Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Chvilka slasti a moře strastí

52-1.jpg
Autor článku: Michael Fokt, Pondělí, 13. června 2011
Autor fotografií: Michael Fokt
Nejpohodlnější je užít si a pak hezky po anglicku zmizet. Koneckonců o tom občas čteme i na stránkách společenských magazínů. V živočišné říši spolu rodiče nezřídka přímo závodí o to, který z nich stihne vyklidit pole dřív. Starosti s dětmi zůstanou na krku tomu druhému. Z těch pomalejších se však často vyklubou svědomití pečovatelé.

Výchova potomků je práce na plný úvazek. Dokonce i u těch druhů, jejichž děti neodmlouvají. Kdo může, rád se takové povinnosti zbaví. V přírodě proto na mnoha frontách probíhá oblíbená hra na nejlínějšího rodiče. Ten, který se dokáže rodičovských závazků zbavit, může vesele plodit další potomky někde jinde.

Samička slíďáka je oddanou matkou. Nejdřív nosí kokon s vajíčky přichycený ke snovacím bradavkám, pak ještě vozí mláďata na zadečku.

Matka příroda však při tomhle boji nerozdala karty spravedlivým způsobem. U živočichů s vnitřním oplozením, jako jsme třeba my savci, samička od výchovy utéct prostě nemůže. Nosí budoucí generaci ve vlastním těle a po porodu musí hladové krky kojit. Do celého procesu už vložila tolik energie, že jí nezbývá nic jiného než se se svým osudem smířit.

U jiných tvorů je tomu ale úplně naopak. Něžnější pohlaví tu záletným samcům vrací úder na plné čáře. Samičky ryb kladou jikry jako první, aby je pak roztoužený nápadník oplodnil svým mlíčím. Být druhým v pořadí se však nevyplácí. Než samec skončí, je často nevěsta v trapu. Jemu pak nezbývá než zůstat a hlídat, aby bezbranné jikry nesežrali dravci. Bez jeho asistence by byla po potomcích brzy veta.

Ani samičky, které dostaly do rukou černého Petra, však nemusejí skládat zbraně. Pořád mají něco, co se dá draze prodat -právo první noci. Celé zástupy samečků se proto šeredně zapotí, než konečně uslyší kýžené ano. Ptáci stavějí pro mladé pohodlná hnízda, dravé mouchy nosí partnerkám potravinové dárky a pavoučí nápadníci se leckdy rovnou obětují celí. Obzvláště vychytralé samičky mohou dokonce dosáhnout toho, že jejich partner při představě dalšího namáhavého dvoření radši zůstane hezky doma a přiloží ruku k dílu.

Samička slíďáka je oddanou matkou. Nejdřív nosí kokon s vajíčky přichycený ke snovacím bradavkám, pak ještě vozí mláďata na zadečku.

Kojící ryby

Ani porod, ani kojení nejsou vynálezem savců – i když se to tak často podává. Nosit mladé ve vlastním těle je sice zátěží, má to však i své výhody. Můžete je mít neustále pod dohledem, živit je a utíkat s nimi před nepřáteli. Přežívají tedy lépe než vajíčka nechaná napospas vnějšímu světu. Dávno před námi na to přišla řada živých tvorů. Občas to však dělají tak trochu po svém. Žraločí mláďata nezapřou svou dravčí povahu ani před narozením. Zárodky některých druhů se vyvíjejí v matčiných vejcovodech. Potravy přitom mají kolem sebe víc než dost.

Pochutnávají si totiž na vlastních sourozencích. Z několika desítek se jich do vnějšího světa podívá jenom pár. Zato jsou to však ti nejsilnější. Boj o život pro ně začal už v matčině lůně. Žralůčkové jiných druhů jsou na tom lépe. Jejich matky je vyživují pomocí placenty – podobně jako u savců. Mohou tak najednou porodit i deset mláďat.

Pravá živorodost se vyvinula i u vzácných ropuch živorodých z Tanzanie. Mají vnitřní oplození a samičky rodí zcela vyvinuté žabičky. Stadium pulce překročily i další stovky druhů pralesních žab. Díky tomu se mohou vyvíjet na souši v korunách stromů, a ne ve vodě. Kladou však vajíčka, ze kterých se malé žabičky líhnou. Obdobný vynález jako žraloci předvádějí i obávané bodavky tse-tse, které v Africe přenášejí spavou nemoc. V duchu hmyzího rozmnožovacího cyklu však nerodí dospělé mouchy, ale vypasené larvy. Trochu to připomíná scénu ze slavného filmu Vetřelec. Larva, která se hned kuklí, zabírá větší část matčina zadečku. Není divu, že matka po porodu znatelně splaskne.

