Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Chmurné kouzlo mrtvé zóny

088-000.jpg
Petr Turyna, Středa, 2. května 2007
Vlídné počasí několika posledních dubnových dnů roku 1986 se vrylo do paměti mnohým. V ětšina lidí neodolala lákání jarního slunce a vydali se na čerstvý vzduch.

Město Černobyl, jaderná elektrárna i město Prip"jať laické veřejnosti splývají v jednu pustou apokalyptickou zónu. Historie města Černobyl -centra pradávného kraje Polesí, rozkládajícího se severně od Kyjeva kolem dnešních ukrajinsko-běloruských hranic – sahá až ke konci 12. století. Do širšího povědomí vstoupil v sedmdesátých letech minulého století, kdy byly ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů dostavěny první bloky stejnojmenné jaderné elektrárny. Její čtvrtý blok záhy získal celosvětovou proslulost. Ještě předtím bylo v bezprostřední blízkosti vybudováno exkluzivní sídlo Prip"jať, pojmenované po nedaleké řece.

Panelové moře (rozlehlostí evokující pražské Jižní Město) tohoto gigantického sídliště bylo určeno výlučně pracovníkům elektrárny. Ti zde měli na sovětské poměry nadstandardní životní podmínky, včetně pravidelně a dobře zásobených obchodů. Prip"jať však skonala již ve svých šestnácti letech. Na padesát tisíc obyvatel bylo nuceno opustit své domovy. Evakuace začala 27. dubna, den a půl po explozi. Tak začala nová éra tohoto dnešního skanzenu. Čas se tu zastavil. Kompletně vybavené byty a veškerá občanská vybavenost tzv. „města duchů“ byly v následných letech systematicky vykrádány a ničeny. Stav nemovitostí tomu odpovídá.

Češi chybějí

Cestou z Kyjeva na sever marně z okna vyhlížím něco, co by připomínalo jednu z nejvíce znečištěných oblastí světa (podle americké ekologické organizace Blacksmith Institute). Vidím ale pravý opak: okolní kraj žije, jedno městečko či vesnice střídá druhé. Radikální obrat pochopitelně nastává po vstupu do „zóny“. Třicetikilometrová uzavřená zóna kolem černobylské elektrárny je bez propustky oficiálně nepřístupná.

Uniformovaná úřední osoba s čepicí naprosto neúměrné velikosti bedlivě kontroluje všechny naše dokumenty (propustku, údaje z pasu…) a pak už se závora zvedá. Jsme tam! Silnice protíná husté okolní lesy. Chvílemi lze v křoví zahlédnout zbytky jakýchsi tabulí – označení bývalých vesnic. Jen podle nich lze dnes poznat, že tu kdysi stála vesnice a žili lidé. Dnes se tu bez zásahů člověka náramně daří přírodě.

Konečně vjíždíme do města Černobyl. Na autobusovém nádraží musíme vyřídit ještě nějaké formality. Obchody jsou otevřené, lidé se procházejí, ubytovat se můžeme i v hotelu. Město bylo částečně dekontaminováno a žije. Za úplatek místní samosprávě je údajně možné vybrat si jakýkoli prázdný dům, vyčistit jej od radioaktivního prachu a obývat. Naším cílem je ale černobylská elektrárna, blok IV., a Prip"jať.

Na obzoru se záhy rýsuje něco nepřehlédnutelného. Radar. Na první pohled připomíná spíše obrovské lešení. Záhy se dovídáme, že celé okolí bylo chráněno jako vojenský objekt. Bylo, je a bude. Po pár minutách se zpoza lesů tyčí hrozící prst komínu bloku IV. Jsme důrazně upozorněni, že je zde přísný zákaz fotografování. Oficiálně jde pořídít fotografii pouze z jednoho úhlu – z parkoviště asi sto metrů od sarkofágu.

Vítá nás brilantní angličtina milé dámy v informačním středisku, která velmi dopodrobna popíše průběh havárie, vývoj v dalších letech i plány do budoucna. Nedá mi to, stále těkám očima kamsi za ni, na dozimetr nad její hlavou. Dáma vysvětluje, že v současné době pracují v uzavřené zóně asi čtyři tisíce lidí – dělníci i vědci z celé Evropy. Jedni staví lešení držící pohromadě starý sarkofág, druzí uvnitř zkoumají, jak je situace vážná. Zároveň je zde tzv. „Project Shelter“. Do roku 2014 se má elektrárna přikrýt novým sarkofágem. Na zdech místnosti je malá výstavka věnovaná projektu a nad ní vidíme vlajky všech států, které se na projektu podílejí. Podíl hlavních světových mocností a států Evropské unie nás nepřekvapuje, spíše nechápeme, že česká vlajka jako snad jediná tu chybí.

Blíží se poledne, čas oběda. Přesouváme se na opačnou stranu areálu a v tamní administrativní budově vcházíme do závodní jídelny. Před vstupem je nutné projít speciálním kontrolním rámem. Jeden po druhém vstupujeme do jakési kabinky, dlaně přikládáme na senzory… S úlevou vidím, jak se rozsvěcí kontrolka signalizující, že je se mnou vše v pořádku. Kantýna je plná – Francouzů! A aby toho nebylo málo, vlétne do místnosti holub. Zmateně běhá pod stolem, mezi botami, splašeně mává křídly nad talíři… Ale to hlavní máme stále před sebou. Před administrativní budovou pozoruju divoké psy. Že se zde přírodě doopravdy daří, se přesvědčujeme vzápětí. Házíme celé bloky chleba z železničního mostu do radioaktivní vody. Plavou si pro ně sumci, z nichž jen málokterý má pod dva metry. Fascinují každého, a tak jim kdekdo něco hodí, jen aby viděl, jak otevírají vrata svých hlav…

Piano zůstává

My ale stále čekáme na zlatý hřeb. Zastavujeme před nápisem Prip"jať zvěstujícím blízkost cíle naší cesty. Další zastávka je o pár metrů dále: na mostu nad pustým nádražím. Sloupy osvětlení klesají někam v dál, kde už ze stromoví vyčnívají šedivé bloky děsivě prázdných panelových domů.

