Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Čingischánovo údolí

050-000.jpg
Michal Černý, Pondělí, 2. červnaec 2007
Malý, asi čtyřletý kluk na nás drze pokřikoval. Byl nahý a bosýma nohama čvachtal ve studeném blátě. Zima mu očividně nevadila a dělal si legraci z cizinců choulících se v péřových bundách. Malý Čingischán, jak jsme ho okamžitě nazvali, nám připomněl drsnou historii mongolského národa, s níž je úzce spjato místo, do něhož jsme mířili.

Právě tak jsme byli uvítáni přírodou i zdejšími obyvateli, když jsme poprvé přijeli do tohoto památného místa. Příroda nám ukázala svou místní méně vlídnou tvář. Bylo sychravo, teplota se pohybovala těsně nad nulou, pršelo a foukal studený vítr.

Způsob života lidí ve stepích Střední Asie vycházel odjakživa z přírodních podmínek. Nekonečné zvlněné pastviny poskytovaly potravu velkým stádům dobytka, ovcí a velbloudů, ale nedostatek vody a klimatické extrémy v průběhu roku nutily pastevce stále se stěhovat – v létě na šťavnaté louky, v zimě do chráněných údolí. Ale i zdánlivě volný a svobodný život ve stepi měl svůj řád. Nomádi putovali po víceméně ustálených trasách s pevnými body, kterými byla stabilní sídla sloužící jako centra obchodu a moci. V otevřené krajině vystavené v létě žhnoucímu slunci a v zimě mrazivým větrům však ideálních míst pro rozvoj těchto center nebylo mnoho. Už v neolitu se jedním z nich stalo údolí Orchonu na východní straně pohoří Changaj.

Kolébka národů

Druhý den po noci v příjemně vytopené jurtě je naopak pěkně, i když mrazivo. Konečně se můžeme projít kolem řeky, která se rozlévá plochým údolím a tvoří četná ramena a meandry, lemované travnatými svahy. Na rozdíl od zvlněné stepi pokrývající většinu Mongolska tu rostou i háje topolů a modřínů. Na svazích se popásají skupinky krav a jaků, u řeky odpočívá stádo koní a na hladině plavou kachny a labutě zpěvné.

Není divu, že idylické údolí s řekou, chráněnými roklemi a úrodnou půdou objevili lidé už v době bronzové. Z tohoto období se našly artefakty a rytiny na skalách. Během prvního tisíciletí našeho letopočtu se v údolí vystřídalo několik mocných národů. Ty ho začaly využívat jako centrum svých říší. Většina z národů na území dnešního Mongolska setrvala několik století a pak se přesunula do vzdálených oblastí Eurasie. Hunové, kteří osidlovali oblast ve 3.–4. století, se dostali až do střední Evropy. Památky na turkické národy pocházejí převážně ze 6.–7. století. Na mnoha místech pohoří Changaj včetně údolí Orchonu jsme nacházeli zbytky jejich staveb, hroby vyznačené vztyčenými štíhlými kameny a tajemné kamenné kruhy i spirály, v nichž se odehrávaly šamanské obřady. Po tomto období se Turkové vydali na západ a obydleli část střední a západní Asie. K turkickým národům patřili i UjguroČistky Vládli zde v 8.–9. století. Byli první, kteří postavili v údolí Orchonu město a učinili ho na více než sto let centrem své říše. Město Char Balgas, z něhož se zachovaly obrysy staveb, zbytky zdí paláců a stély s nápisy v písmu podobném runám, bylo významným bodem na slavné hedvábné stezce.

Pod vládou Čingischána

Po staletí byla společnost na území Mongolska i v blízkém okolí rozdělena do řady klanů a malých chanátů, které spolu často soupeřily. Ve vládnoucí rodině se v jednom chanátu narodil v šedesátých letech 12. století chlapec jménem Temudžin. Jeho otce otrávili, a on vyrůstal sám. Brzy se obklopil silnou armádou a ovládl značnou část Střední Asie. Když se v roce 1206 prohlásil králem světa, tedy Čingischánem, sahala jeho říše od Kaspického moře po východní Čínu.