Samičky savců, například mangust jižních, své potomky nejen opatrují, ale učí je i základní životní dovednosti.

Doslova na hlavu postavili přírodní zákony mořští koníčci. U nich totiž není březí samička, ale sameček. Matka předává při páření hrdému otci jikry do břišního vaku, kde je sameček oplodní a vyživuje. Můžou jich být i čtyři tisícovky, a když je vypuzuje ven, pozoruhodně to připomíná porodní stahy. Dokonce i savci, u kterých je porod běžnou věcí, předvádějí spoustu zajímavých strategií.

Klokani se rodí jako slepé uzlíčky vážící sotva jeden gram. Jsou ve stejném stadiu, jako kdyby žena porodila dvouměsíční embryo. Přesto se musejí vlastními silami prodrat matčinou srstí až do bezpečí vaku. Není divu, že tu strastiplnou pouť zvládne jen o něco víc než polovina novorozenců. Klokaní matka se přitom může starat hned o tři různě stará mláďata najednou. Nejstarší z nich se popásá kolem a do vaku se pouze schovává před nebezpečím. Uvnitř se však setkává s malým sourozencem přisátým k mléčné bradavce. V děloze matky se navíc může vyvíjet další, ještě nenarozený zárodek.

Samice šimpanze kojí své mládě i tři roky, zatímco mladý tuleň čepcol se musí bez mateřského mléka obejít už pátý den po narození. Mléko čepcolů však obsahuje šedesát procent tuku, takže za první čtyři dny života stihne otesánek s ploutvemi přibrat celých dvacet kilo. Savci však nejsou jediní na světě, kdo své potomky „kojí“. Holubům či plameňákům se ve voleti tvoří výživný výměšek, takzvané ptačí mléko, kterým mláďata krmí. Mnohem překvapivěji se však o hejno svých potomků starají nádherné ryby terčovci. Vylučují kůží výživný sliz, který mláďata oždibují. Když oberou jednoho z rodičů, plavně se vrhnou na druhého. U terčovců totiž kojí matka i otec.

Než puštíci bělaví nakrmí svá odrostlá mláďata, pořádně se zapotí.

Dětský pokoj

Někteří z těch, kteří své mladé nenosí uvnitř těla, se jim aspoň snaží usnadnit vstup do krutého světa. Hledají jim takové místo, kde budou mít na růžích ustláno. Některé růže však zavánějí poněkud nevábně. Chrobáci kladou vajíčka přímo do hromad čerstvého trusu a hrobaříci dokonce neváhají zahrabávat do země kazící se mrtvolky menších živočichů. Pro larvy obou brouků však páchnoucí zbytky představují bohatě prostřený stůl. Samotářské vosy kutilky musejí pro blaho následující generace prokázat stavitelské, lovecké i anatomické znalosti najednou.

Pro svá vajíčka hloubí nory v zemi a pak je opět zakrývají hlínou. Povrch dusají kamínkem, který uchopí do kusadel. Rozvibrují křídla a promění se tak v obdobu dusacího stroje, který ke stejnému účelu používají třeba stavitelé silnic. Předtím však musejí larvám zajistit potravu. Vydají se tedy na lov housenek. Vyhlédnutou oběť však nezabijí. Udělají z ní něco mnohem lepšího – živou konzervu, jejíž maso se nekazí. Vpíchnou žihadlo přesně do mozkové uzliny housenky a v podstatě ji uvedou do narkózy. Teprve pak ji uloží do chodbičky a vchod zamaskují.

Nejrůznější hnízda a doupata staví po celém světě obrovské množství zvířecích inženýrů. Snovači splétají složitá hnízda z trávy. Aby to dokázali, ovládají sedm typů uzlů včetně námořnického. Jejich družkám to však až příliš často nestačí a „zpackané“ dílo svého nastávajícího někdy nemilosrdně rozcupují na kousky. Žáby listovnice šlehají pěnové hnízdo na listech nad hladinou. Vylíhlí pulci pak padají rovnou do vody.

Samička štíra se po porodu promění doslova v živoucí autobus. Své potomky nejen nosí, ale předává jim pokožkou i vodu a další živiny.

Oživlé autobusy

Celé zástupy zvířecích drobečků prožívají kočovné dětství. Jejich rodiče je vozí po světě podobně jako školní autokary děti do tříd. Mladí štíři se rodí plně vyvinutí a první, co podniknou, je horský výstup na matčin hřbet. Pod ochranou jedového ostnu se pak můžou vozit i dva týdny. Sice přitom nic nežerou, samice jim však skrz pokožku předává vodu a možná i jiné výživné látky.

