Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čistota a pořádek v genech

018-000.jpg
Eduard Freisler, Čtvrtek, 5. listopadu 2009
Kostarické městečko Svatá Helena (Santa Elena) působí v poledním žáru ospale. Pocit umocňuje muž, který kolem mě pomalu projede na koni. I on zapadá do mozaiky této části světa spolu s kávou, hudbou, pomalým životním rytmem i vřelou pohostinností se špetkou temperamentu. Přesto se městečko i celá Kostarika při bližším pohledu zcela vymyká z celkového obrázku života a vzhledu Střední Ameriky.

Vykračuji si po chodníku, který by v jiných městech Střední Ameriky byl zavalen odpadky, ale zde nevidím ani pohozený špaček od cigarety. Domy jsou opravené, trávníky pečlivě sestříhané, květiny vysázené tak, aby vzhled prostoru lahodil oku z ulice. Ne nadarmo se Kostarice přezdívá Švýcarsko Střední Ameriky. Není to klišé. Za městem se do šířky táhnou hřebeny rozlehlých kopců, které jsou „osazeny“ stovkami větrných turbín.

Želvy snášejí v Corcovadu

Kostaričan se stará o vzhled veřejného prostoru podobně jako o svůj vlastní obývací pokoj. Špína a nepořádek obyvatele této země trápí. Ve stavu rozmrzelosti nacházím třeba Fernanda. Je jedním ze strážců parku Corcovado. Vláda toto území sice otevřela turistům, nelze tu ale najít obvyklý servis.

Dostat se do těchto míst vyžaduje trpělivost, vede sem jen hrbolatá cesta. Nejsou tu luxusní hotely a restaurace, žádná veřejná doprava. K parku člověk musí jít pěšky po pláži. Cesta zabere slabou hodinku. Vláda v parku střeží panenskost přírody. Corcovado tak má dnes pověst jednoho z nejúchvatnějších suchých pralesů Střední Ameriky. V hlubokém tmavém písku blízké pláže tu ale nacházím kousíčky seškvařeného asfaltu, co vypadá jako ptačí trus. Právě tenhle asfalt je důvodem Fernandovy špatné nálady.

„Před pár dny se na otevřeném moři rozbil ropný tanker. Dostalo se to až k našim břehům,“ vysvětluje Fernando. Až po chvíli dodá, že loď plula pod nikaragujskou vlajkou. O sousedním státu nemluví s hněvem nebo snad xenofobií, přesto neskrývá podrážděnost. „Nikaragua pro ochranu přírody nic moc nedělá,“ začne Fernando srovnávat v oblasti, jež mu je blízká. Jako příklad dává mořské želvy.

V Nikaragui je povoleno tyto živočichy zabíjet pro maso a vejce, na Kostarice je usmrcení želvy trestáno vysokou pokutou a při opakovaném zabití i vězením. „Jaký je výsledek? Želvy pokládají vejce na našich plážích. Z Nikaraguy vymizely,“ pokračuje Fernando. Pomalu se dostáváme k širší debatě o ochraně životního prostředí. „Staráme se o okolí, protože jsme k tomu vedeni již odmalička. Máme to, řekl bych, v sobě zakódované,“ říká Fernando. Proč je tedy sousední Nikaragua ve zcela opačném stavu?

Proč tam vládne korupce, násilí a města jsou zpustlá? „Myslím, že je to v tom, že jsme na Kostarice nikdy neexperimentovali se socialismem, neměli žádné revoluční guerilly,“ dovolí si Fernando narážku na Daniela Ortegu, někdejšího marxistického partyzána, jenž se před třemi lety vrátil do křesla nikaragujského prezidenta. Neodpustí si také poznámku směrem k USA, které v 70. a 80. letech minulého století ve Střední Americe bojovaly proti „rozpínání komunismu“: „Američtí vojáci také neměli důvod v naší zemi válčit, protože jsme tu nikdy neměli partyzány. Vyznáváme neutralitu. Každý nás tak nechává na pokoji.“

Otevřeno investorům

Kostarika je nyní prosperující, bezpečná země. Dokazují to například statistická čísla o migraci lidí z okolních zemí. V Kostarice dnes například žijí stovky tisíc Nikaragujců. Podle Fernandových slov v Kostarice dnes žije možná stejný počet Ticos (Kostaričané) jako Nicos (Nikaragujci).

K ekonomickému rozvoji Kostariky, kde se hrubý domácí produkt na hlavu ročně pohybuje kolem 11 tisíc dolarů, což ji ve Střední Americe řadí bezkonkurenčně na první místo, zřejmě přispěla ještě jedna zásadní věc. Ekonomice, zdá se, pomohlo rozhodnutí vlády z konce roku 2007 otevřít zemi zahraničním investorům. V Nikaragui něco takového stále vyvolává představu vykořisťování, v Kostarice je to vnímáno jako investice.

Cizinci zde nyní mohou kupovat pozemky a rozjíždět podnikání. Cestou k parku Corcovado například zastavujeme na večeři v malebné restauraci postavené na kůlech ze dřeva v hloubi pralesa. Podnik patří partě mladých Estonců, kteří tu vedle práce především surfují na blízkých plážích. „Kostarika je ideální místo, cítíš tu pohodu Karibiku, vládne tu ale přitom řád a disciplína jako v Evropě,“ zamýšlí se mladík, jenž se představuje jako Nicolas.

Že se tu podnikat vyplatí, je snad nejvíce vidět v okolí jezera Arenal. Desítky pestrých billboardů například lákají na vídeňský řízek, italské špagety, či dokonce ruský boršč. A v jedné zátoce se překvapivě objevuje jakési malé Švýcarsko. Bytelné horské chalupy s helvetským křížem vyvěšeným nad dveřmi stavení tu obklopují malý kostel. Na loukách se pasou krávy a ovce. Pocit, že se člověk nachází v zemi, jež je proslulá až pedantskou upraveností, je reálný. Přestože tento kousek Švýcarska působí jako špatně vyvedená maketa, většina Kostariky je opravdová oáza klidu a kouzelných zátiší.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články