Čingischán proslul jako nemilosrdný a krutý dobyvatel. Pravdou ale je, že sjednotil roztříštěné a znesvářené klany a měl značný vliv na šíření obchodu a kultury mezi asijskými národy. I jeho říše potřebovala středisko. Volba padla opět na údolí Orchon. Hlavní město Charachoram tu začal Čingischán stavět v roce 1220. Když v roce 1227 zemřel, pokračoval v díle jeho syn Ogedejchán. V době největšího rozsahu město pokrývalo plochu 64 km2. Jedinou viditelnou památkou z té doby jsou dvě obří kamenné želvy. Původně byly čtyři a střežily vchody do Čingischánova měs­ta.

Ze sídel dávných národů ani z Čingischánova města mnoho nezůstalo, a tak všichni návštěvníci včetně nás míří k památce o několik století mladší, k buddhistickému komplexu Erdene Zuu. Krátká asfaltka nás vede od okraje současného města Charchorinu k dlouhé zdi, která obklopuje čtvercový areál o straně 420 m. Vcházíme prostou branou dovnitř a ocitáme se na prostranství s několika stavbami. Areálu vévodí bílá centrální stúpa, náležející k nejstarším buddhistickým stavbám v Mongolsku, a hlavní chrám. V něm je uchovávána řada cenných předmětů, z nichž nejuctívanější jsou Buddhovy sochy zachycující různé fáze jeho života. Stěny chrámu jsou zdobeny mistrovskými malbami zobrazujícími život bohů a démonů.

Nezničitelná víra

Stavby jsou ale jen malým zbytkem původního komplexu. Erdene Zuu byl založen na příkaz vládce Abtaichána koncem 16. století. Začal se stavět v roce 1586 a byl průběžně dostavován a rekonstruován v průběhu tří století. V dobách jeho největší slávy zde stálo údajně kolem pěti set staveb, z toho dvaašedesát chrámů. Žilo v nich až deset tisíc mnichů. Obrovskou ránu zasadily chrámu čistky, které začaly pod vlivem stalinské ideologie v roce 1937. Ty měly za úkol zničit buddhistickou víru v celém Mongolsku. Ze sedmi stovek chrámů a klášterních komplexů zbyly víceméně zachovalé pouze čtyři! Sedmnáct tisíc lamů bylo povražděno a ostatní byli donuceni odejít do vyhnanství nebo žít na okraji společnosti. Z komplexu Erdene Zuu se do dnešních dnů dochovalo jen osmnáct staveb. Počátek 90. let znamenal nejen změnu politického stylu Mongolska, ale i začátek obrovské renesance buddhismu v této zemi. Ukázalo se, že čistky a zákazy nedokázaly víru z myslí prostých Mongolů vymýtit.

I chrám Erdene Zuu začal znovu sloužit původnímu účelu. Ke chrámu se v určitou hodinu scházejí lamové i věřící. Podle starého rituálu je svolávají mladí mniši troubením na cizokrajné mušle. Chrámem se opět rozléhá mumlavé hrdelní předčítání manter, vřeštivé troubení píšťal a vzrušivé bubnování.


Památka světového dědictví

ÚDOLÍ ORCHON

Název: Kulturní krajina údolí Orchonu Plocha: 121 967 ha, ochranná zóna 61 044 ha Rok vyhlášení: 2004 Pozice: Mongolsko, ajmaky (provincie) Övörchangaj a Archangaj, přibližně 360 km JZ od Ulánbátaru Účel: ochrana území, které bylo klíčovým pro kulturní a historický vývoj v centrální Asii; v oblasti je soustředěna řada významných archeologických lokalit a buddhistických sta­veb

Nejvýznamnější objekty:

* ruiny města Char Balgas, centra ujgurské říše v 8.–9. stol.
* ruiny Charchorumu, hlavního města Čingischána a jeho syna Ogedejchána
* nejstarší a nejrozsáhlejší chrámový komplex v Mongolsku Erdene Zuu
* chrámy Tuvchen a Šanch
* pomníky turkických chánů Bilgeho a Kultegina
* zbytky Ogedejchánova paláce
* dosud neprozkoumané zbytky měst Talyn Dorvoljin, Har Bondgor a Bajangol ze 13. a 14. století
* hroby a skalní rytiny z doby bronzové
* posvátné hory Changaj Oboo a Undor Sant

Dostupnost: po asfaltové silnici z Ulánbátaru směrem na Arvajcher, poté odbočka doprava na Charchorin; přímé spojení z Ulánbátaru, autobusové linky a především turistické mikrobusy

Ubytování: mnoho malých hotelů a penzionů v Charchorinu, jurtový kemp u řeky Orchon

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články