Na podobné mládí se můžou těšit také malí slíďáci. Samičky těchto pavouků nosí kokon s vajíčky přichycený k zadečku a čerstvě vylíhlé pavoučky rovněž vozí trávou. Podobně se o blaho následující generace starají i lovčíci nebo třesavky. Od nich však strážní služba vyžaduje mnohem větší oběť. Protože samičky nosí kokon přichycený ke klepítkům, nemůžou až do vylíhnutí potomstva přijímat žádnou potravu.

Velmi složitou péči o potomstvo předvádějí americké šípové žabky pralesničky. Jejich pulci se nevyvíjejí ve vodě, ale ve vlhkém úkrytu na souši. Jsou tam v bezpečí před vodními dravci. Oddaný otec nejen vybírá vhodný úkryt a hlídá ho, ale také po několik dní zvlhčuje vyvíjející se potomky vlastní močí. To však ještě není všechno. Nakonec si vykulené pulce naloží na záda a donese k nejbližší vodní kalužince.

Samičky některých pralesniček roznášejí pulce hezky po jednom do kalužinek vody v paždí listů bromélií. Každému z nich pak dodávají neoplozená vajíčka, kterými se živí. Někdy jich takový pulec spořádá celkem až čtyřicet. Matka se proto musí ke svým potomkům vracet s novou zásobou. Ve spletité džungli pralesa je malý zázrak, že je vůbec všechny dokáže znovu najít. U drápkatých opiček tamarínů se mláďata dokonce stala nástrojem soupeření o partnerku. Po většinu času je na svém hřbetě oddaně vozí otec, který je matce předává na kojení. Ukazuje tím ostatním samičkám v okolí, jak moc pečlivým otcem ve skutečnosti je – a že by tedy stálo za to strávit s ním pár něžných chvilek.

Samečkové kosmanů zakrských jsou vzornými otci. Starají se o potomky a dávají tím samičkám najevo svou cenu.

Příroda se neptá

Dětství je pro většinu tvorů tím nejbezstarostnějším obdobím života. Bezbranná mláďata se však někdy dostávají do úzkých. Čas od času můžou rukou, kopytem či tlamou příslušníků vlastního druhu dokonce přijít o život. Často k tomu dochází, když se ve skupině živočichů změní vůdčí samec. Být na vrcholu je sice výhodné, ale také riskantní a namáhavé. Každou chvíli hrozí, že prvního milovníka někdo silnější vyžene nebo že ho zabijí dravci, před kterými skupinu brání.

Novopečený paša by proto rád co nejdříve zplodil co nejvíc vlastních potomků. Má to však jeden háček. Většina samic ve skupině vodí mláďata předchozího vůdce nebo je s ním aspoň březí. Čas však nemilosrdně utíká. Vůdčí samec proto sahá ke krajnímu řešení. Zabíjí mláďata svého předchůdce. Osiřelé matky se dostanou do říje a zabřeznou znovu – tentokrát s ním. Soustavným pronásledováním dokonce může donutit k potratu i březí samice. Nikoho asi moc nepřekvapí, že k takové taktice sahají dravci, jako jsou třeba lvi. Milovníkům detektivek by nemělo být podobné chování podivné ani u tlup primátů. Mnohem překvapivější však je, že nevlastní hříbata zabíjejí i jinak mírumilovné a zcela býložravé zebry. K zabíjení mláďat se u některých tvorů uchylují dokonce i příslušnice takzvaně něžnějšího pohlaví.

Samička rákosníka velkého se snaží zničit vajíčka v hnízdech svých sousedek. Má pro to pádný důvod. Její manžel se s potěšením páří se všemi samičkami v okolí, s výchovou však pomáhá jenom té, jejíž mláďata se vylíhla první. Tím, že likviduje snůšky ostatních, se ptačí manželka snaží udržet pomocnou sílu doma. Mláďata magotů, makaků žijících i na jihu Evropy na gibraltarské skále, a paviánů se těší nebývalé pozornosti ostatních. Pilně se jim věnují nejen samičky, ale překvapivě i pánské osazenstvo tlupy. U samečků taková oddanost dětem moc běžná není. Vědci však opičáky prokoukli: samci s sebou nosí mláďata jako živé štíty! Na toho, kdo chová novorozence, nikdo neútočí. Paviánímu dorostu je to však jedno. Mladí si plnými doušky užívají všeobecné pozornosti. V obzvlášť vypjatých chvílích se však můžou dostat přímo doprostřed rvačky rozvášněných samců.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články