavit. Já jsem fanoušek Barcelony pořád.“ Kuřecí špíz vám tady opeče Cristiano Ronaldo – ještě v barvách Manchesteru United. V baru, kde v televizi jako vždy běží jakési utkání anglické ligy, na obrazovku občas od piva mrkne Didier Drogba. V internetové kavárně zasednete vedle Samuela Eto’a a taxíkem vás sveze Frank Lampard. V Akkře (Accra) se na ulici pohybuje elita celé Champions League, protože klubové dresy jsou v Ghaně, stejně jako v celé subsaharské Africe, nejpopulárnějším mužským oděvem. Samozřejmě nejoblíbenější jsou tady ty, které nesou jmenovku domácího hráče jako Essien, Muntari nebo Appiah. Trikoty místních družstev však příliš neuvidíte.

Prokletí korupce

„Je to jen kvůli špatnému marketingu našich oddílů. Jinak každý člověk, ať už má na sobě tričko Liverpoolu, nebo Arsenalu, je především fanoušek Accra Hearts of Oak nebo Kotoko z Kumasi,“ říká Fred Pappoe, viceprezident ghanského fotbalového svazu. Právě tyto dva kluby se dlouhodobě přetahují o nadvládu nad zdejší ligou.

Její pověst není nejlepší. Fotbaloví nadšenci si stěžují na korupci. Nejenže si vedení oddílů kupuje rozhodčího nebo soupeře, ale jednotliví hráči si u trenéra úplatkem pořizují místo v sestavě. Nedůvěra ve vlastní sportovce má až groteskní rysy. „Ani v reprezentaci nenastupují ti nejlepší, ale ti, co si to koupí,“ říká Zaid Mohammed. A je o tom stejně jako další Ghaňané skálopevně přesvědčen. Absurdita tkví v tom, že áčko bylo letos stříbrné na mistrovství Afriky a ve čtvrtfinále světového šampionátu a dvacítka se dokonce před rokem stala nejlepším týmem planety v této věkové kategorii.

Ale těžko se jim divit, když se do korupce zamotávají i ta největší jména. Před třemi lety ve druhé lize tým FC Nania, který vlastní a trénuje Abedi Pelé, vyhrál 31:0. Stalo se tak poté, co přímý konkurent v boji o postup zvítězil podobně divoce 29:0. Místní kopané slouží ke cti skutečnost, že všem zainteresovaným byla na rok pozastavena činnost a padly velké pokuty.

Afričtí Načeradci s mačetou

Po plechových schůdcích stoupá k výsledkové tabuli muž, aby nulu na kontě domácího mužstva Accra Great Olympics vyměnil za jedničku. Hostitelé právě skórovali, vedou nad družstvem Eleven Wise z Elminy 1:0. Nyní jsem si představoval, že budu psát cosi o karnevalu radosti, ale nic takového se neděje. Na mač, který jeden z týmu může definitivně odepsat k sestupu, se nesejde ani tisícovka diváků, z nichž jen několik jednotlivců má modré trikoty svého favorita.

Žádné zpívání chorálů, skandované fandění, tlučení do bubínku, radostné křepčení. Převážně mužské publikum při gólu chvíli jásá a pak už to jen ze všech stran probírají se svými kamarády. Fanoušek domácích Imanuel říká: „Zápas dávají i v televizi, takže se příznivci radši dívají doma. Vstupné je moc vysoké.“ Tři cedi, tedy v přepočtu 40 korun, vydělává dělník nebo pouliční prodejce celý den.

Připadám si, jak kdyby o záchranu usilovala Dukla. Utkání, v němž žádné očekávané technické finty nepřijdou, za moc nestojí. Brzdí ho častá ošetřování, nosítka byla na ploše osmkrát. Každý halasnější divák je v tom komorním prostředí se svými výlevy slyšet až na hřiště. A pochopitelně spršku slov od kibiců jako všude ve světě nejvíce odnášejí rozhodčí. Zvláště když nařídí jednu penaltu, neuznají dva góly kvůli ofsajdu a nechají hosty vyrovnat snad v šesté minutě nastavení.