U vstupu do asi města nás kontroluje další jednotka vojáků. Průběh se velmi podobá minulému checkpointu, jen už naše auto obcházejí s dozimetrem. Vjíždíme dovnitř. Vydáváme se středem kdysi hlavního bulváru a matně tušíme obrysy domů za zdivočelou zelení.

Vystupujeme na hlavním náměstí. Dům kultury, hotel Polesí, restaurace, obchod… Nevím kam dřív. Je dost horko, navíc jsme navlečení do dlouhých rukávů a nohavic -zoufalý pokus o ochranu před radioaktivním prachem. Navzdory teplu mám husí kůži. Interiéry panelových budov jsou v žalostném stavu. Fascinuje mě kniha „Marxisticko-leninská filozofie“ ležící uprostřed nepořádku.

Šplháme na střechu čtrnáctipatrové budovy, abychom si mohli udělat představu o velikosti města. Dole je však tolik náletové zeleně, že není nic moc vidět. Přesto je to zvláštní pohled. Elektrárna se odsud jeví zhoubně blízko. Severně se rozkládají nekonečné roviny.

Jde se podívat na některé byty. Miniaturní místnůstky, vyrabované do posledního šroubku. Sem tam pár knížek… Po chvíli se mi podaří najít netknuté piano! Neudržel jsem se a uprostřed toho mrtvolného ticha jsem dupl do té části kláves, která vyluzuje hluboké tóny. Prip"jatí proletělo mrazivě zvláštní zadunění. Piano je to jediné, co tu zůstalo. Je moc těžké, aby ho někdo ukradl z tak vysokého patra. Místo výtahů jsou totiž v domech jen otevřené šachty.

Asi každý, kdo si kdy prohlížel fotky ze zóny, zná bazén. Chtělo by se říci prázdný, ale při bližší prohlídce zjistíte, jaký by takové tvrzení byl omyl. V bazénu je toho mnoho. Ploutve, suť… Zajímavé je, že bazén byl údajně v provozu až do roku 1995, kdy ho používali dělníci pracující na odstranění následků černobylské havárie. Z druhé strany zdi tohoto sportovního komplexu se v modravém nádechu pozvolna rozpadává tělocvična.

Vstupujeme do školy. Kdybych se nebál čehokoli se dotknout, nejraději bych listoval rozházenými knížkami, sešity matematiky s „nedávno“ opraveným domácím úkolem… O kus dál trčí trosky zdejší pouti – včetně řádně vyrabovaných motorů autíček a naskrz prorezlého ruského kola. Obklopuje je houstnoucí hradba zeleně. Vracíme se na hlavní náměstí. Stoupám do druhého patra obchodu a vidím stejnou spoušť jako všude. Na podlahách neuvěřitelná vrstva skla. Každým krokem se hrozím okamžiku, kdy si tyto střepiny pokryté radioaktivním prachem zarazím do nohy, a tak pro jistotu našlapuji jako baletka.

Jsme čistí?

Opouštíme Prip"jať a míříme k nedostavěnému bloku V. a VI. V rozmlácené budově poblíž je nám představen poslední mohykán – reaktor! Byl připraven pro nedobudovaný blok a po explozi nedaleké čtyřky dlouhá léta čekal ve „velmi zamořeném objektu“ na svůj osud. Po administrativním „odzamoření“ byl pozvolna rozebírán na části. Vracíme se k administrativní budově, kde nás zase čeká papírování. Čekáme a loučíme se se sumou sumců. Že je v uzavřené zóně život, už víme. Přesto nás čeká ještě jeden důkaz: zbytky divokého kance, sraženého autem. Zdechlina je už řádně zlikvidována nějakou živočišnou formou.

Zpět v Černobylu nás čeká povinná zastávka u několika památníků. Projíždíme prazvláštním městem – živé části jsou náhle střídány mrtvolnými troskami dřevěných domečků již téměř pohlcených neúprosnou přírodou. Míříme k výstavce radioaktivního vozového parku a kostelu. K sedmnáctému výročí byl opraven a hýří barvami. Říká se, že areál tohoto kostela je jediným místem široko daleko, které nebylo kontaminováno… Tímto pro nás pomalu končí tolik očekávaná cesta. Míjíme ještě několik dalších památníků a vydáváme se zpět k jihu – k checkpointu vzdálenému třicet kilometrů od elektrárny. Tam nás čeká konečně poslední prohlídka. Ptám se, co se bude dít, když neprojdu, když nebudu čistý. Voják mi s trochu nejistým úsměvem říká, že by to bylo velmi zlé. Ukazuje na modrozelenou tekutinu připravenou k omývání takto postižených… Prošli jsme. Nedokážu se zbavit pocitu, že mají pouze „utaženou“ citlivost přístroje tak, aby neměli zbytečné problémy.

Za první zatáčkou po opuštění nepřístupné zóny prodává vetchá bábuška hříbky. A pěkné…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články