Slušnost na tribunách

Afrika má ve světě pověst násilného světadílu stíhaného válkami a kriminalitou, jehož obyvatelé se poperou o každou prkotinu. Na základě tohoto předsudku by se dalo předpokládat, že násilí je běžným jevem i v hledištích. Mylně. Místní stadiony nemají sektory pro fanoušky domácích a hostů. Každý si může sednout, kde je mu libo. Takže zatímco jeden přihlížející se raduje z gólu, jeho soused se chytá za hlavu. Samozřejmě se mezi sebou pouštějí do diskusí plných emocí. Křičí na sebe, šermují rukama, poulí oči, jak to jen černoši dokážou. Ale tím to končí. Takoví afričtí Načeradci.

Na tréninku u Pelého. Fotbal je pro mnoho hráčů vysněnou nadějí na lepší život.

Policie je na atletické dráze kolem hřiště sice přítomná, ale alespoň v tomto zápase to vypadá, že jejich hlavní úkol je při odchodu z hrací plochy chránit rozhodčího před rozvášněnými hráči a funkcionáři ukřivděného mužstva. Na tribunách není nejmenší důvod zasahovat. A to ani když se na nich objeví mačety. Slouží prodejcům občerstvení, kteří jimi rozsekávají kokosové ořechy z hromady naložené na kolečku.

Teď si zkuste představit, co by takový „otvírák“ na kokosy mohl způsobit na našich stadionech. Koneckonců i takové ořechy by mohly dobře posloužit jako vrhací zbraň. U nás v „civilizované“ Evropě je lepší držet se párků na papírovém tácku. Bílí vyhráli, tak se raduj Přehnané klišé o Africe říká, že fotbal je pro ni náboženstvím. Jestli se této terminologie podržíme, nutno říct, že na ligový fotbal se Bůh zapomněl do svého svatostánku dostavit. Zato u televizí s reprezentačním fotbalem je ho všude plno.

Přesvědčím se o tom během mistrovství světa, kdy všichni Afričané fandí jakémukoli týmu ze svého kontinentu. Rasová fanouškovská solidarita se projeví třeba i při zápasu týmu USA proti Slovinsku. Američané, v jejichž mužstvu nastupuje množství hráčů tmavé pleti, mají na své straně celou hospodu. Čtvrtfinálový zápas mezi Ghanou a Uruguayí sleduji v kamerunském městě Kribi. Ghana už je poslední africký stát na šampionátu a všichni ve venkovní restauraci doufají, že přes jihoamerický tým přejde do semifinále. Já taky.

V hospodě se nefandí nijak skandovaně. Ani vuvuzely, které jsou jako jihoafrická specialita novinkou i pro zbytek kontinentu, tu netroubí. Jakmile se Ghana dostane přes půlku soupeře, zvýší se šum, který se při střele sebedál od branky mění v ryk. Nejvíce ječí dvě ženy, které kousek od mého místa grilují ryby. Zápas se za stavu 1:1 dostane do prodloužení, v jehož závěru Uruguayci zabrání vstřelení branky jen za cenu ruky v pokutovém území. Penalta! Kamerunci začnou skákat radostí a blahopřát si k postupu. Ghanský útočník Gyan však napálí míč jen do břevna. Ze všech stran na něj padají nadávky.

V následujícím penaltovém rozstřelu mají pevnější nervy hráči Uruguaye, Ghana na mistrovství končí. Kamerunci se chytají za hlavu, ale žádnou tragédii z toho nedělají. Žádné zapíjení žalu nad jednou z nejbizarnějších porážek fotbalové historie. Rychle platí útratu a mizí domů. Jen paní od ryb ke mně přijde a kysele říká: „Tak se raduj, bílí přece vyhráli.“ Nenechá si vysvětlit, že jsem celou dobu držel palce Ghaně. Z jejího hlediska je nepředstavitelné, že jdu proti „svým“. Rasová fanouškovská solidarita je prostě nadevše.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články